3 Tdo 1341/2003
Datum rozhodnutí: 17.12.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1341/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2003 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 8 To 306/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 38/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně podal dne 11. 1. 2000 u tamního okresního soudu pod sp. zn. Zt 1934/99 na obviněné T. R, M. B. a K. K. obžalobu, v jejímž rámci bylo obviněnému M. B. kladeno za vinu spáchání trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst. 1, 2 písm. a, b) tr. zák. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.

V průběhu řízení o předmětné trestní věci byly ohledně obviněného M. B. zrušeny rozsudky Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 2. 2000 a 22. 8. 2001, a to na podkladě uplatněného řádného či mimořádného opravného prostředku (stížnosti pro porušení zákona). V pořadí již třetím rozsudkem ze dne 19. 6. 2002, č. j. 1 T 38/2001-123, rozhodl Okresní soud v Hodoníně tak, že obviněného M. B. uznal vinným trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že ode dne 28. 9. 1999 od 21. 30 hod. do 29. 9. 1999 do 14. 15 hod. v H., v garáži na ulici P. u hotelu K., ačkoli věděl, že v zavazadlovém prostoru automobilu zn. Lanzia, patřícímu spoluobžalovanému T. R., který s autem na místo přijel, je uzavřena poškozená ml. P.K., jejíž totožnost neznal a která ho opakovaně žádala o propuštění, jmenovanou odmítal ze zavazadlového prostoru automobilu pustit, tuto hlídal, vyčkával návratu spoluobžalovaného R., se kterým byl v telefonickém kontaktu, takto setrval až do příjezdu Policie ČR, která poškozenou osvobodila . Za tento trestný čin mu byl podle § 231 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 8 To 306/2002, kterým obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 10. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovoláním, podaným v neprospěch obviněného M. B. Dovolání směřuje proti výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání státního zástupce, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně konstatovala obsah dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a v souvislosti s tím též závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně poukázala na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 3 Tz 250/2000, jenž ve věci obviněného M. B. rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v jeho neprospěch, a který z podnětu uvedeného mimořádného opravného prostředku zrušil v části týkající se tohoto obviněného původní rozsudky soudů obou stupňů a Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. Dovolatelka zdůraznila, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu byl vysloven právní názor, že trestný čin braní rukojmí je trestným činem trvajícím, k jehož zákonným znakům nenáleží jen způsobení protiprávního stavu, ale též jeho udržování, přičemž celá doba udržování protiprávního stavu se posuzuje jako jediné pachatelovo jednání. Po celou dobu proto může k původnímu pachateli (pachatelům) přistoupit další spolupachatel či účastník (zejména pomocník podle § 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.). Pokud se tedy obviněný připojí k dalším pachatelům se znalostí základních skutkových okolností jejich jednání vůči poškozenému, pak samotná okolnost, že trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byl v té době již dokonán (nebyl dokončen), nebrání tomu, aby jednání tohoto obviněného bylo posouzeno jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. nebo pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ke shora uvedenému trestnému činu. V posuzovaném případě to podle Nejvyššího soudu znamenalo, že pokud by bylo spolehlivě prokázáno, že se obviněný M. B. k dalším obviněným, a to K. K. a T. R. svým jednáním připojil se znalostí základních skutkových okolností jejich jednání vůči poškozené P. K., pak samotná okolnost, že trestný čin braní rukojmí byl v té době již dokonán, by nebránila tomu, aby i jednání obviněného M. B. mohlo být posouzeno jako spolupachatelství tohoto trestného činu či účastenství na něm ve formě pomoci.

Dovolatelka zdůraznila, že právě ke zjištění výše uvedených skutečností směřoval požadavek státního zástupce spočívající v návrhu na doplňující výslech poškozené P. K. k té části skutkového děje, která se týkala vzájemné komunikace mezi poškozenou a obviněným M. B.. Z výpovědi poškozené z přípravného řízení totiž podle dovolatelky vyplývá, že obviněný měl při jejím věznění k jejímu dotazu prohlásit, že M. (jak z důvodu utajení jeho identity nazýval spoluobviněného T. R.), již jednal s jejím otcem a vše se již brzy vyřeší. Podle přesvědčení dovolatelky i tato skutečnost nasvědčuje tomu, že obviněný M. B. byl o průběhu celé akce informován, zejména o důvodech věznění poškozené a o průběhu jednání mezi spoluobviněným a jejím otcem. Za tohoto stavu se státní zástupce domáhal ve výše naznačeném směru doplnění dokazování, když širší rozvinutí uvedené části výpovědi poškozené mělo mít zásadní význam, a to i s ohledem na rozbor důkazní situace, jak jej ve svém rozhodnutí provedl Nejvyšší soud. Přesto důkazní návrh státního zástupce nebyl akceptován v žádném stadiu řízení před soudem prvého stupně a navíc o tomto návrhu nebylo ani rozhodnuto. Na posledně zmiňovanou vadu sice ve svém rozhodnutí poukázal i odvolací soud, který ovšem současně konstatoval, že provedení doplňujícího výslechu poškozené by bylo nadbytečné. S tímto závěrem odvolacího soudu se podle názoru dovolatelky nelze z výše uvedených důvodů v žádném případě ztotožnit.

Dovolatelka současně poukázala na to, že nesprávné právní posouzení skutku je nutno dovodit i u jednání obviněného M. B., jež bylo v obžalobě posuzováno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Namítané nesprávné právní posouzení skutku spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů uvěřily opakovaně měněným a tudíž nevěrohodným výpovědím obviněného, které navíc byly i v rozporu s tvrzením spoluobviněného T. R.. Přitom obviněný M. B. jako držitel střelných zbraní musel být obeznámen se svými povinnostmi při zacházení s nimi, a musel být tedy minimálně srozuměn s tím, že pokud poskytuje střelnou zbraň i střelivo osobě, která není držitelem zbrojního průkazu, dopouští se tím trestného činu.

V petitu svého dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 8 To 306/2002, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 1 T 38/2001, a poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby dovolací soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.).



Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci (č. l. 166 spisu) s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda obviněný shora uvedených práv využívá.



Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávané věci však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících relevantních hmotně právních otázek. Ve svém dovolání opřela shora uvedený dovolací důvod o námitku, že soudy obou stupňů a ve stadiu odvolacího řízení zejména Krajský soud v Brně, se dostatečně nevypořádaly s obsahem provedených důkazů a neprovedly ani státním zástupcem navrhovaný doplňující výslech poškozené. Uvedená pochybení měla ve svých důsledcích vést k tomu, že věc obviněného M. B. nebyla po skutkové stránce řádně objasněna v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 3 Tz 250/2000. Ten v řízení o jiném mimořádném opravném prostředku (stížnosti pro porušení zákona) dospěl k závěru, že k porušení zákona ve prospěch i v neprospěch obviněného došlo především porušením ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť obviněný byl uznán vinným na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V nyní podaném dovolání v neprospěch obviněného pak nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že skutkové okolnosti významné pro rozhodnutí zůstaly i nadále neobjasněny, s čímž (jako důsledkem) spojuje následné vadné právní posouzení skutku, který podle jejího názoru byl soudy nesprávně kvalifikován pouze jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích to ovšem znamená, že se dovolatelka v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. de facto domáhala revize skutkových závěrů soudů obou stupňů, jež jsou vyjádřeny v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a vyloženy a odůvodněny v předmětných rozhodnutích. Dovolání bylo tudíž uplatněno na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoliv na hmotně právním základě. Námitky dovolatelky proto pod shora uvedený důvod dovolání nespadají.

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. musí na jedné straně v dovolání vždy odkázat na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 a III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. B. dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. prosince 2003

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler