3 Tdo 1362/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1362/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným P. O., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 10 To 503/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 166/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 1 T 166/2001 byl obviněný P. O. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že dne 3. 2. 1998 v H. B. kupní smlouvou odprodal společnosti C., a.s. za částku 799.999,- Kč kompaktní plnící a čerpací stanici LPG 4200 umístěnou v ulici L., ačkoli bezpečně věděl, že není jejím vlastníkem, vědomě své údajné vlastnictví k věci doložil zfalšovanou kupní smlouvou ze dne 2. 1. 1998, kde jako prodávající byla uvedena firma E. se sídlem H. B., zastoupená ing. I. Š., svým jednáním takto vědomě uvedl a.s. C. v omyl, když dále ještě téhož dne si citovanou stanici od společnosti C., a.s. zpětně pronajal formou leasingu na leasingovou smlouvu uzavřenou v H. B., společnosti C., a.s. postupně uhradil do 14. 12. 1998, kdy provedl poslední platbu na základě smlouvy, částku pouze v celkové výši 357.543,- Kč, přičemž se shora citovaného jednání dopustil, přestože si byl od počátku vědom skutečnosti, že jedná na základě nepravdivých údajů, ke kterým zneužil údaje a doklady ing. I. Š. a že je bez finančních prostředků, svým jednáním se tak obohatil na úkor a.s. C., P., o hotovost ve výši nejméně 442.456,- Kč.

Za tento trestný čin a za trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 odst. 2 tr. zák. a zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ukončený ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 1. 2001, č.j. 1 T 369/2000-195, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2001, č.j. 6 To 82/2001-206, byl obviněný P. O. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 2 roky a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 1. 2001, č.j. 1 T 369/2000-195, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2001, č.j. 6 To 82/2001-206, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit firmě C., a. s. částku 417.014,-Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný P. O. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 10 To 503/2002. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 1. 2001, č.j. 1 T 369/2000-195, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2001, č.j. 6 To 82/2001-206, uložil podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na 2 roky a 9 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr.zák. do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 1. 2001, č.j. 1 T 369/2000-195, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2001, č.j. 6 To 82/2001-206, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 5. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a v souvislosti s ním v nezrušené části nabyl téhož dne právní moci i výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž napadl celou výrokovou část rozhodnutí soudu druhého stupně a v souvislosti s tím též výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel se především vyjádřil k výpovědím svědků ing. I. Š., ing. P. Š., V. Š. a M. T. a znaleckému posudku PhDr. V. M. s tím, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy objektivně a neověřil si určité (v dovolání konkrétně uvedené) skutečnosti. V souvislosti s tím zdůraznil, že soud prvního stupně dostatečně nehodnotil jediný zásadní důkaz z pohledu obhajoby, a to kupní smlouvu, a nevzal v úvahu, že kromě tvrzení ing. I. Š. a ing. P. Š. a dle nejednoznačného znaleckého posudku nebylo prokázáno, že kupní smlouva, kterou nabyl do vlastnictví čerpací stanici LPG, nebyla výrazem pravé a svobodné vůle I. Š., tedy že by ji jmenovaná s ním neuzavřela. Soud prvního stupně v žádném případě neměl podle něho k dispozici takové důkazy, aby mohl dojít k závěru o jeho vině. Odvolací soud sice z podnětu jeho odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně projednal v odvolacím řízení, ovšem podle jeho názoru nikoliv dostatečně. Ztotožnil se totiž se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, přičemž se dostatečně nezabýval námitkami dovolatele, které ten uvedl v odvolání poukazujíce na neúplnost skutkových zjištění a tedy i nesprávné právní závěry učiněné soudem 1. stupně. Podle dovolatele odvolací soud zopakoval pochybení nalézacího soudu, když se spokojil s pouhým konstatováním správnosti postupu a správnosti zjištění, aniž by však v odůvodnění svého rozhodnutí přesně uvedl, proč nesouhlasí s konkrétními argumenty obhajoby, aniž by sám případně správnost těchto argumentů ověřil. Jak dále dovolatel uvedl, odvolací soud sice vyhověl jeho návrhu na výslech svědkyně M. Š., ovšem za situace, kdy tuto svědkyni vyslechl v jeho nepřítomnosti, takže jí nemohl sám klást otázky vedoucí k důvodnosti a správnosti obhajoby, nepovažuje takový způsob za správný. Byť je si vědom, že tak odvolací soud mohl učinit, svoji výtku považuje za důvodnou v tom směru, že v dosavadních skutkových zjištěních existuje celá řada nejasností.

V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a zprostil jej obžaloby podle § 226 písm. a), resp. písm. c) tr. ř., případně věc vrátil odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V rámci svého dovolání obviněný P. O. rovněž požádal s odkazem na ustanovení § 265o tr. ř., aby bylo rozhodnuto o přerušení trestu, který nyní vykonává.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolací námitky směřují prakticky výlučně proti skutkovým zjištěním, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí. Dovolatel se domáhá jiného hodnocení důkazů soudy. O tom svědčí i obsah petitu dovolání. Pokud se dovolatel domáhá zprošťujícího výroku podle § 226 písm. a), popř. písm. c) tr. ř., požaduje zásadní změnu soudy učiněných skutkových zjištění, podle kterých se žalovaný skutek stal a podle kterých tento skutek spáchal právě on. Námitky skutkového charakteru se však nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jiným dovolacím důvodem. Státní zástupce pak dodal, že námitkou ohledně provedení výslechu svědkyně M. Š. odvolacím soudem v nepřítomnosti obviněného se nezabývá, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel neuplatnil. Vzhledem k uvedeným skutečnostem pak navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný P. O. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.



Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).



V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž poukazuje na to, že provedené důkazy nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny, nebyly ani provedeny všechny pro náležité objasnění věci potřebné důkazy, a z toho vyvozuje nesprávnost závěru o jeho vině. Uvedené konstatování platí i pro námitku dovolatele, že odvolací soud vyslechl svědkyni M. Š. v jeho nepřítomnosti, neboť takto dovolatel nevytýká procesní pochybení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., o něž ostatně své dovolání ani neopírá (viz jeho zmínku, že odvolací soud tak mohl učinit), nýbrž nedostatečné dokazování a v konečném důsledku nesprávná skutková zjištění (svoji výtku považuje za důvodnou v tom směru, že v dosavadních skutkových zjištěních existuje celá řada nejasností).

Konečně, i alternativní petit dovolání, v němž se dovolatel domáhá po zrušení napadených rozhodnutí především zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nebo podle § 226 písm. c) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že tento skutek (rozumí se skutek v žalobním návrhu označený) spáchal obžalovaný, přesvědčivě dokládá, že se dovolání opírá o skutkovou a nikoliv hmotně právní argumentaci.

Nutno proto shrnout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. v porušení zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy de facto v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03).

Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Požádal-li obviněný v rámci podaného dovolání, aby mu byl přerušen výkon napadeného rozhodnutí, nutno uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro takové rozhodnutí neshledal. Nebylo tudíž zapotřebí o tomto podnětu dovolatele k předmětnému postupu ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2003

Předseda senátu :

Mgr. Josef Hendrych

Vypracoval :

JUDr. Vladimír Veselý