3 Tdo 1344/2003
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1344/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 dovolání podané J. A., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 653/2001 ze dne 7. 1. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 76/99, a rozhodl podle § 265k odst. l, 2 a § 265l odst. 1 trestního řádu, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 15 T 76/99 ze dne 16. 7. 2001, byl dovolatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., které spáchal skutkem přesně popsaným ve výrokové větě citovaného rozsudku. Podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání, které dovolatel proti tomuto rozsudku podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě tak, že usnesením sp. zn. 3 To 653/2001 ze dne 7. 1. 2003 odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl J. A. dovoláním podaným včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších náležitostí, které zákon pro podání dovolání vyžaduje. Za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V samotných důvodech tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že od doby kdy uzavřel kupní smlouvu s prodávajícím C. spol. s r. o. dne 23. 4. 1993, na základě které zakoupil v citovaných rozhodnutích specifikované nemovitosti, byl přesvědčen, že je jejich oprávněným vlastníkem a to až do doby, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 334/93 ze dne 31. 8. 1993, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v O., když tímto rozhodnutím byl zamítnut jeho návrh na vklad vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. V této dobré víře vycházející i z toho, že firma C. spol. s r. o. byla řádně zapsána v katastru nemovitostí, jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí i s ohledem na přesvědčivost jednání a vystupování prodávajícího, řádně a včas zaplatil kupní cenu, a proto také předmětné nemovitosti začal opravovat. V další části svého dovolání potom dovolatel popsal obsáhle průběh opravných a renovačních prací a poukázal v této souvislosti na výpovědi svědků, kteří se v rámci trestního řízení, vedeného proti němu, k této skutečnosti vyjádřili. Poukázal na rozsah provedených úprav i na to, že předmětné nemovitosti investoval i tak, že v jejím rámci ji zhodnotil pořízením různých věcí, které také uvedl. V roce 1997 mu potom bylo sděleno, že na uvedené nemovitosti byl úspěšně vznesen restituční nárok dalších osob, se kterými se stran dalšího osudu předmětných nemovitostí nedohodl. S ohledem na uvedené proto JUDr. B., která za restituenty jednala, sdělil, že nemovitost vyklidí, avšak vezme si svoje věci, které v nemovitosti v rámci její rekonstrukce instaloval, což také učinil. S poukazem na uvedené potom tvrdí, že soudy nesprávně právně posoudily shledaný skutek, když dospěly k závěru, že se jím dovolatel dopustil trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Pokud soudy neuvěřily jeho tvrzení o dobré víře vlastníka k předmětným nemovitostem, měly jeho jednání posoudit jako jednání neoprávněného držitele věci podle § 131 občanského zákoníku a nikoliv jako uvedenou trestnou činnost. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2003 č. j. 3 To 653/2001 zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě tuto věc k novému projednání a rozhodnutí .

K podanému dovolání se vyjádřil písemně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že námitka vznesená dovolatelem není skutkového charakteru, nesleduje jí změnu skutkových zjištění učiněných soudy, a proto je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu relevantní, přičemž s jeho argumentací lze zčásti souhlasit. Vycházeje z popisu skutku uvedeného v pravomocném výroku citovaného rozsudku nalézacího soudu a nezměněného soudem odvolacím, dospěl k závěru, že dovolatel se dopustil trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., když poškodil předmětnou nemovitost (rodinný domek) tak, že z něj vyboural zárubně, poškodil obklady a dlažbu a způsobil tak škodu v celkové výši 137.880,-Kč, když je prokázaným faktem, že před tím než se dne 30. 6. 1998 vystěhoval z uvedeného domu, byl informován o tom, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou jiné osoby. Jiný názor zaujal státní zástupce stran soudy shledanému trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., když i v tomto případě vycházel z rozsudečného výroku o vině, jak k němu dospěl nalézací soud a poukázal na to, že z formulovaného výroku nelze dovodit, že by si dovolatel přisvojil cizí věc, jak předpokládá ustanovení § 247 tr. zák. V této souvislosti poukázal i na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně /se kterým se shodl i soud odvolací/, které odpovídá institutu neoprávněné držby podle § 131 občanského zákoníku a takto i právní kvalifikaci popsaného jednání dovolatele jako trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 tr. zák., nemůže však nic změnit na tom, že kotel ústředního topení, elektrický bojler a další věci v celkové hodnotě 29.950,-Kč byly nadále výlučným vlastnictvím dovolatele a nikoli věcmi cizími. Na jiné osoby tak nemohlo přejít vlastnictví těchto věcí, a to ani v důsledku rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu města O., případně rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 334/93 ze dne 31. 8. 1993, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v O. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto navrhl, aby dovolací soud v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./ podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 653/2001 ze dne 7. 1. 2003 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 15 T 76/99 ze dne 16. 7. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Protože dovolání lze podat pouze z důvodů obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. je především na místě posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za ten, který je uveden v citovaném ustanovení zákona, protože jeho existence je zároveň základní podmínkou pro přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný v dané věci dovolatelem je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon tím vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly zákonu odpovídajícím způsobem právně posouzeny, tedy zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění, když skutkové vady nejsou takto důsledkem nesprávného hmotně právního názoru.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní obecně z hlediska norem hmotného práva.

Tak tomu je i v projednávané věci, kde argumentace užitá dovolatelem je zčásti relevantní. Ten v rámci podaného dovolání nevznesl námitky proti soudy zjištěnému a konstatovanému skutkovému stavu, ale namítl, že na jeho základě nelze dospět k závěru, že by se dopustil trestných činů, kterými byl posléze shledán vinným. Je na místě připomenout, že trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., (kterým byl také dovolatel shledán vinným), se dopustí ten, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí-li tím škodu nikoli malou. S uvažovaným pojmem cizí věc je spojena i skutková podstata trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jejíž zákonné znaky naplní ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Popis skutku, uvedeného v pravomocném výroku o vině z uvedeného rozsudku nalézacího soudu, takto odpovídá shledanému trestnému činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., když z něj jednoznačně plyne, že dovolatel při opuštění specifikované nemovitosti v souvislosti s jejím předáním oprávněným vlastníkům tuto poškodil v rozsahu přesně určeném. To nepochybně za stavu, kdy věděl, že v té chvíli byl neoprávněným držitelem označené nemovitosti z hlediska ustanovení § 131 občanského zákoníku,kdy již ode dne 12. 7. 1993 /vydáno citované rozhodnutí Katastrálního úřadu v O./ nemohl být v dobré víře a stal se tak neoprávněným držitelem. Za daného stavu potom rozhodnutí obou soudů v tomto směru, které jej uznaly vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., odpovídá skutkovým zjištěním s tím, že dovolatel skutečně poškodil věc, která v době, kdy takto jednal, byla prokazatelně ve vlastnictví jiných osob a jeho argumentaci uplatněnou v dovolání tak nelze z naznačených hledisek akceptovat. Obdobné platí i v případě skutku, ve kterém bylo soudy shledáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. I v tomto případě byl dovolatel neoprávněným držitelem označené nemovitosti z důvodů, které jsou uvedeny shora. Přitom provedeným dokazováním bylo nepochybně zjištěno, že předmětná nemovitost nikdy neztratila svůj charakter nemovitosti určené k bydlení, přičemž nutno zdůraznit, že dovolatel jako neoprávněný držitel uvedené nemovitosti byl oprávněn pouze k postupu podle § 131 odst. 2 občanského zákoníku, kdy si mohl oddělit to, čím ji zhodnotil, pokud je to možné a to bez zhoršení podstaty věci. Takto však v daném případě nepostupoval, neboť ve výroku rozsudku prvního stupně popsané věci /stejně tak i v jeho odůvodnění/ nebylo možné oddělit právě tyto věci bez zhoršení podstaty nemovitosti samotné, když se jednalo o věci, jejichž odnětí fakticky standartní užívání nemovitosti určené k bydlení znemožňovaly. Dovolatel větší část svých námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění a v tomto směru nelze jeho výhrady akceptovat. V další části svého dovolání potom polemizuje s hodnocením důkazů oběma soudy, které podle něj nevzaly v úvahu občanskoprávní aspekt věci s tím, že provedené důkazy neumožnily její posun do roviny trestněprávní. Z důvodů již shora uvedených však ani k takto formulované námitce, byť z hlediska užitého dovolacího důvodu právně relevantní, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť takto podané dovolání je zjevně neopodstatněné. Skutkový stav věci zjištěný po vyhodnocení provedených důkazů, jež byl popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, které ve svém souhrnu tvoří zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů, kterými soudy dovolatele posléze shledaly vinným. V popisu skutku je v dostatečném rozsahu předpokládaném v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. uvedeno, v čem mělo spočívat konkrétní jednání dovolatele, vůči jakým subjektům směřovalo,jakým způsobem si přisvojil cizí věci a jak se jich zmocnil, resp. jakým způsobem poškodil cizí věc a jakou výši měla škoda způsobená na cizím majetku. Z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že zjištěné skutkové okolnosti umožňují závěr o zavinění dovolatele ve formě přímého úmyslu /§ 4 písm. a) tr. ř./, jakož i o příčinném vztahu mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné a shodl se s nimi.

Za daného stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru,že napadená rozhodnutí nebyla zatížena hmotně právními vadami, s nimž dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§265n tr. ř.).

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu:

Mgr. Josef Hendrych

Vypracoval:

JUDr. Vladimír Jurka