3 Tdo 1361/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § § 201 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 1361/2010 -18 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2010 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného I. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 To 115/2010 ze dne 15. 4. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 137/2009, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 To 115/2010 ze dne 15. 4. 2010 zrušuje.

II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soud v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 24 T 137/2009 ze dne 24. 11. 2009 byl I. M. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že dne 29. 8. 2009 v 03.10 hodin v ulici S. a Č. v L. řídil motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, kdy bylo při kontrole policejní hlídky OOP L. dechovou zkouškou přístrojem Dräger v 03.16 hod. naměřeno 1,83 promile alkoholu a v 03.20 hodin 1,82 promile alkoholu . Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, když ten mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši deset tisíc korun českých a pro případ, že by nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Konečně mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

V předmětné věci podal I. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením sp. zn. 7 To 115/2010 ze dne 15. 4. 2010 tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil Městu Litoměřice k možnému posouzení jako přestupek.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného I. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g), k) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze správně učiněných skutkových zjištění (jak sám uvedl), avšak těmto nepřiměřil adekvátně závěry právní. Nejvyšší státní zástupkyně (dále jen dovolatelka) poukázala na to, že odvolací soud nesprávně vytkl soudu prvního stupně to, že úmyslnou formu zavinění (předmětným trestným činem) nevyjádřil v tzv. právní větě svého (citovaného) rozsudku s tím, že úmysl v jednání obviněného neplyne ani z učiněných skutkových zjištění. Přitom poukázala na to, že obviněný věděl, že v restauraci vypil rychle tři míchané nápoje (gin s tonikem) a bezprostředně poté řídil motorové vozidlo, zajistila jej následně policie a při dechových zkouškách bylo u něj zjištěno nejdříve 1,83 promile alkoholu a následně 1,82 promile alkoholu. Označený postup odvolacího soudu tak uvedeným skutečnostem zjevně nekoresponduje a nebyl dán žádný důvod vycházet z předpokladu, že uvedený trestný čin spáchal obviněný nedbalostním zaviněním. Dále uvedla, že při respektování učiněných skutkových zjištění, v návaznosti na obecnou zásadu vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku (posuzování trestnosti) měl dospět odvolací soud k závěru, že nová právní úprava v dané oblasti není pro obviněného příznivější a nebyl tak dán ani důvod k posouzení jednání obviněného podle ustanovení § 274 tr. zákoníku. Dovolatelka také připomněla, že odvolací soud učinil také neúplný výrok, neboť postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř. se vždy týká určitého skutku, který tak vždy musí být uveden ve výroku rozhodnutí tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Přitom odvolací soud ve výroku svého (citovaného) usnesení pouze zrušil předmětný rozsudek soudu prvního stupně a postoupil věc bez dalšího Městu Litoměřice k možnému posouzení jako přestupek. Dovolatelka uzavřela, že popsaným postupem tak odvolací soud vydal rozhodnutí, které spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, aniž by k přijetí takového rozhodnutí byly splněny podmínky ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a konečně učinil i neúplný výrok ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále potom navrhla, aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil obviněný I. M. s tím, že napadené (citované) rozhodnutí odvolacího soudu, co se týče posouzení předmětného skutku (jako možného přestupku), považuje za správné, když v rozsudku soudu prvního stupně skutečně nebyl vyjádřen úmysl v popsaném jednání obviněného. Takto podané dovolání považuje za nedůvodné a navrhl, aby jej Nejvyšší soud zamítl.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím také zákon poukazuje na to, že dovolání je určeno k nápravě právních vad ve věci samé, pokud tyto spočívají právě v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva a nikoliv tedy z hlediska procesních předpisů (pravidel). Poukazem na uvedený dovolací důvod takto není možné se domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, tedy takových, na kterých je napadené rozhodnutí založeno. Přitom dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn (v průběhu trestního řízení) a jak je vyjádřen především ve výroku příslušného rozhodnutí a je tak povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu právě s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V posuzované věci byl příslušný skutkový stav v rámci trestního řízení soudem prvního stupně zjištěn nepochybně správně a úplně na základě ve věci provedených důkazů, když je namístě připomenout, že ke stejnému závěru dospěl ve svém rozhodnutí (jeho odůvodnění) i odvolací soud. Proto také byl takto učiněnými skutkovými zjištěními (sám dokazování nedoplnil) vázán a z jejich obsahu měl také vycházet. Přitom z předmětného skutku a v souvislosti s učiněnými skutkovými zjištěními zjevně plyne forma zavinění obviněného (nejméně ve formě nepřímého úmyslu) ve vztahu k porušení nebo ohrožení příslušného zájmu chráněného trestním zákonem. Uvedené skutečně plyne nejen z učiněných skutkových zjištění, ale také z odůvodnění příslušného rozsudku soudu prvního stupně a jeho závěrů v tomto smyslu v něm vyjádřených. Za tohoto stavu je tak výtka spočívající v tom, že soud prvního stupně nevyjádřil úmyslnou formu zavinění v tzv. právní větě, výtkou formální, která neodpovídá reálné skutečnosti, přičemž nelze takto dospět k závěru, že se tedy jednalo o zavinění nedbalostní. V uvedeném směru je tak předmětné dovolání podáno nejenom právně relevantně, ale je i důvodné. Je namístě i dodat, že při posuzování trestnosti činu (§ 2 odst. 1 trestního zákoníku) měl odvolací soud prostor pro úvahu (při aplikaci nové právní úpravy) spočívající v tom, že tato úprava není pro obviněného příznivější (pro přítomnost stejných trestních sazeb) s tím, že tedy nebyl dán důvod posoudit jednání obviněného z hlediska ustanovení § 274 tr. zákoníku.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je potom dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. S ohledem na již shora uvedené, byly dovolatelkou oba tyto dovolací důvody rovněž uplatněny nejen právně relevantně, ale současně i důvodně. Důvodnost dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dána tím, že bylo nesprávně rozhodnuto (za již popsaných okolností) po zrušení napadeného (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupit Městu Litoměřice k možnému posouzení jako přestupek. Konečně k dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze pouze stručně uvést, že i na základě ustálené judikatury musí být skutek, jehož se postoupení týká, vždy uveden ve výroku rozhodnutí, kterým je postoupení věci uskutečněno a to tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, když nestačí jeho pouhý popis uvedený v důvodech takového rozhodnutí. V posuzované věci se tak zjevně nestalo.

Nejvyšší soud na základě uvedeného tak dospěl k závěru, že odvolací soud se (na rozdíl od soudu prvního stupně) nevypořádal řádně se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, jak plyne z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Odůvodnění jeho rozhodnutí nekoresponduje s učiněnými skutkovými zjištěními a s právními závěry z nich vyvozenými, zejména z hlediska úvah o formě zavinění. Lze tak v posuzované věci dospět k závěru (i s odkazem na podrobné dovolací námitky), že citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení předmětného skutku, pokud rozhodl, že tento je možné posoudit jako přestupek s jeho následným postoupením Městu Litoměřice. Proto také Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 To 115/2010 ze dne 15. 4. 2010 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. následně Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť je zjevné, že shledané vady nelze odstranit v zasedání veřejném.

Předmětná věc se tak vrací znovu k odvolacímu řízení, v rámci kterého se bude muset odvolací soud znovu zabývat odvoláním obviněného I. M., a to v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu, kdy se bude muset vypořádat zejména s otázkami vztahujícími se ke spáchání předmětného skutku a s ním souvisejícími otázkami formy zavinění obviněného. Pokud dospěje ke stejným závěrům jako v rozhodnutí původním, bude nezbytné, aby tento svůj postup z hledisek již shora uvedených také řádně a přesvědčivě odůvodnil ve smyslu příkazu obsaženého v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom aplikace zásady zákazu reformationis in peius v posuzované trestní věci nebude namístě vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka