3 Tdo 1351/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoník, § 122 odst. 2 tr. zákoník, § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoník



3 Tdo 1351/2015 -27

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 4 To 644/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 149/2012, takto :


Podle § 265 odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá .

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 4 T 149/2012 , byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 25. 11. 2011 kolem 09:55 hodin v uzavřené části obce N., okres P., na průsečné pětiramenné křižovatce silnice II. třídy s vedlejšími ulicemi B. a M. náměstí jako řidič osobního automobilu tov. zn. Citroën Berlingo, ve směru jízdy od O. ulice na M. náměstí při objíždění vpravo zaparkovaných vozidel a odbočování vlevo plně nesledoval situaci v silničním provozu a přehlédl vlevo se pohybující chodkyně mimo přechod pro chodce, v důsledku čehož došlo ke střetu s chodkyní A. B., která při tom utrpěla zlomeninu krčku stehenní kosti vlevo, zlomeninu obou kotníků a levého hlezna, zlomeninu levé klíční kosti, defekt měkkých částí levého bérce s následným odumřením jeho rozhmožděných měkkých tkání a amputací v bérci levé dolní končetiny, s dosud trvajícím léčením, dále v důsledku způsobu jízdy obžalovaného a pádu na zem utrpěla S. B., zlomeninu čéšky vpravo bez posunu a těžké podvrtnutí pravého kolena s omezením jeho hybnosti a nutnosti chůze o berlích s dobou léčení v trvání nejméně 8 týdnů, po nehodě obžalovaný na místě zastavil, z místa odvezl A. B. do místa jejího bydliště, následně odjel do P., aniž by zůstal na místě nehody a tuto nahlásil, přičemž byl policejními orgány zjištěn až kolem 17:00 hodin téhož dne .

Za to byl obviněný J. H. odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené A. B., bytem N., B., částku 7.788 Kč.

Dále podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození S. B. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 4 T 149/2012, podal obviněný J. H. odvolání, které směřovalo toliko do výroku o trestu. Odvolání podal také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, a to výslovně v neprospěch obviněného J. H., přičemž směřovalo toliko do výroku o uloženém trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 4 To 644/2014, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného J. H. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody týkajícího se poškozené A. B., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. H. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. B., zastoupené zmocněnkyní A. Ř., bytem N., B., částku 3.894 Kč, a dále podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou A. B. odkázal se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dále z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prachaticích podle § 259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek doplnil tak, že obviněnému J. H. uložil podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na 18 (osmnáct) měsíců.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. H. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 387-389, 394, 395), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřuje zejména v tom, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které jsou však v příkrém rozporu s provedenými důkazy, zejména pak s oběma ve věci vypracovanými znaleckými posudky. Namítá, že soud vycházel ze závěrů soudního znalce z oboru silniční dopravy Ing. Milana Uttla a soudního znalce z oboru zdravotnictví doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., kteří byli vyslýcháni ke svým znaleckým posudkům při hlavním líčení dne 25. 2. 2014, přičemž doc. MUDr. František Vorel, CSc., uzavřel bez jakýchkoliv pochybností, že poškozená S. B. mohla za daných okolností zranění utrpět dvěma způsoby, jednak pádem na obě kolena bez kontaktu s vozidlem obviněného, jednak nárazem pravým kolenem do boku osobního automobilu a pádem na levé koleno. U poškozené A. B. pak znalec uzavřel, že žádná ze zranění, která tato poškozená utrpěla, není možné za daných okolností přiřadit k působení osobního automobilu. Obviněný dále namítá, že jeho jednání spočívající v tom, že projížděl vozidlem rychlostí 4,6 km/hod. pětiramennou křižovatkou se záměrem odbočit vlevo, přičemž přehlédl dvě chodkyně pohybující se mimo přechod k jeho vozidlu směrem zleva, přičemž prvá chodkyně (poškozená S. B.) buďto bez kontaktu s vozidlem nebo po nárazu pravým kolenem do levého boku vozidla upadla na zem a druhá chodkyně (poškozená A. B.) upadla na zem bez jakéhokoliv kontaktu s vozidlem, nelze hodnotit jako jednání, jímž by byly naplněny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolacímu soudu pak obviněný vytýká, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když tento popsal skutek velmi nepřesně a v rozporu se závěry obou znalců, přičemž závěry znalců nebyly zpochybněny.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 4 To 644/2014, zrušil a podle 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 10. 2015, sp. zn. 1 NZO 928/2015.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud jde o námitku týkající se právního posouzení trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, tak vzhledem k provedeným důkazním prostředkům, důkazům v přípravném řízení i v řízení před soudem a právním závěrům Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího, které z větší části odpovídají právnímu hodnocení daného nehodového děje soudem prvního stupně, s touto souhlasí. Uvedl, že jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky nedbalostního přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný nevěnoval dostatečnou pozornost přítomným chodkyním na pozemní komunikaci, přestože je vnímal s dostatečným časovým a prostorovým předstihem, včetně zjevné okolnosti vyššího věku obou chodkyň, což představuje jednu z důležitých příčin vzniklého nehodového děje v rámci posuzování objektivní stránky daného nedbalostního přečinu, zvláště pak otázky příčinné souvislosti, která úzce souvisí s nedbalostním zaviněním, spočívající v nevědomé nedbalosti, neboť obviněný ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nepředpokládal a nevěděl, že jeho nedostatečně opatrným a pozorným způsobem jízdy může dojít k ohrožení zdraví obou chodkyň, což však vzhledem k dopravním poměrům na dané místní komunikaci v obci N. a výskytu dvou chodkyň v seniorském věku v blízkosti jeho vozidla, event. s přihlédnutím ke svým individuálním schopnostem v pozici řidiče motorového vozidla, vědět měl a mohl. Dále státní zástupce uvedl, že argumenty obviněného byly již z větší části uplatněny v rámci obhajoby v předchozím trestním řízení a soudy se s nimi dostatečně vypořádaly a dále je zřejmé, že částečně nelze zdůvodnění podaného dovolání, spočívající v hodnocení skutkových zjištění, plynoucích zejména z výpovědí slyšených znalců a jejich znaleckých posudků a následně v provedených skutkových závěrech odvolacího soudu a soudu prvního stupně, podřadit pod obviněným aplikovaný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. pod žádný dovolací důvod uvedený v dotčeném ustanovení trestního řádu.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to včetně postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 4 To 644/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo ve vztahu k obviněnému toliko ke změně výroku o náhradě škody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zvláště znalecký posudek v oboru silniční dopravy Ing. Milana Uttla a znalecký posudek z oboru zdravotnictví doc. MUDr. Františka Vorla, CSc.) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitky týkající se průběhu celého incidentu, zejména stran toho, zda vůbec došlo ke kontaktu vozidla obviněného s oběma chodkyněmi, a zjištění stran zranění, která obě poškozené utrpěly, resp. zda mohly být způsobeny jízdou obviněného), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že si počínal obezřetně, sledoval provoz na pětiramenné křižovatce, ujížděl rychlostí 4,6 km/hod., tedy rychlostí odpovídající v podstatě rychlosti chůze a svou jízdou tedy nikoho neohrozil, nezpůsobil střet s poškozenými).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů , kdy současně vytvářel svou vlastní verzi předmětných událostí.

Přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.

Zákon vymezuje pojem těžké ublížení na zdraví dvěma podmínkami, které musejí být splněny kumulativně. Vždy se musí jednat o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění a současně musí újma na zdraví odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Jedná se o: a) zmrzačení, b) ztrátu nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztrátu nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající poruchu zdraví.
Obviněný se uvedeného jednání dle skutkových zjištění soudů dopustil tím, že jako řidič osobního automobilu na průsečné pětiramenné křižovatce plně nesledoval silniční situaci, přičemž přehlédl dvě pohybující se chodkyně, které se pohybovaly mimo přechod pro chodce, přičemž následně došlo ke střetu jeho vozidla s první chodkyní A. B. Poškozená A. B. utrpěla v důsledku střetu s vozidlem obviněného zlomeninu krčku stehenní kosti vlevo, zlomeninu obou kotníků a levého hlezna, zlomeninu levé klíční kosti, defekt měkkých částí levého bérce s následným odumřením jeho rozhmožděných měkkých tkání a podstoupila amputaci v bérci levé dolní končetiny, s dosud trvajícím léčením, tedy byla nucena podstoupit dlouhodobou a vleklou léčbu. Následkem jízdy obviněného a pádu na zem druhá chodkyně - poškozená S. B. utrpěla zlomeninu čéšky vpravo bez posunu a těžké podvrtnutí pravého kolena s omezením jeho hybnosti a nutnosti chůze o berlích s dobou léčení v trvání nejméně 8 týdnů. Soudy vycházely z lékařských zpráv.

Předmětná zranění obou poškozených, zejména pak poškozené A. B. lze bez debat podřadit pod ustanovení § 122 tr. zákoníku, tedy jsou sto naplnit znaky těžkého ublížení na zdraví.

Soud nalézací se podrobně zabýval mechanikou střetu i z toho vzniklých zranění (zejména str. 7-9). Uvedl, že obviněný se s poškozenými setkal v místě křižovatky, které bylo stanoveno asi 2 metry od přechodu, přičemž také došlo ke střetu poškozené B. s vozidlem, když zde soud vychází ze závěrů znaleckého posudku, že ta v podstatě narazila do vozidla, poté přepadla přes vozidlo, přičemž ke zranění B. došlo v důsledku reakce na situaci, tj. vozidlo poškozeného, kdy také zaznělo, že uskočila a nestačila již strhnout druhou poškozenou. Dle soudu po doplněném dokazování nevyvstaly takové skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že obžalovaný jako řidič vozidla srazil poškozenou, když znalec z oboru zdravotnictví tuto variantu v podstatě vyloučil, také i znalec z oboru dopravy naopak potvrdil, že to, že poškozená skončila před vozidlem, je technicky možné i za situace jejího nárazu do vozidla z boku . Je třeba konstatovat, že pokud znalec z oboru soudního lékařství uzavřel, že na poškozené A. B. nebylo zjištěno žádné zranění, které by bylo možné přiřadit k působení automobilu, neznamená to, že je takovýto způsob poranění vyloučen, jak vyložil i soud odvolací (str. 7 napadeného rozsudku).

Stran nedbalostního zavinění je možno konstatovat, že zavinění obviněného spočívá přinejmenším v nevědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku .

Obviněný byl terénu a silniční situaci v daném místě znalý, k nehodě navíc došlo v dopoledním čase, kdy lze v místě očekávat zvýšený výskyt osob. Obviněný uvedl, že přítomnost obou chodkyň stojících v blízkosti středu křižovatky vnímal, a to již při průjezdu podél parkoviště na vzdálenost cca 50 metrů před místem střetu, přičemž ji hodnotil jako vysoce nebezpečnou. Následně však při odbočování vlevo chodkyním již nevěnoval dostatečnou pozornost. Lze se ztotožnit se závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že obviněný své chování nepřizpůsobil situaci, jak vyžaduje ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., které stanoví, že při provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví, nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, své chování je povinen přizpůsobit mimo jiné situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb. je pak řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči mimo jiné osobám s omezenou schopností pohybu a orientace (tedy i osobám vyššího věku jako v daném případě). Pokud si tedy byl obviněný s dostatečným předstihem vědom přítomnosti dvou starších chodkyň vlevo, nicméně následně odbočil vlevo, resp. započal vykonávat odbočovací manévr, aniž by se znovu ujistil, kde se obě chodkyně nacházejí, tedy odbočoval, aniž by se přesvědčil, zda mu v cestě nestojí jakákoli překážka, pak si nepočínal s opatrností, kterou situaci vyžadovala. K uvedené námitce se podrobně vyjádřil i odvolací soud v rámci projednání řádného opravného prostředku, kdy se zabýval i otázkou individuální opatrnosti. Na odůvodnění odvolacího soudu proto lze odkázat (zejména str. 6-8 napadeného rozsudku).

Jednání obviněného nebylo kvalifikováno podle ustanovení odst. 2 § 147 tr. zákoníku, tedy, že by svým jednáním porušil zvláštní povinnost uloženou mu zákonem. Odvolací soud uvedl, že míra spolupůsobení samotných poškozených na následku nehodového děje, jíž nelze označit za vyvrácenou, vylučuje, aby objasněný skutek byl právně posouzen dle kvalifikované skutkové podstaty nedbalostního trestného činu těžké ublížení na zdraví (str. 7-8 napadeného rozsudku). Přesto nelze obviněného ve vztahu ke vzniklému následku zcela vyvinit, neboť je zřejmé, že nesledoval se zvýšenou opatrností provoz na komunikaci ve směru své jízdy, ač tak učinit měl a mohl, což bylo jednou z příčin sražení chodkyň. Obviněný tak nese svůj podíl viny na dopravní nehodě. I zde je možno odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který zejména na str. 4-6 rozebral okolnosti determinující spolupůsobení poškozených na nehodovém ději, přičemž stěžejní zde je otázka, zda bylo v jeho možnostech střetu vozidla s poškozenými zabránit, přičemž je nepodstatné, zda se v důsledku jednalo o střet čelní či boční. Odvolací soud konstatoval, že z provedeného vyšetřovacího pokusu bylo zřejmé, že obžalovanému ve výhledu na místo, kde se obě poškozené nacházely, ničeho nebránilo, tedy jejich přítomnost vnímal, přesto jim při provádění odbočovacího manévru nevěnoval dostatečnou pozornost.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. H. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu