3 Tdo 1348/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 1348/2016 -68

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 6 To 394/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 150/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2014 , sp. zn. 8 T 150/2014 , byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení veškerých plavidel s motorovým pohonem na dobu osmi roků. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit VZP se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, na náhradě škody za léčení poškozené částku 187.310 Kč.

O odvolání obviněného a státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 , sp. zn. 6 To 394/2014 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. na upraveném skutkovém základě, že

dne 23. 5. 2012 v 19:20 hod., přesto, že požil alkoholické nápoje, převzal na Vodní cestě V. v P. vedení malého plavidla Sea Ray 205 Sport, registrovaného na fmu Agile Praha, s. r. o., a v blízkosti B. mostu začal s plavidlem kroužit a dělat osmičky, plavidlo vychyloval ze směru jízdy, vytvářel vlny, které plavidlem přeskakoval, přičemž z přídě plavidla přes pravý bort vypadla L. Z., která neseděla po dobu této riskantní jízdy ve vnitřním prostoru lodě na k tomu určeném místě, nýbrž mimo něj či stála, což obžalovaný viděl a nijak na to nereagoval, a v důsledku pádu do vody se dostala pod plavidlo, kde od lodního šroubu utrpěla rozsáhlé poranění, na jehož následky tentýž den po převozu do FN Motol zemřela, když bezprostřední příčinou smrti byl úrazový šok, který se rozvinul v důsledku rozsáhlých krevních ztrát a rozsáhlých úrazových změn a smrt jmenované nastala v přímé příčinné souvislosti s předmětnou plavební nehodou, následně byl obviněný podroben orientační dechové zkoušce na přístroji Dräger, při níž byly zjištěny hodnoty ve 20:11 hod 1,41 g/kg alkoholu, ve 20:16 hod. 1,28 g/kg alkoholu a ve 20:21 1,22 g/kg alkoholu a ve 22:10 hod. ve FN Bulovka mu byl mu odebrán vzorek krve, v němž byla zjištěna hodnota 0,88 g/kg alkoholu, přičemž v době plavební nehody měl v krvi nejméně 1,00 g/kg alkoholu a nebyl tak schopen bezpečně plavidlo ovládat a uvedeným jednáním tak obžalovaný porušil důležitou povinnost stanovenou v § 29 odst. 1 zák. č. 114/1995 Sb. o vnitrozemské plavbě platném do 31. 12. 2014, podle něhož vůdce plavidla je povinen učinit všechna potřebná opatření k odvrácení ohrožení lidského života a škody na majetku,

uznal vinným ze spáchání jednak přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, jednak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to jej podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení veškerých plavidel s motorovým pohonem na dobu osmi roků. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost uhradit VZP, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, na náhradě škody za léčení poškozené částku 187 310 Kč. Současně podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu. Namítl, že odvolací soud prováděl rozsáhlé dokazování v neprospěch obviněného, což vyústilo ve změnu popisu skutku v podobě pro obviněného přitěžující. Odvolací soud tím měl porušit zásadu dvojí instance řízení. Odvolací soud dále z vlastní iniciativy pozměnil podstatným způsobem zjištěný skutkový děj oproti tomu, jak byl popsán v podané obžalobě i v rozsudku soudu nalézacího, čímž porušil zásadu obžalovací i právo na předvídatelnost trestnosti jednání a soudního rozhodování. Obviněný dále namítl, že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Poukázal na to, že nikdo ze svědků neviděl okamžik těsně před pádem nebo si jej nepamatuje. Skutkový děj zjištěný odvolacím soudem na základě výpovědí svědků je v příkrém rozporu s fyzikálními zákony, jak vysvětlil posudek FTVS. Odvolací soud se nezabýval otázkou spoluzavinění poškozené, přičemž pokud by se nečekaně postavila na sedačku, bylo to výlučně její rozhodnutí, které nikdo z posádky lodi nemohl předvídat nebo tomu zabránit. Odvolací soud označil jízdu obviněného za riskantní, aniž by si obstaral odborné posouzení, jakým způsobem se sportovní plavidla můžou vést a co je a není pro posádku bezpečné. Soud rovněž ignoroval rozdíly ve výpovědích svědků, odmítl výslech Ing. K. ze Státní plavební správy, ačkoliv skutkový děj převzal pouze z jeho zprávy, odmítl rekonstrukci plavební nehody i její video rekonstrukci. Z rozporných závěrů znaleckých posudků z oboru toxikologie a výpovědí svědků vyhodnotil odvolací soud hladinu alkoholu nad 1 g/kg etanolu v krvi, když se přiklonil k výpočtům provedeným zpětným přepočtem, ačkoliv tento přepočet není možné použít dle časového sledu událostí a závěrů znalce RNDr. Jiřího Fišera, CSc. Podle názoru obviněného znalkyně Ing. Černá spekulativně zkreslovala základní kritéria ovlivňující vypočtené hodnoty alkoholu, jako obsah žaludku a zkonzumovanou potravu. Jelikož z posudku Ing. Černé nebylo možno najisto stanovit hladinu alkoholu, postupoval soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pokud stanovil hodnotu nejméně příznivou. Obviněný rovněž poukázal na to, že přístroj Dräger mohl mít poruchu. Z obou posudků z oboru toxikologie konečně plyne hodnota alkoholu pod 1 g/kg, v rozporu s tím stanovil odvolací soud hodnotu nad 1 g/kg alkoholu v krvi.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by byla věc vracena odvolacímu soudu, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 3 trestního řádu nařídil, aby odvolací soud věc projednal v jiném složení senátu. Současně požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu trestu, který byl uložen.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) k dovolání uvedla, že totožnými dovolacími námitkami obviněného se již zabýval Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má státní zástupkyně zato, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

V replice k vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněný uvedl, že skutečnost, že již v předchozím dovolacím řízení byly obdobné námitky odmítnuty, ještě nevylučuje, aby je uplatnil i v tomto dovolacím řízení za situace, kdy novým projednáním věci u odvolacího soudu byla dle jeho názoru důvodnost těchto námitek založena. Odvolací soud prováděl z vlastní iniciativy rozsáhlé dokazování toliko v jeho neprospěch a podrobně doplnil dokazování v intencích pokynu Nejvyššího soudu, na druhou stranu se stejně podrobně nevypořádal s novými důkazy, které do té doby neměl k dispozici. Pokud jde o část vyjádření státní zástupkyně k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, obviněný poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle které lze ve výjimečných případech do skutkových zjištění v dovolacím řízení zasáhnout. K tomu opětovně odkázal na znalecký posudek Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a na posudek RNDr. Jiřího Fišera, CSc. Obviněný tak setrval na svém návrhu uvedeném v dovolání.

Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatel dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu, na něž je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Obviněný založil mimořádný opravný prostředek především na důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu . Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, známa již v původním řízení, a proto nebyla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný dovozoval své pochybnosti o nestrannosti odvolacího soudu z toho, že podle jeho mínění prováděl tento soud z vlastní iniciativy rozsáhlé dokazování v neprospěch obviněného, čímž se stal pomocníkem obžaloby a dostal se do rozporu s ústavní dělbou rolí v trestním řízení. Užitá dovolací argumentace sice zmíněnému důvodu dovolání odpovídá, ovšem jak Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, jedná se o námitku zcela zjevně neopodstatněnou.

Totožnou námitku uplatnil obviněný již ve svém předchozím dovolání a Nejvyšší soud se k ní vyjádřil v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1005/2015. Lze zopakovat, že poměrně obsáhlé dokazování provedené odvolacím soudem bylo podmíněno především důkazními návrhy předloženými obhajobou až po rozhodnutí nalézacího soudu, kdy bylo třeba reagovat zejména na znalecké posudky Ing. Milana Raby a RNDr. Jiřího Fišera, CSc. Pokud obviněný poukázal na výslech pěti svědků z řad vodních sportovců přítomných v místě události, nejednalo se o nějakou nepřípustnou vlastní iniciativu soudu směřující v neprospěch obviněného, nýbrž o akceptaci předchozího důkazního návrhu obžaloby (srov. č. l. 463). Odvolací soud k ní přistoupil plně v souladu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5 trestního řádu a § 2 odst. 6 trestního řádu poté, kdy skutková zjištění učiněná nalézacím soudem nepovažoval za dostatečně přesvědčivá (tedy vyvolávající dostatečné vnitřní přesvědčení o vině či nevině obviněného). Nejednalo se o důkazy apriorně svědčící v neprospěch obviněného, protože soud nemohl znát předem obsah jejich výpovědí, ani jaké bude mít jejich následné hodnocení vliv na postavení obviněného. Konečně nelze souhlasit s obviněným ani v tom, že by na základě těchto výpovědí odvolací soud zásadním způsobem změnil rozhodná skutková zjištění zachycená ve skutkové větě výroku rozhodnutí obou soudů. Skutečnost, že obviněný s plavidlem kroužil a dělal osmičky, plavidlo vychyloval ze směru jízdy, vytvářel vlny, které s plavidlem přeskakoval, jakož i skutečnost, že poškozená L. Z. po dobu této riskantní jízdy stála, vyplývala již z výpovědí svědků vyslechnutých před nalézacím soudem (zejm. č. l. 527 až 530, 563). Ke změně skutkové věty tak došlo pouze v odkazu na právní předpis, v němž byla obviněnému uložena důležitá povinnost, již svým jednáním porušil. Vyhláška federálního ministerstva dopravy č. 344/1991 Sb., kterou se vydává Řád plavební bezpečnosti a na jejíž ustanovení odkazoval nalézací soud, je přitom prováděcím předpisem zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, který považoval za rozhodný odvolací soud. Porovnáním rozhodnutí obou soudů je patrné, že se soudy odvolávaly na porušení v podstatě obsahově shodných povinností uložených uvedeným zákonem, resp. podrobněji na základě zákona a v jeho mezích rozvedených v citovaném podzákonném předpisu (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu a str. 8 rozsudku soudu odvolacího). Taková změna právního posouzení vztahující se k jednomu znaku skutkové podstaty nemohla být pro obviněného zcela překvapivá . Jakoukoliv zaujatost vůči obviněnému nelze spatřovat ani v postupu odvolacího soudu při posledním projednání věci, kdy reagoval toliko na další návrhy obhajoby a na zrušující rozhodnutí dovolacího soudu. Svým postupem proto odvolací soud nezavdal žádnou pochybnost, že by snad nemohl ve věci nestranně rozhodnout.

Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) doplnil v intencích trestního řádu dokazování (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), čímž stabilizoval skutková zjištění v rozsahu potřebném pro vyvození skutkových závěrů. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Námitky obviněného nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Obviněný tím pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že ve vztahu ani k jednomu z přisouzených přečinů nelze přiznat opodstatněnost výhradám obviněného. Pokud jde o přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, pak odvolací soud zcela správně nepřiznal relevantní význam znaleckému posudku z oboru forenzní biomechaniky, předloženému obhajobou, když jeho závěry jsou nekonkrétní a pouze teoretické. Poukázat lze i na to, že znalecký posudek při analýze působení fyzikálních sil v levotočivé zatáčce výslovně neuvažuje o působení dalších dynamických efektů ani o odlehčení plavidla při přeskoku vlny. Přeskakování vln přitom potvrdili nejen všichni vyslechnutí svědci, nýbrž i sám obviněný, který při zdůvodňování provádění osmiček hovořil o vlnách, které hrozily zalít příď lodi (č. l. 486). Přijmout nelze ani akcent obviněného na jisté rozpory ve výpovědích svědků ohledně způsobu jízdy, když je zřejmé, že byly ovlivněny především skutečností, že plavidlo se nacházelo na volné vodní ploše, kde nejsou v blízkosti žádné záchytné body, které by poskytly potřebné měřítko pro přesnější úvahu o vzdálenostech či rychlostech. Přestože obviněný svůj způsob jízdy zlehčuje, sám připouští, že slyšel posádky ostatních lodí nadávat (č. l. 481). Odmítnout je tak nutno i námitku, že jeho jízda nebyla riskantní, když pro tento závěr by podle jeho názoru bylo třeba provádět další znalecké dokazování. Taková argumentace je zcela nemístná, podobná situaci, kdy by se například lyžař, který ve velké rychlosti na sjezdovce srazil zezadu jiného lyžaře, dovolával toho, že jezdit rychle na sjezdovce je obvyklé a jeho jízda nemohla být riskantní proto, že má závodní sjezdové lyže, které dovolují i větší rychlosti. Závěr o riskantním způsobu jízdy obviněného je odůvodněn výpověďmi osob nacházejících se přímo s obviněným na plavidle, dalších očitých svědků a v neposlední řadě i fatálním důsledkem, k němuž chování obviněného vedlo. Odvolací soud se náležitě vypořádal i s dalšími důkazními návrhy obviněného, zejména zdůvodnil, proč považoval za nadbytečné provádět rekonstrukci, když by nebylo ani možné opakovat podmínky panující v době nehody. Nekritické přijetí obhajovací argumentace obviněného by v podstatě znamenalo absurdní závěr, že poškozená opustila plavidlo tak, že z něho o své vůli vyskočila. Nejvyšší soud podotýká, co bylo naznačeno již v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci, že podstatným faktorem trestní odpovědnosti obviněného je prokázaná absence byť minimální poučovací povinnosti vůdce plavidla vůči cestujícím při zvoleném způsobu jízdy, vyplývající ze shora citovaných zákonných norem, když odpovědnost vůdce plavidla za bezpečnost posádky je téměř absolutní.

Pokud jde o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, lze plně odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (zejm. str. 10 a 11), které bylo založeno zejména na výpovědi znalkyně Ing. Černé, když současně bylo třeba odmítnout jako nevěrohodnou výpověď samotného obviněného i znalecký posudek předložený obhajobou, který důsledně nereflektoval rozhodná skutková zjištění vztahující se k množství a době požití alkoholických nápojů i množství snězené stravy.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 23. 11. 2016

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu