3 Tdo 1338/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoník, § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 1338/2015 -33
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání, které podala obviněná D. S. , roz. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 4 To 168/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 249/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné D. S. odmítá .

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 13 T 249/2013 , byla obviněná D. S. uznána vinnou jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustila jednáním podrobně popsaným pod bodem I. 1-7 výroku o vině, jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustila jednáním podrobně popsaným pod bodem II. výroku o vině.

Za to byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

Současně byla obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené D. P., bytem U., J., částku 858.114,70 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 13 T 249/2013, podala obviněná odvolání, a to do všech výroků rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 4 To 168/2015 , a to tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 4 To 168/2015, podala obviněná dovolání (č. l. 962-968), přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná namítla, že soud prvního stupně, ani soud odvolací dostatečně nepřezkoumaly, neodůvodnily, ani blíže neuvedly, v čem spatřují uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti, které představují objektivní stránku trestného činu podvodu. Má proto za to, že došlo k chybné aplikaci ustanovení trestního zákoníku na skutkový stav. Za klíčové považuje řádné zjištění zdravotního stavu poškozené, resp. v jaké byla duševní kondici, k čemuž navrhovala provedení důkazu, konkrétně vypracování samostatného znaleckého grafologického posudku k projevům demence v písemném projevu poškozené, což však soud vyhodnotil jako nadbytečné, přičemž své rozhodnutí blíže neodůvodnil. Shodného pochybení se dle obviněné dopustil i soud odvolací, když neshledal důvod pro doplnění dokazování. Obviněná namítla i nepoužitelnost znaleckého posudku vyhotoveného znalci MUDr. Petrem Hromadou a PhDr. Jaroslavem Veselým, a to z důvodu, že pro zpracování tohoto znaleckého posudku, byl podkladem znalecký posudek předchozí, vypracován znalci MUDr. Čihákem a PhDr. Hrstkovou, jenž byl soudem prvního stupně hodnocen jako nepoužitelný, neboť duševní stav a věrohodnost poškozené byla hodnocena nejen na základě vlastního vyšetření provedeném znalci, nýbrž i na základě nezákonného výslechu poškozené ze dne 22. 11. 2012. V této souvislosti poukazuje na závěry znaleckého posudku MUDr. Petra Hromady a PhDr. Jaroslava Veselého, že v době, kdy došlo k údajné trestné činnosti, trpěla poškozená nesporně demencí smíšeného původu s mírnějším stupněm postižení, přičemž v rámci hlavního líčení znalec upřesnil, že v inkriminovanou dobu mohla poškozená trpět i lehkou demencí a že by bylo spekulativní uvádět, jakého výsledku kognitivních funkcí by poškozená dosahovala v období červen až září 2012. Soud prvního stupně hodnotil výpověď poškozené i s přihlédnutím k výpovědi svědkyně H. V., dle jejíž výpovědi na poškozené po psychické stránce nepozorovala žádné známky duševní poruchy, a to se s poškozenou znala několik let. Odvolací soud se však těmito jejími námitkami ve svém odůvodnění vůbec nezabýval a pochybnosti o duševním stavu poškozené v inkriminovaném období nebyly odstraněny. Obviněná trvá na tom, že si duševní poruchy poškozené nebyla vůbec vědoma. O žádný trestný čin se v dané věci nejedná, neboť vše probíhalo se souhlasem poškozené. Obviněná závěrem poukazuje i na porušení zásady in dubio pro reo.

Obviněná brojí i proti jí uloženému trestu odnětí svobody, který shledává nepřiměřeným. Namítá, že soud prvního stupně hodnotil jenom její dosavadní bezúhonnost a způsobenou vysokou škodu, a dále konstatoval, že "všechny další okolnosti jsou v její neprospěch" a že "poměry obžalované ani délka řízení trest neovlivnily". Má za to, že vůbec nepřihlédl k jejímu chování po činu, kdy se snažila odstranit škodlivé následky činu, a to tím, že se snažila vrátit byt poškozené, jak to ostatně vyplývá i z výpovědi svědka S. K. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud tuto polehčující okolnost zcela pomíjí.

Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 4 To 168/2015, a přikázal podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 9. 9. 2015 (č. l. 986). Dne 25. 9. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1017/2015, v němž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 4 To 168/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou D. S. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku MUDr. Petra Hromady a PhDr. Jaroslava Veselého na č. l. 861-871, včetně výpovědi MUDr. Petra Hromady, dále výpovědi svědkyně H. V. a dalších blíže nespecifikovaných svědků, spadá sem i námitka nevypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, jaká byla duševní kondice poškozené v konkrétních okamžicích), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že hodnocení důkazů neodpovídá zásadě presumpce neviny) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná uvedla, že si nebyla vědoma duševní choroby poškozené a vše se dělo s jejím souhlasem).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněná sama hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť nalézací soud se možností provedení navrhovaných důkazů znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k projevům demence v písmu poškozené zabýval a dospěl k závěru, že jeho provedení je nadbytečné, kdy pro další dokazování není důvod, bylo objasněno vše, co soud pro rozhodnutí potřebuje (str. 22 rozsudku). Stejně tak neakceptoval návrh obhajoby na osobní výslech soudního znalce MUDr. Františka Čiháka.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněné se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněná neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, zejména stran duševní kondice poškozené, a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že se vše událo s vědomím poškozené.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Ve vztahu k námitce obviněné, že soudy dostatečně nezkoumaly, neodůvodnily, ani blíže neuvedly, v čem spatřují uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti, které představují objektivní stránku trestného činu podvodu, lze uvést, že tuto sice lze ve formální rovině podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněnou vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci, tedy že právní závěr nemá podklad v odpovídajících skutkových okolnostech, čímž se zcela míjí s obviněnou uplatněným dovolacím důvodem.

Nad rámec věci Nejvyšší soud podotýká, že obviněná byla shledána vinnou zločinem podvodu, kdy se z právní věty podává, že sebe a jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl , a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu , kdy bylo prokázáno, že využila zdravotního a rodinného stavu poškozené, kdy tuto sama oslovila, snažila se získat její důvěru, přiměla ji k učinění určitých úkonů podpis výpovědi penzijního pojištění, podpis kupní smlouvy, podpis žádosti o příspěvek na mobilitu, podpis žádosti služby elektronického bankovnictví, žádosti o příspěvek na péči (str. 7 napadeného usnesení).

Obviněná dále namítala nepřiměřenost jí uloženého trestu, neboť nebyly zohledněny všechny polehčující okolnosti, zejména pak její chování po činu, kdy se snažila odstranit škodlivé následky činu (vrátit byt).

Předmětná námitka ve svém důsledku směřuje do výroku o soudem jí uloženého trestu, který s ohledem na výše uvedené námitky (nezohlednění polehčujících okolností ve smyslu ustanovení § 41 tr. zákoníku kam podřazuje svou snahu o napravení škodlivého následku) shledává nepřiměřeně přísným.

Jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její námitky výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněná svými námitkami nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku, resp. vyhodnocení polehčujících okolností. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněná namítá s poukazem na porušení ustanovení § 41 zákoníku. Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, resp. trestné činy, jimiž byla uznána vinnou. Nalézací soud na str. 26 rozsudku rozebral úvahy stran trestu, kdy se s jeho závěry Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Jednání obviněné bylo bezskrupulózní, vedené zištným motivem, kdy si jako oběť vybrala osobu po všech směrech zranitelnou, kterou neváhala ve své hamižnosti chladně a vypočítavě připravit prakticky o veškerý majetek.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu