3 Tdo 1362/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 1362/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2014 o dovolání, které podala obviněná T. H. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 7 To 225/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 86/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné T. H. T. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 12 T 86/2012 , byla obviněná T. H. T. uznána vinnou přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že dne 4. 4. 2011 v O. M. O. na P. n. v sídle Úřadu městského obvodu M. O. a P., oddělení matriky, vědomě a v rozporu se skutečností, po předchozí dohodě se Z. V., v zištném úmyslu, ačkoli věděla, že není biologickým otcem dítěte, v rámci souhlasného prohlášení rodičů ve smyslu § 52 odstavec 1 zákona číslo 94/1963 Sbírky zákonů o rodině, ve znění pozdějších předpisů, uvedla do úředního zápisu, že biologickým otcem jejího dítěte v. národnosti T. D. T., je právě Z. V., přičemž si byla vědoma skutečnosti, že toto prohlášení se nezakládá na pravdě a takto jednala s cílem umožnit dítěti T. D. T. získání občanství Č. r., a tímto jednáním způsobila vážnou újmu na právech dítěte T. D. T., spočívající zejména v tom, že mu částečně odňala jeho totožnost a nezákonným způsobem tak zasáhla do rodinných svazků dítěte s biologickým otcem, a tímto způsobem rovněž svévolně zasáhla do soukromého života svého nezletilého dítěte a rodiny jako takové, tedy na právech zakotvených v Úmluvě o právech dítěte, která vstoupila v České republice v platnost dne 6. 2. 1992 a byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991, a to zejména na právech uvedených v ustanovení článku 8 odstavec 1, článku 9 odstavec 3, článku 14 odstavec 2 a článku 16 odstavec 1 této úmluvy .

Za to byla obviněná odsouzena podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Současně byl obviněné podle § 75 odst. 1, odst. 6 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území Statutárního města O. na dobu 2 (dvou) let.

Proti rozsudku Okresního soudu Ostravě ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 12 T 86/2012, podala obviněná T. H. T. odvolání směřující do výroku o vině a trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 7 To 225/2013 , a to tak, že z podnětu podaného odvolání obviněné zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině obviněnou nově podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 (jednoho) roku.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 7 To 225/2013, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 122 - 123), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci.

Obviněná namítla, že měla svým protiprávním jednáním uvést v omyl své dítě T. D. T., které v době vynesení napadeného rozsudku dosahovalo teprve věku ... měsíců, a v době spáchání činu dokonce jen pár dnů. Přitom však je nutné, aby osoba, která je uvedena v omyl, skutečně byla v omyl uvedena, resp. aby svým rozumovým vnímáním pochopila, že je uvedena v omyl, což splněno zcela jistě nebylo. Má proto za to, že nebyla splněna skutková podstata přečinu poškození cizích práv a její jednání tak není trestným činem.

Dále obviněná brojí proti závěru, že svým jednáním způsobila dítěti vážnou újmu na jeho právech, když mu částečně odňala totožnost a zasáhla svévolně do jeho rodinných vztahů s biologickým otcem. Namítá, že pro tento závěr nebyl proveden jediný důkaz, kdy se jedná o zcela hypotetickou situaci a soudy toliko presumují možnou psychickou újmu dítěte. Jako paralelu ke své situaci obviněná shledává děti odložené do tzv. babyboxů, kdy se tyto děti nikdy nedozví totožnost svých biologických rodičů.

Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 7 To 225/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 12 T 86/2012, a věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 7 To 225/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest (kdy byl z podnětu podaného odvolání změněn toliko výrok o trestu). Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou T. H. T. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněná byla shledána vinnou přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl .

Ustanovením § 181 tr. zákoníku jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských apod., ale i práva právnických osob (v podnikatelských i jiných vztazích), kolektivních orgánů apod., a také státu. K naplnění znaků tohoto trestného činu je nutné:
- způsobení vážné újmy na právech,
- jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci . Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod . (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1800 1801).

S ohledem na výše uvedené neobstojí námitka obviněné, že její jednání není trestným činem, neboť není naplněna skutková podstata uvedeného přečinu spočívající ve znaku uvedení někoho v omyl . Obviněná se mylně domnívá, že uvedeným v omyl je v projednávané věci nezletilé dítě, kdy toto není způsobilé s ohledem na svůj věk svým rozumovým vnímáním pochopit, že je uváděno v omyl. Ten, kdo byl uveden v omyl, byl ale orgán - matriční úřad, resp. Česká republika, neboť obviněná se uvedeného jednání dopustila za účelem získání státního občanství pro své dítě, tedy chtěla svým podvodným jednáním založit situaci, kdy by Česká republika udělila jejímu dítěti státní občanství a s tím související občanská práva, což by se odrazilo i na jejím statutu coby matky občana České republiky.

Zda jde pak o vážnou újmu na právech jejího dítěte, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů (rodinných, pracovních, podnikatelských, státních zájmů apod.) šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný a jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1800).

Námitka obviněné, že nebyl k závěru o tom, že došlo u jejího dítěte ke způsobení vážné újmy a že se jedná toliko o hypotetické závěry ze strany soudu, byla již uplatněna v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí pečlivým způsobem zabýval (str. 3 napadeného rozsudku). Nicméně již nalézací soud podrobným způsobem uvedené závěry vyložil (str. 3 až 6 rozsudku) a taktéž upřesnil znění skutkové věty, stejně jako odůvodnil své závěry. Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela ztotožňuje, a proto na ně v tomto bodě odkazuje.

Určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů před matričním úřadem nebo soudem je úkon, ke kterému může dojít kdykoli během života rodičů a jímž se určují rodinné, sociální a ekonomické vazby mezi dítětem a jeho opatrovníky. Pokud obviněná vědomě za otce označila muže, který není otcem dítěte, resp. nehodlal převzít závazky z otcovství plynoucí (zejména placení výživného), a to s podvodným úmyslem získat tak pro dítě státní občanství, zasáhla vědomě do jeho rodinných a sociálních vazeb, stejně jako svým jednáním vytvořila vazby ekonomické mezi otcem a dítětem, které tímto úkonem ze zákona nastupují. S ohledem na lhůty plynoucí pro popření otcovství se může jednat o zásah trvalého charakteru.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné T. H. T. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata