3 Tdo 136/2017
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 136/2017 -36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 2. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 To 113/2015-383, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 28/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .


Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 1. 2015, č. j. 5 T 28/2008-358, byl obviněný R. Š. uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 18. 8. 2007 v době od 01.00 hod. do 01.30 hod. na chodbě diskotéky L. v Ú., chytil poškozenou X *) , za ruce a zatáhl ji na pánské záchodky, kde ji strčil do jedné z kabinek, zavřel dveře, poškozenou odstrčil, tato si sedla na záchodovou mísu, řekl jí, že se s ním musí vyspat , což poškozená ihned rezolutně odmítla, kdy potom se začal ve spodní části těla obnažovat a říkat poškozené, že mu ho musí tedy alespoň vykouřit , a poté se i přes odpor poškozené, který spočíval ve slovním nesouhlasu, jakož i v odstrkávání a úderech do těla obžalovaného, pokusil poškozené vsunout svůj pohlavní úd do úst, přičemž jí stále říkal, že pokud s ním nechce spát , musí mu ho alespoň vykouřit , když v tomto jednání ustal až poté, co dveře od kabinky otevřel neustanovený muž, čehož poškozená využila a z místa činu utekla . Za to a za další sbíhající se trestnou činnost byl obviněný podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 200 Kč, tedy v celkové výši 20.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 5. 2009, č. j. 24 T 56/2009-35, který byl obviněnému doručen dne 9. 6. 2009 a jímž byl obviněný odsouzen za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., a výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 8. 2011, č. j. 5 T 28/2008-218, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2012, č. j. 7 To 573/2011-236, jímž byl obviněný odsouzen za dva trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho prospěch též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích odvolání. Obviněný je zaměřil do všech výroků rozsudku, státní zástupce pak pouze do výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně o nich rozhodl usnesením ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 To 113/2015-383, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 12. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. Š. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně jsou v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. V důsledku toho pak bylo jeho jednání nesprávně posouzeno i po stránce hmotněprávní. Soudy podle dovolatele nerespektovaly nejvýznamnější zásady, jimiž je ovládáno trestní řízení, a tím porušily jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces i princip presumpce neviny. Poukázal na to, že ve věci byly shromažďovány toliko důkazy svědčící v jeho neprospěch, zatímco důkazy, které podporovaly jeho obhajobu, byly zcela ignorovány. Soudy na něho od počátku nahlížely jako na osobu několikrát trestanou a o jeho vině tudíž nepochybovaly. Přestože se nepodařilo nalézt jediného přímého svědka celého incidentu, nekriticky vycházely z vnitřně i vzájemně rozporných výpovědí údajné poškozené. Ta si odporovala v líčení i těch nejpodstatnějších okolností činu a mnohdy si zjevně vymýšlela, což vzbuzuje značné pochybnosti o její obecné i specifické věrohodnosti. Dovolatel zdůraznil, že na těle poškozené nebyly zjištěny žádné stopy, které by svědčily o obraně proti sexuálně motivovanému útoku z jeho strany. Z výpovědí slyšených svědků vyplynulo, že pokud by na toaletě křičela o pomoc, jak tvrdila, musel by její volání někdo slyšet. Nikdo však nic nezaslechl. Poškozená se pak při odchodu z diskotéky chovala normálně, o žádném nepříjemném zážitku nikomu nic neříkala. Nezmínila se ani o tom, že by jí bylo špatně a že zvracela. Dovolatel dále připomněl, že předmětná kabinka na toaletách má podle protokolu o ohledání místa činu ze dne 18. 8. 2007 rozměry 1 x 1 m a je vybavena záchodovou mísou o rozměrech 60 x 35 cm. Pak si lze ovšem jen stěží představit, že na tak malém prostoru se mohl skutkový děj odehrát tak, jak jej popsala poškozená; tedy že upadla na zem, kde pak seděla, klečela nebo dokonce ležela, a že si zde dovolatel dokázal stáhnout kalhoty až ke kotníkům. Soudy přesto nevyhověly jeho návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu v simulovaných prostorách představujících předmětnou kabinku za účelem zjištění, zda bylo fakticky možné, aby se v ní odehrálo vše, co poškozená uváděla. Stejně tak nebylo vyhověno návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž by zodpověděl otázku, jakým způsobem mohla vzniknout poranění poškozené popsaná v ambulantní kartě ze dne 18. 8. 2007 a jaká zranění by utrpěla, kdyby proti ní dovolatel použil tvrzené násilí. Soudy tak odmítly náležitě zjistit skutkový stav věci. Dovolatel je rovněž toho názoru, že zjevně podjatý soud prvního stupně kladl svědkům a soudním znalcům MUDr. Fukovi a Mgr. Vítkovi nepřípustné a sugestivní otázky. K závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací na klinickou psychologii, vypracovaného Mgr. Leošem Vítkem pro účely posouzení věrohodnosti poškozené, pak nemělo být přihlíženo již z toho důvodu, že znalec se ani neseznámil s celým trestním spisem a s rozpory ve výpovědích poškozené, jež by jí předestřel a následně se je pokoušel jakkoli analyzovat a vysvětlit.

Dovolatel závěrem vyslovil přesvědčení, že soudy pochybily především v tom, že uvěřily výpovědím poškozené a neshledaly žádný důvod, pro který by si měla vymýšlet. Důvodů, proč by se mu mohla chtít mstít, přitom existovalo hned několik. Mohla se cítit zneuctěna tím, že jí vyvrcholil do úst, což u ní vyvolalo zvracení. Strýci se pak mohla svěřit proto, že chtěla docílit fyzické inzultace dovolatele, přičemž neočekávala, že strýc ji místo toho pošle na policii. Mohlo jít také o mstu za to, že dovolatel přispěl k odsouzení jejího otce v jiné trestní věci. V neposlední řadě se poškozená tímto způsobem mohla snažit krýt svoji nevěru před svým tehdejším přítelem P. V., s nímž se toho dne nepohodla a mohla tak mít i důvod začít si s někým jiným.

Se zřetelem k výše uvedeným důvodům obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který k argumentaci obviněného v prvé řadě uvedl, že dovoláním se obecně nelze domáhat přezkumu správnosti dokazování provedeného soudy prvního a druhého stupně ani opravy jimi učiněných skutkových zjištění. Těmi je dovolací soud při svém rozhodování v zásadě vázán a výjimečně do nich může v určitém rozsahu zasáhnout pouze tehdy, existuje-li mezi skutkovým stavem věci na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé tzv. extrémní nesoulad. Taková mimořádná situace však podle názoru státního zástupce v posuzovaném případě nenastala. Soudy provedly důkazy v dostatečném rozsahu a po jejich zhodnocení dospěly ke skutkovým závěrům, jež v nich mají oporu a zároveň svědčí o vině dovolatele. Usvědčující výpověď poškozené nestála jako důkaz osamocena, ale byla podpořena důkazy dalšími. Pokud tedy dovolatel namítal neobjektivitu jejich hodnocení a prezentoval svůj vlastní pohled na ně, nelze jeho námitky shledat právně relevantními, resp. podřaditelnými pod některý z dovolacích důvodů. Stejný závěr pak platí i ohledně námitek stran porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, neboť i ty mají svůj podklad v právu procesním a nikoli hmotném. Státní zástupce je nadto nepokládá za důvodné ani z věcného hlediska, když vina dovolatele byla podle jeho názoru v řízení prokázána bez důvodných pochybností. Soudy přitom neopomněly žádný z jeho důkazních návrhů, vypořádaly se s nimi dostatečně a vysvětlily, proč k doplnění dokazování v požadovaném směru nepřistoupily. Žádný z dovolacích důvodů podle státního zástupce nenaplňuje ani výhrada dovolatele, že ve věci nerozhodoval nestranný a nepodjatý senát soudu prvního stupně, jestliže nepostupoval v souladu s trestním řádem. K ní poznamenal, že nesouhlas obviněného s právním názorem soudu nebo s tím, jak vedl trestní řízení, bez dalšího nemůže vést k závěru, že některý soudce byl pro podjatost z rozhodování vyloučen.

Své vyjádření uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájci dovolatele s upozorněním, že dovolatel k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.

Obviněný R. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl (mimo jiné) zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pokud dovolatel v posuzovaném případě namítl vadu v právní kvalifikaci stíhaného skutku jako pokusu zločinu >1< znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, opřel tuto (obecně) hmotněprávní argumentaci výlučně o výtky zaměřené vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily jeho obsah. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v zásadě založil pouze na zpochybnění učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom, při současném prosazování vlastní verze skutkového děje, namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.

K námitce dovolatele, že v řízení nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, je namístě připomenout, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud jim nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

Výše uvedená ústavněprávní východiska soudy v projednávané trestní věci neporušily .

Soud prvního stupně zamítl návrh obviněného (dovolatele) na doplnění dokazování v průběhu hlavního líčení dne 9. 1. 2015 (viz protokol na č. l. 351 a násl. předloženého spisu), a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Stejně si počínal ve vztahu k důkazním návrhům dovolatele i odvolací soud v rámci veřejného zasedání dne 10. 12. 2015 (viz protokol na č. l. 378 a násl. spisu), který zároveň důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, podrobně a ústavně konformním způsobem vyložil na str. 8 a 9 písemného vyhotovení meritorního rozhodnutí ve věci (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). K opomenutí důkazu soudy, jež by odůvodňovalo dovolací přezkum na podkladě důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v daném případě nedošlo.

Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by soud k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení výsledků dokazování. S provedenými důkazy se v řízení následujícím po zrušení jeho prvního rozsudku ve věci vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Dostatečně vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného, který stavěl orální sex s poškozenou X do roviny dobrovolného a chtěného aktu z obou stran, a proč naopak neměl důvodu pochybovat o věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozené, podpořených i dalšími provedenými důkazy (viz zejména str. 5 dole až 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého opětovného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci napodruhé již neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 8 až 10 shora napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Nelze tak dovodit, že by dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem nezákonného či procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.

Pokud obviněný naznačil, že soud prvního stupně byl vůči němu podjatý, nelze ani tento jeho argument považovat z hlediska obsahového vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Takovou procesní vadu by bylo možno za splnění dalších zákonných předpokladů vytýkat prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , který je naplněn v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Ten však obviněný neuplatnil.

Nejvyšší soud tak pouze jako obiter dictum připomíná, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet například v tom, že soudce nebo osoba mu blízká (srov. § 89 odst. 8 tr. zák.) byli poškozeni projednávanou trestnou činností. Poměrem k osobě, jíž se úkon přímo dotýká, se pak rozumí zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, úzce přátelský a nepřátelský. Projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. přiměřeně např. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 13/2002, rozh. č. T 339).

Pokud však obviněný dovozuje podjatost členů senátu soudu prvního stupně z toho, že v hlavním líčení nebylo provedeno dokazování v kvantitě, kterou očekával a požadoval, a shromážděné důkazy nebyly hodnoceny podle jeho představ, pak tato skutečnost bez dalšího důvodem k vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. být nemůže. Procesní postup soudce a jeho právní názor za poměr k projednávané věci či k osobě obviněného, jeho obhájce nebo poškozeného či jeho zmocněnce atd. považovat nelze.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného R. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 2. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb._______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Ve skutečnosti však jde o zvlášť závažný zločin (srov. § 14 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku a § 185 odst. 2 tr. zákoníku).