3 Tdo 1339/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1339/2015 -63

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněn E. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 10 To 167/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 17/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 1 T 17/2014 , byl obviněný E. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku (v bodě I.) a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku (v bodě II.). Za to byl podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli všichni poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného a poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 10 To 167/2015 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 6. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. Namítl, že podle rozsudku nalézacího soudu poškozený nejspíše nezemřel ihned po samotném střetu, ale až s odstupem několika minut. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, byla způsobená zranění neslučitelná se životem a vzhledem k jejich charakteru se smrt nedala odvrátit ani vhodnou a včasnou lékařskou pomocí. Jednání proto nemělo být kvalifikováno jako dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku, ale pouze jako daný přečin spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Dále namítl, že rozhodnutí spočívá na extrémním rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. Podle obviněného nemají zásadní skutková zjištění zjevně žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování a odvolací soud nezákonně zasáhl do nezávislosti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Z provedeného dokazování nebylo bez důvodných pochybností prokázáno nejen to, jakým konkrétním vozidlem byla dopravní nehoda způsobena do České republiky bylo dodáno 395 vozidel Hyundai ix35 černé metalízy, ale nebylo ani prokázáno, kdo vozidlo řídil. I kdyby byl učiněn závěr o prokázaném pohybu vozidla Hyundai ix35, v době kolem dopravní nehody v obci N., neexistuje žádný přímý, ani řetězec nepřímých, nezpochybnitelných důkazů, o něž by soud mohl svůj odsuzující rozsudek spravedlivě opřít. Poukázal na to, že nalézací soud za shodné důkazní situace prvním rozsudkem obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu v plném rozsahu. Zprošťující rozsudek posléze zrušil odvolací soud, když upřednostnil svůj způsob hodnocení důkazů, avšak sám žádný důkaz neprovedl a vycházel pouze ze spisového materiálu. Soudu prvního stupně přitom naznačil, na základě jakých nepřímých důkazů má své rozhodnutí o vině postavit. Tímto postupem odvolací soud zcela zásadním způsobem vybočil z intencí trestního řádu a porušil právo obviněného na spravedlivý proces, neboť fakticky nerespektoval zákonem dané rozložení úkolů mezi soud prvého stupně a soud odvolací. Zároveň závažně porušil princip presumpce neviny.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 10 To 167/2015-758, ve výroku o zamítnutí odvolání i rozsudek Okresního soudu v Mělníku, neboť bylo zamítnuto odvolání podané proti rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obě rozhodnutí byla vydána po dokazování provedeném v trestním řízení, v němž došlo k porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Mělníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) k dovolání uvedl, že obviněný uplatnil zejména námitky, jejichž prostřednictvím napadá skutková zjištění soudu, způsob hodnocení důkazů, závěry, k nimž soud po zhodnocení důkazů dospěl, poukazuje na zásadu in dubio pro reo a na nerespektování presumpce neviny a pravidel spravedlivého procesu. Podle státního zástupce rozhodnutí soudů v této trestní věci extrémním nesouladem zatížena nejsou. Je skutečností, že obviněný je usvědčován toliko důkazy nepřímými a žádný přímý důkaz, který by jej s trestnou činností spojoval, dán není. Byť se obviněný dovolává opaku, zajištěné, provedené, náležitě hodnocené a na sebe logicky navazující nepřímé důkazy tvoří dostatečně silný podklad umožňující učinit závěr o jeho vině. Státní zástupce dále odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 583/2011, ze kterého plyne, že soud nepochybil, když vzal při hodnocení důkazů v úvahu i skutečnost, že obviněný odmítl vypovídat. Odvolací soud zrušil první rozsudek soudu nalézacího proto, že soud prvního stupně důsledně nerespektoval § 2 odst. 6 trestního řádu a provedené důkazy náležitým a logickým způsobem nehodnotil, zejména je nehodnotil ve vzájemných souvislostech. Postup odvolacího soudu proto nebyl chybný. Pokud jde o námitku dovolatele vztahující se k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku, státní zástupce uvedl, že jeho odkaz na rozhodnutí publikované pod č. 38/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek je vzhledem ke skutkovým okolnostem opodstatněný, jelikož nelze vyloučit, že poškozený byl mrtev velmi krátce po střetu. Ovšem vzhledem k tomu, že obviněnému byl uložen trest za dva trestné činy a jeho jednání by mohlo být posouzeno jako pokus přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 2 trestního zákoníku k § 151 trestního zákoníku, který je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, nemohlo by projednání dovolání zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Obviněný E. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Mělníku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že původní zprošťující rozsudek nalézacího soudu byl odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušen z důvodu, že okresní soud důkazní situaci neposuzoval důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu, zejména provedené důkazy nehodnotil v jejich vzájemném kontextu. Pokud za této situace směřovala dovolací argumentace obviněného převážně proti provedenému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, neodpovídala v této části uplatněnému ani žádnému jinému zákonem vymezenému důvodu dovolání.

Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, resp. ve spojení s ním pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu, lze oproti tomu podřadit výhrady dovolatele proti kvalifikaci jeho jednání popsaného pod bodem II) skutkové věty coby dokonaného trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku. Byť je v odsuzujícím rozsudku ve skutkové větě pod bodem II) uvedeno, že poškozený nejspíše nezemřel ihned po samotném střetu, ale až s odstupem několika minut, je současně ve vztahu k následku v podobě smrti poškozeného u činu popsaného pod bodem I) skutkové věty uvedeno, že přehmoždění mozkového kmene s částečným rozhmožděním mozečku vedlo k bezprostřední smrti poškozeného. Pokud soud užil v bodě I) pojem bezprostředně , jehož obecným významem je bez časové prodlevy , neboli ihned , nemůže zároveň obstát závěr z bodu II), že poškozený ihned nezemřel. Takový rozpor je přitom třeba posuzovat ve prospěch obviněného se všemi z toho plynoucími důsledky. Soudy rozhodující v předchozím řízení proto skutečně dostatečně nereflektovaly právní závěry plynoucí zejména z rozhodnutí publikovaného pod č. 38/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku (dříve neposkytnutí pomoci podle § 208 trestního zákona) totiž nejde, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li okamžitě mrtev. Jestliže však pachatel v takovém případě úmyslně ujel, aniž se přesvědčil, v jakém stavu se poškozený nalézá (což je nyní projednávaná situace), dopustil se pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního přestupku podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 151 trestního zákoníku. V tomto smyslu je tak námitka dovolatele opodstatněná.

S ohledem na charakter dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda zjištěná vada napadeného rozhodnutí by mohla ovlivnit postavení obviněného v případě, že by bylo jeho dovolání plně vyhověno. Obviněný byl uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů - přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního přestupku podle § 151 trestního zákoníku. Druhý z uvedených přečinů měl být správně posouzen jako nedokonaný trestný čin ukončený ve stadiu pokusu. V daném případě absentuje následek v podobě ohrožení či porušení zdraví nebo života poškozeného v důsledku nekonání obviněného, jelikož poškozený byl již v době páchání činu ve skutečnosti mrtev (nezpůsobilý předmět útoku). Ze subjektivního hlediska obviněného jde o pozitivní skutkový omyl o potřebnosti pomoci při ochraně zdraví a života poškozeného, když si obviněný byl vědom střetu jím řízeného vozidla s poškozeným, který při něm musel utrpět vážná zranění, přesto nezastavil a pomoc neposkytl. Obviněný tedy učinil vše, co považoval za nutné k dokonání daného trestného činu, a proto se jedná o pokus ukončený. Podle § 21 odst. 2 trestního zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Přestože v důsledku jednání obviněného po dopravní nehodě nedošlo k následku v podobě smrti poškozeného, což by jinak implikovalo nižší společenskou škodlivost jeho jednání jakožto pouhého pokusu, byl tento tragický následek zapříčiněn již jeho původním trestným jednáním kvalifikovaným jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku.

Vzhledem k dosud uvedenému, ke srovnání závažnosti obou činů, trestních sazeb, přítomnosti jediné polehčující okolnosti, že obviněný dosud nebyl trestán, a uloženému trestu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, jelikož změna v právním posouzení druhého z činů by se nemohla podstatně odrazit v příznivější soudní individualizaci trestu pro dovolatele. Jelikož současně právní otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce zásadní význam, neboť již byla soudní praxí vyřešena, odmítl Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 9. prosince 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu