3 Tdo 1348/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1348/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2005 o dovolání podaném obviněným M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 131/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 191/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 2 T 191/2004, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterého se podle tzv. skutkové věty výrokové části rozsudku dopustil tím, že dne 2. 8. 2003 v 16.00 hod v P., ul. K P. jako řidič os. automobilu zn. Citröen Berlingo, v době, kdy předjížděl poškozeného J. K. který řídil kolo, s vozidlem mu zatarasil cestu, z vozidla vystoupil a poté J. K. opakovaně udeřil rukou do obličeje, srazil ho z kola a následně ujel . Za tento trestný čin byl obviněný podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle § 202 odst. 1 a § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně MV ČR částku 957,- Kč a poškozenému J. K. částku 2.800,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 131/2005, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 4. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž současně napadl též rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem, byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že řízení před soudem bylo provedeno jednostranně a k jeho tíži, když nebyly provedeny žádné důkazy v jeho prospěch a bylo vycházeno pouze ze svědeckých výpovědí poškozeného J. K. a jeho přítelkyně M. I., neboť žádní další svědci se na místě nenacházeli. Dovolatel poukázal na to, že výpověď svědků byla záměrně nepravdivá (zveličená) především v tom, že by na místě incidentu zastavovala vozidla a dokonce autobus s cestujícími, ačkoliv vše proběhlo na široké krajnici a k zastavení jediného vozidla a tím méně autobusu v inkriminovanou dobu nedošlo. Svědek K. podle dovolatele navíc ve věci vědomě lhal, poněvadž skutek původně popisoval jako pokus o loupež svého jízdního kola. Podle dovolatele se ve skutečnosti celá událost odehrála tak, že mu byla plechovka od jakéhosi nápoje vhozena do předního skla , což bylo důvodem, aby zastavil a požádal svědka (poškozeného) K. o vysvětlení. K následné potyčce pak došlo s ohledem na arogantní chování poškozeného a jeho společnice vůči dovolatelově osobě, přičemž v žádném případě se ze strany dovolatele nejednalo o jednostranné napadení. Naopak jemu samotnému byla na vozidle způsobena škoda ve výši cca 12.000,- Kč. Skutek přitom nevyvolal žádnou reakci okolí.

Dovolatel dále zdůraznil, že o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. by se mohlo jednat pouze za předpokladu, že by se skutek stal před více osobami a vyvolal odezvu veřejnosti na místě samém a současně by byly splněny materiální podmínky předpokládané ustanovením § 3 tr. zák. Ke skutkovým zjištěním pro takový právní závěr však podle dovolatele nebyl opatřen žádný důkaz. Vzájemná výměna několika úderů mezi ním a poškozeným za stavu, kdy jej poškozený kopal a jeho společnice kopnutím poškodila jeho vozidlo, svědčí podle dovolatele o tom, že jeho jednání bylo záměrně kriminalizováno, ačkoliv jej bylo možno posoudit nejvýše jako přestupek proti občanskému soužití a věc měla být proto postoupena k vyřízení příslušné komisi.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudek prvého soudu zrušil a návazně na to zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a přikázal Obvodnímu soudu v Praze 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) a uvedl, že dovolání bylo sice podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale dovolatel ve skutečnosti namítl toliko neúplnost provedeného dokazování a zejména vadné hodnocení důkazů soudem, čímž fakticky napadl soudem zjištěná skutková zjištění. Státní zástupce konstatoval, že skutkovými zjištěními, pokud k nim soudy došly v řádném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, přičemž údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. být nemohou. Podle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že skutek není trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., tvrdí-li dovolatel, že předpokladem užití této právní kvalifikace je, aby se skutek stal před více osobami a vyvolal jistou reakci okolí. V tomto směru pak státní zástupce shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. V uvedené souvislosti poukázal na to, že skutková podstata trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. vyžaduje, aby byl skutek spáchán buď veřejně (tj. před 2 a více osobami), nebo na místě veřejnosti přístupném. K naplnění znaku veřejně podle státního zástupce přitom došlo nejen s ohledem na přítomnost poškozeného a jeho společnice, ale především s ohledem na posádky vozidel (byť v blíže nezjištěném počtu), která v důsledku incidentu na místě přibrzďovala. Státní zástupce poznamenal, že uvedená okolnost není ve skutkové větě výslovně uvedena, je však zjistitelná z odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze skutkové věty výroku rozsudku je ovšem jednoznačně patrné, že se incident odehrál na ulici, tedy na místě veřejně přístupném. To znamená, že mezi skutkovou a právní větou relevantní rozpor není. Soudy se rovněž dostatečně zabývaly otázkou stupně nebezpečnosti jednání dovolatele pro společnost a jejich závěr, že jeho agresivní chování dosáhlo vyššího stupně společenské nebezpečnosti než nepatrného ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., je podle státního zástupce správný.

Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné s tím, že toto rozhodnutí lze v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný M. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči provádění a hodnocení důkazů soudem (v jeho neprospěch) a v této souvislosti též o námitky vůči správnosti (resp. nesprávnosti) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku současně poukázal na existenci jiného skutkového základu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů, který jednak neodpovídá formulaci skutku, jak je uveden ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ani skutkovým zjištěním soudů popsaným v odůvodnění jejich rozhodnutí. Podle tvrzení dovolatele totiž inkriminovaný konflikt vyvolali svým chováním poškozený a jeho společnice M. I. a v průběhu potyčky to podle něj byli právně oni, kdo si počínal agresivně, což mělo za následek, že škodu utrpěl především dovolatel. Dovolatel zdůraznil rovněž to, že na místě incidentu z důvodu probíhající potyčky nepřibrzďovala či nezastavovala žádná vozidla a probíhající konflikt tudíž nevyvolal žádnou odezvu u nezúčastněných osob. Teprve s takto namítanými skutečnostmi (tj. se skutkovým stavem věci pro něj podstatně příznivějším) pak spojoval namítané vadné právní posouzení skutku z hlediska chybějících formálních i materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2, 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 4, 5) vyplývá, z jakých důvodů a na jakém podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na nichž následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se již v rámci řízení o řádném opravném prostředku vypořádal s námitkami, které obviněný posléze uplatnil i v dovolání, zejména ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu a k otázce případného doplnění dokazování. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že poněkud strohý popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevystihuje skutečnost, že se obviněný (dovolatel) trestného činu výtržnictví dopustil nejen na místě veřejnosti přístupném (v daném případě na ulici), ale též veřejně (srov. § 89 odst. 4 písm. b/ tr. zák.). S touto otázkou se však soudy rovněž vypořádaly (v rozsudku soudu prvního stupně str. 3, 4, v usnesení odvolacího soudu str. 3).

Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler