3 Tdo 136/2004
Datum rozhodnutí: 18.02.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 136/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 o dovolání, které podal obviněný M. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 4 To 239/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 991/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění

V rámci rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 6 T 991/99, v trestní věci vedené proti obviněným M. Z., J. Ž.a M. D. byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., jehož se podle bodu III./1. rozsudku dopustil tím, že dne 21. 7. 1999 kolem 14.00 hodin v M., v nemocnici, v kuchyňce chirurgického oddělení odcizil ke škodě L. F., peněženku v hodnotě 200,- Kč s peněžní částkou 1.800,- Kč, s doklady, peněženku s doklady později vrátil a peníze použil pro vlastní potřebu, a byl trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 2 T 861/95 pravomocně odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, který vykonal dne 26. 7. 1998. 1 Dále byl tento obviněný uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., který podle bodu III./2. rozsudku spáchal tím, že dne 4. 8. 1999 v odpoledních hodinách v M. Č. převzal od obv. M. Z. autobaterii z vozidla zn. Honda Civic , ačkoli věděl, že vozidlo bylo odcizeno.

Za to byl obviněný M. D. odsouzen podle § 251 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 3 T 844/95, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.



O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. D. (a také obviněný M. Z.), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 4 To 239/2001, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek mimo jiné ohledně obviněného M. D. ve výroku o vině pod bodem III/1, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozsudkem rozhodl tak, že uznal obviněného M. D. vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spáchaným skutkem popsaným v bodě III/1 rozsudku soudu prvního stupně (viz shora). Za tento trestný čin a za trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, odsoudil obviněného podle § 251 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 7 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Jinak (ohledně jmenovaného obviněného) ponechal napadený rozsudek beze změny. Tento rozsudek a v souvislosti s ním v nedotčené části i rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 27. 5. 2002 /§ 139 odst. 1 písm. a) tr. ř./.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že se cítí být vinen toliko trestným činem krádeže, nikoli však skutkem uvedeným pod bodem III/2 rozsudku nalézacího soudu. Zdůraznil přitom, že neměl sebemenší subjektivní vědomost o tom, že obviněný M. Z. disponuje odcizeným osobním vozidlem. Úvahy o opaku považuje za nesprávné. Naopak, vychází z toho, že žádné přesvědčivé důkazy o této skutečnosti nejsou a pokud existují pochybnosti, připomíná zásadu in dubio pro reo. Závěrem dovolatel uvedl, že věřil tomu, že obviněný M. Z. měl k předmětnému vozidlu právo držby, které by nahrazovalo vlastnické nebo obdobné právo.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a ve věci znovu rozhodl tak, že jej uzná vinným pouze trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., zprostí jej podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a uloží mu přiměřený trest.



K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že podstatou námitek obviněného je jeho nevědomost o tom, že autobaterie z vozidla zn. Honda Civic pochází z trestné činnosti, neboť vozidlo bylo odcizeno. Obviněný se domnívá, že jeden ze znaků skutkové podstaty spočívající v získání předmětu útoku trestným činem spáchaným jinou osobou není pokryt jeho zaviněním, resp. zaviněním v potřebné formě alespoň úmyslu nepřímého. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ale vyplývá, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že jde o předmět z kradeného vozidla. Odvolací soud v této souvislosti nepochybil, pokud rozsudek nalézacího soudu ohledně trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. potvrdil, neboť odůvodnění tohoto rozsudku obsahuje další rozvedení skutkových okolností, z nichž bylo možné hodnotit zavinění obviněného. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný M. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.



Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ve věci obviněného M. D. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací, nýbrž prosazuje vlastní verzi skutkového děje, když rozdílně od rozsudku nalézacího soudu poukazuje na to, že neměl vědomost o původu nabývané (přebírané) věci. De facto tak brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu potvrzeným soudem odvolacím, podle nichž převzal od obviněného M. Z. autobaterii z vozidla Honda Civic, ačkoli věděl, že vozidlo bylo odcizeno. Vady tedy spatřuje v prvé řadě v procesním postupu soudů, které podle jeho přesvědčení nezjistily řádně skutkový stav věci. Na tomto dovolatelem namítaném vadném skutkovém základě pak mělo (sekundárně) dojít k navazujícímu nesprávnému právnímu posouzení skutku, byl-li uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák.

To znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).

Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. února 2004



Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler



Vypracoval : JUDr. Vladimír Veselý