3 Tdo 1342/2008
Datum rozhodnutí: 10.12.2008
Dotčené předpisy: § 250 odst. 3 tr. zák.




3 Tdo 1342/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. prosince 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 12 To 40/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 74/2007, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25.2.2008 sp. zn. 7 T 74/2007 byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 9. 10. 2003 v úmyslu se obohatit, uzavřel v D., okres P., s Ing. K. V., CSc., jako věřitelem, smlouvu o půjčce na částku 100.000,- Kč, kterou převzal téhož dne v hotovosti a dále dne 13. 10. 2003 opět v D. uzavřel se stejným úmyslem s poškozeným další smlouvu o půjčce na částku 400.000,- Kč, kterou opět převzal v den podpisu smlouvy v hotovosti, obě půjčky s termínem splatnosti 31. 3. 2004, který byl posunut po dohodě obou stran do 30. 4. 2004, peníze si vypůjčil na zakoupení slámy a poškozeného neinformoval o své skutečné finanční situaci a o tom, že peníze použije i na jiný účel a ačkoliv od prvopočátku si nebyl jist, zda bude v jeho možnostech tyto finanční prostředky vrátit, vystavil dne 13. 10. 2003 v D. jako dlužník směnku vlastní, a to ve prospěch Ing. V. na celkovou částku 500.000,- Kč se splatností směnky dne 31. 3. 2004, prodlouženou po dohodě obou stran do 30. 4. 2004, čímž způsobil poškozenému Ing. K. V., CSc., škodu v celkové výši 500.000,- Kč, neboť finanční prostředky do dne podání obžaloby nevrátil, ani směnku neuhradil a ani tak učinit nemohl, vzhledem ke svým majetkovým poměrům, protože již v době půjčení obou finančních částek jeho dluhy převyšovaly veškerý jeho majetek . Podle § 250 odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Ing. K. V., CSc., škodu ve výši 500.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ing. K. V., CSc., odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 7.2008, sp. zn. 12 To 40/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 7. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle jeho názoru oba soudy nevzaly úvahu, že z obsahu smlouvy o půjčce ze dne 13. 10. 2003, uzavřené mezi poškozeným a ním, lze mít za bezpečně prokázáno, že smlouvě o půjčce, předcházelo uzavření kupní smlouvy, viz čl. III citované smlouvy, kdy z této kupní smlouvy vznikla poškozenému povinnost zaplatit mu kupní cenu ve výši 525.000,- Kč. Tuto skutečnost nakonec sám poškozený potvrdil, když u hlavního líčení uvedl, že je mu jasné, že měl uhradit částku uvedenou na faktuře, nicméně vlastně vycházel z toho, že půjčkou částku uhradil, protože obviněnému půjčil peníze. Tento údaj poškozeného také koresponduje s údaji, které vyplynuly z rozhodnutí Finančního ředitelství v P. ze dne 10. 11. 2006. V daném případě se jednalo o započitatelné pohledávky, takže poškozenému nemohla vzniknout škoda.

Navrhl, vzhledem k výše uvedenému, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a k dovolacím námitkám obviněného uvedl, že se oba soudy tvrzeními obviněného v dovolacích námitkách zabývaly a dovodily, že primárním vztahem mezi obviněným a poškozeným byla smlouva o půjčce ze dne 9. 10. 2003, kterou si obviněný půjčil 100.000,- Kč, následně dne 13. 10. 2003 si půjčil dalších 400.000,- Kč, přičemž obě částky měl vrátit do 31. 3. 2004, resp. podle další dohody do 30. 4. 2004. Při sjednávání smluv obviněný poškozenému uváděl, že peníze užije na zakoupení slámy za účelem dalšího zpracování a rovněž, že mu peníze v termínu vrátí. Naopak se poškozenému nezmínil o svých finančních problémech. V rámci zajištění závazku podepsal obviněný směnku na částku 500.000,- Kč a dále se dohodli na zajišťovacím instrumentu spočívajícím v tom, že sjednali kupní smlouvu, kterou měl poškozený koupit slámu od obviněného s tím, že v případě nevrácení půjčených peněz v podstatě touto smlouvou prokáže vlastnictví k věci, nakoupené za půjčené peníze, jež tak získá jako náhradu, místo splacení dluhu. Obviněný žádnou slámu s výjimkou nepatrného množství nenakoupil a půjčené peníze nevrátil, což mu muselo být zřejmé v okamžiku uzavírání půjček. Státní zástupce uvedl, že v daném případě nemohlo dojít k zániku závazku vůči poškozenému započtením, a to proto, že vůle smluvních stran při sjednávání kupní smlouvy nesměřovala k tomu, aby poškozený reálně danou kupní cenu uhradil, ale podstatou úkonu bylo zajištění již existujícího závazku. V této souvislosti dle státního zástupce nelze pominout, že obviněný žádnou slámu nenakoupil a poškozenému následně neprodal, tedy nemohlo vzniknout ani vlastnické právo poškozeného k věci, které by mohlo odstranit negativní následek jednání obviněného v podobě vzniku škody, jež nastala v plném rozsahu nesplacené půjčky. Vzhledem k výše uvedenému uvedl, že považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.

Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a současně aby učinil rozhodnutí za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného rozhodnutí vyslovil rovněž souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s vydáním rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněný M. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí způsob hodnocení provedených důkazů, tj. když namítá, že soudy pochybily, pokud půjčku i smlouvu o prodeji slámy obviněného poškozenému, ve stejné hodnotě, fakturou ze dne 1. 10. 2003, nevyhodnotily jako započitatelné pohledávky. Takové námitky dovolatele se týkají primárně procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě se domáhal revize soudem učiněných skutkových závěrů, s cílem prosadit vlastní skutkovou verzi, podle níž inkriminovaný čin spáchal. Tuto část dovolacích námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.podřadit nelze.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, a obviněný mimo jiné takový extrémní nesoulad ani nenamítal. Soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily (viz strana 3 - 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strana 3 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Nelze přehlédnout, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním námitek, které uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a následně také námitek odvolacích, s nimiž se soudy prvního i druhého stupně vypořádaly.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítal, že jednání nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to pro nedostatek naplněných znaků dané skutkové podstaty, zejména nedostatek vzniku škody, tj. následku, a to pro započitatelnost pohledávek mezi obviněným a poškozeným, a tedy v podstatě i pro nedostatek podvodného úmyslu v době uzavírání půjček .

Nicméně, při posuzování opodstatněnosti této části dovolacích námitek, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel tím, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, tj. škodu dosahující nejméně 500.000,- Kč (srovnej ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák.). Škodou na cizím majetku je myšlena újma majetkové povahy a obohacením se poté rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele, nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo jiného vynaloženy. Obohacení proto nelze ztotožňovat s pojmem škody , neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší, než způsobená škoda. Uvedení v omyl, nebo využití omylu je tedy podvodné jednání, které může směřovat nejen k poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a které může být spácháno konáním nebo opomenutím, či konkludentně. To znamená, že o omyl půjde tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu, nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat nebo se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem a aby byla pokryta zaviněním. Následek předpokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odstavec 3) lze způsobit i z nedbalosti (§ 6 písm. a/ tr. zák., § 5 tr. zák.). Trestný čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Pokud jsou výše uvedené obecné zásady aplikovány na posuzovanou trestní věc Nejvyšší soud uvádí následující:

V posuzovaném případě vycházely soudy ze skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že obviněný, při vědomí své finanční situace, o níž dostatečně poškozeného neinformoval, uzavřel s ním na dvakrát smlouvu o půjčce na celkovou částku 500.000,- Kč, která byla zajištěna směnkou na uvedenou částku a slámou v hodnotě 525.000,- Kč, kterou se zavázal poškozený obviněnému uhradit, přičemž peníze z půjčky měly být obviněným poškozenému vráceny v termínu do 31. 3. 2004 a následně po dohodě do 30. 4. 2004, přesto, že si obviněný musel být vědom toho, že nebude moci tomuto závazku dostát, zejména když jeho dluhy převyšovaly jeho majetek a také, když věděl, že žádnou slámu s výjimkou množství v hodnotě kolem 19.000,- Kč nezakoupil. Finanční prostředky ze smluv o půjčkách měly být použity na zakoupení slámy, k čemuž se obviněný také zavázal. Dluh z uvedené půjčky ani prostřednictvím zajišťovacích instrumentů, tj. směnky, ani vlastnictvím k zakoupené slámě, nebyl obviněným uhrazen.

Soud prvního stupně na straně 3 svého odůvodnění vyhodnotil finanční situaci obviněného v inkriminované době, na základě svědectví svědků, M. T. a Mgr. W. a také listinných důkazů, tj. zejména smluv, které mezi sebou obviněný a poškozený uzavřeli (strana 5, 6, 8 odůvodnění). Na straně 9 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že obviněný si byl plně vědom toho, že musí poškozenému vypůjčené peníze v termínu vrátit, což dokladoval výpovědí svědkyně T., z níž mimo jiné vyplynulo, že byla přítomna jednání mezi obviněným a poškozeným, kdy se domlouvali a dohadovali o tom, jak obviněný peníze poškozenému uhradí. Své úvahy poté soud prvního stupně na straně 10 odůvodnění uzavřel tím, že uvedl, že v případě, že by poškozenému postačovala sláma z předmětné faktury, neměl poté obviněný důvod vystavovat směnku a také požadovat posunutí její splatnosti . Soud druhého stupně závěry soudu prvního stupně akceptoval, byť plně nevystihovaly podstatu posuzované věci, tj. vznik škody v kontextu zvolené právní kvalifikace, a to v důsledku možnosti či nemožnosti započitatelnosti pohledávek mezi obviněným a poškozeným na základě faktury, kterou poškozený od obviněného v říjnu 2003 převzal. Fakturou mělo být dokladováno, že poškozený od obviněného koupil slámu v hodnotě 525.000,- Kč, takže v případě nevrácení peněz by poškozený touto smlouvou prokázal vlastnictví k věci zakoupené za jím půjčené peníze, čímž by získal náhradu za půjčené peníze. Navíc soud druhého stupně toliko uvedl, že při posuzování trestnosti jednání obviněného bylo třeba vycházet z obsahu uzavřených smluv, a to zejména z poslední smlouvy ze dne 13. 10. 2003, která zahrnovala obě smlouvy předcházející, a to z článku VI a VII, z nichž zcela jednoznačně vyplynulo, že v případě nesplnění závazku, převede vypůjčitel (obviněný) na půjčitele (poškozeného) všechny zakoupené věci, na které byla finanční částka 500.000,- Kč zapůjčena (tj. slámu), a v případě nevrácení finanční částky bude použita směnka vystavená obviněným. Protože se tak nestalo, půjčka nebyla uhrazena, a to ani zajišťovacími instrumenty, vznikla poškozenému škoda. Jak uvedl soud druhého stupně, právě obsah smlouvy vylučoval to, že by proti sobě stály dvě rovnocenné pohledávky, které by bylo možno započíst (strana 3).

K závěrům obou soudů Nejvyšší soud zdůrazňuje následující:

Jestliže dovolatel opakovaně i v rámci dovolacích námitek argumentoval tím, že ke škodě poškozeného dojít nemohlo v důsledku kompenzace pohledávek mezi ním a poškozeným, který mu měl uhradit fakturovanou částku v hodnotě 525.000,- Kč za nákup slámy, což ale neučinil, čímž jeho dluh vůči poškozenému zanikl, nebylo možno jeho názoru přisvědčit. Bylo zjištěno, že v rámci zajištění závazku, vedle podepsané směnky na částku 500.000,- Kč, byl tento jištěn ještě fakturou na slámu, kterou měl poškozený od obviněného koupit s tím, že by poškozený v případě nevrácení půjčených peněz obviněným, následně mohl prokázat vlastnictví k uvedené věci a takto získat náhradu za dluh. Z provedených důkazů však bylo zjištěno, že dovolatel slámu, s výjimkou množství za částku kolem 19.000,- Kč za finanční prostředky získané smlouvami o půjčkách nenakoupil a nezaplatil, takže ani nemohl převést na poškozeného vlastnictví k uvedené věci, jak vyplývá ze smlouvy a to čl. VI., neboť sám nebyl jejich vlastníkem.

Závěrem je tedy možno uvést, že popis skutku, uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který akceptoval i soud odvolací, v kontextu odůvodnění rozhodnutí obou soudů, vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Je z něj možno dovodit subjektivní stránku daného trestného činu spočívající v tom, že obviněný v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného, při vědomí své finanční situace, poškozeného o této neinformoval a na dobu 5 měsíců si od něj na dvakrát, na základě smluv půjčil částku 500.000,- Kč na nákup slámy pro podnikání, kterou měl ve sjednaném termínu vrátit, přičemž tento svůj závazek jistil směnkou a slámou, kterou měl nakoupit, což s výjimkou malého množství, jak bylo uvedeno shora, neučinil. Objektivní stránku, tj. vznik škody poškozenému, bylo možno dovodit ze zjištění, že ve stanoveném termínu půjčka nebyla uhrazena, a to ani vystavenou směnkou, ani nakoupenou slámou. Vzájemné pohledávky nebylo možno kompenzovat zejména proto, že obviněný nebyl vlastníkem slámy, takže nemohl převést vlastnictví věci na poškozeného. Při posuzování úmyslu obviněného soudy na základě provedených důkazů správně vycházely ze skutečností uvedených shora a také z toho, že k vylákání půjčky vedle ne zcela přesných informací použil obviněný směnku, jako jeden z prostředků, k získání částky 500.000,- Kč, a také fakturu za nákup slámy poškozeného od obviněného, přesto, že si musel být vědom toho, že svému závazku nebude moci dostát, a to pro svoji nedobrou finanční situaci a také proto, že nebyl vlastníkem slámy, kterou mohl dluh vůči poškozenému saturovat a pro tento případ s tím byl i srozuměn. Svědčí o tom i jeho snaha po prodloužení termínu splatnosti do 30. 4. 2004. Jak již bylo uvedeno shora, k zániku závazku obviněného nemohlo dojít započtením, neboť od počátku uzavření předmětných smluv bylo zcela evidentní, že vůle smluvních stran směřovala k tomu, aby finanční prostředky z půjčky byly použity konkrétním způsobem a byly uhrazeny ve stanoveném termínu, přičemž kupní smlouva na odkup slámy, což měla být dle obviněného započitatelná pohledávka, nesměřovala k tomu, aby tato cena byla poškozeným uhrazena, ale naopak sloužila toliko k zajištění existujícího závazku obviněného vůči poškozenému přesto, že obviněný nebyl vlastníkem slámy. Dovolatel neinformovaností poškozeného o své finanční situaci a dohodnutými zajišťovacími instrumenty uvedenými shora, toliko záměrně vytvořil stav, který vzbuzoval u poškozeného pocit jistoty a tedy to, že se nemá čeho obávat, v důsledku čehož poté došlo i k omylu poškozeného a následnému vzniku škody. Bylo tedy možno dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, který bylo možno pokrýt zaviněním, a to formou úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že námitky dovolatele z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými, neboť nebyly způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů, zejména když oba soudy i jednání správně právně kvalifikovaly a jejich právní závěry nepředstavovaly excesivní odklon od jejich výkladových pravidel.

S poukazem na uvedené shora Nejvyšší soud České republiky podané dovolání obviněným M. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť bylo zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková