3 Tdo 1336/2005
Datum rozhodnutí: 09.11.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1336/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. listopadu 2005 o dovolání podaném obviněným R. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 55 To 31/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 114/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 55 To 31/2005, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 1 T 114/2003, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 1 T 114/2003, byl obviněný R. P. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku rozsudku tak, že v L. dne 22. 9. 2002 kolem 06.15 hod. v prostoru diskotéky S. ve F. ulici vyhrožoval zabitím R. K., z krátké vzdálenosti mu mířil na tělo nelegálně drženým revolverem zn. Amadeo Rossi 38 Special model 726, poškozený uchopením za ruce a revolver zabránil výstřelu tím, že prsty vložil pod kohoutek, utrpěl přitom tržnou ránu velikosti 0,5 cm III. a IV. prstu pravé ruky, když oba přitom spadli na zem, obžalovaný vystřelil a zasáhl do podrážky boty Z. L.. Podle § 222 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 73 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. soud dále rozhodl o zabrání věci a to pistole zn. Amadeo Rossi 38 Special model 726.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 55 To 31/2005, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 3. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když podle dovolatele byl v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na obsah některých důkazů provedených ve věci a na tomto základě dospěl k závěru, že soud pouze metodami sofistiky, argumentací v kruhu a překrucováním významů dospěl k závěru, že dovolatel použil připravenou zbraň v přímém úmyslu poškozeného střelit do krajiny břišní a poškozený uchopením za ruce a revolver zabránil výstřelu tím, že vložil prsty pod kohoutek. Tento závěr soudu však podle dovolatele nemá oporu v provedených důkazech. Soud se navíc nijak nezabýval otázkou pohnutky dovolatele k úmyslnému výstřelu na poškozeného, když dovolatel nikdy v minulosti neužil zbraně ke zranění poškozených, ale toliko jako pohrůžku zbraní. V posuzovaném případě měla v uvedené souvislosti být především vyřešena otázka, čeho se vlastně dovolatel pod případnou pohrůžkou zbraní domáhal, když v podstatě mohl mít k incidentu s poškozeným pouze jediný motiv, a to nenechat se vyhodit z hospody . Dovolatel zdůraznil, že nemohl s jistotou vědět, zda nalezená zbraň je vůbec nabitá, což by z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví nesvědčilo o jeho srozumění se způsobením v zákoně předpokládaného těžkého následku. O úmyslu vystřelit přitom nesvědčí ani způsob provedení činu, neboť dovolatel pokud by skutečně chtěl na poškozeného vystřelit měl k tomu dost času a přesto tak neučinil. K okolnostem, za jakých došlo k výstřelu, nebyla navíc provedena nezbytná rekonstrukce, popř. vyšetřovací pokus. Dovolatel současně uvedl, že je mu znám restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, jenž nepřipouští možnost opírat uvedený dovolací důvod o námitky týkající se vad při zjišťování skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Podle dovolatele jde o výklad v rozporu s právem na spravedlivý proces, což konečně ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil i Ústavní soud České republiky, a to v případech existence extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.

Podle přesvědčení dovolatele je shora uvedený extrémní nesoulad dán i v nyní posuzované věci, neboť konkrétně zjištěný skutkový stav, z něhož oba soudy vycházely a následně na něm založily závěr o dovolatelově vině, v žádném případě neumožňoval, aby skutek byl po právní stránce kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud 1) podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 03. 2005, sp. zn. 55 To 31/2005, a rozsudek Okresního soudu v Liberci, ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. : 1 T 114/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; 2) podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; 3) v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Opis dovolání obviněného byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 4. 8. 2005 Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel podání, jímž by nejvyšší státní zástupkyně uplatnila svá práva vyplývající ze shora citovaného ustanovení zákona.

Obviněný R. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu. Druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu by v posuzovaném případě bylo možno úspěšně uplatnit za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami obsahově předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, jimiž polemizuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a v tomto rámci se (na procesním podkladě) domáhá revize již zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch. Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel poukázal na to, že skutkový stav věci ani v podobě, jak byl nalézacím soudem zjištěn (tzn. skutkový stav vyjádřený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění), z něhož následně vycházel odvolací soud, neumožňoval právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému způsobí těžkou újmu na zdraví (srov. § 89 odst. 7 tr. zák.). O pokus (§ 8 odst. 1 tr. zák.) tohoto trestného činu by pak šlo v případě, že by si pachatel počínal způsobem, který zákon definuje jako jednání pro společnost nebezpečné, jež bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. To znamená, že o pokus půjde tehdy, jestliže ze sledu pachatelem prováděné činnosti je zřejmé, že lze hned nebo v nejbližší době očekávat dokonání trestného činu. Pachatel tedy již musí uskutečňovat jednání, které je popsáno v příslušné skutkové podstatě. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. např. R 20/1969 SbRt.). V posuzovaném případě, kdy obviněný namířil nabitou střelnou zbraň z krátké vzdálenosti na poškozeného, by se o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. (popř. i trestného činu závažnějšího srov. § 219 tr. zák.) mohlo jednat pouze tehdy, jestliže by A/ bezprostředně hodlal vystřelit, avšak nějaká objektivní okolnost nezávislá na jeho vůli, by mu ve výstřelu zabránila, nebo B/ obviněný by sice vystřelil, ale poškozeného minul, C/ vystřelil a poškozeného zasáhl, ale nezpůsobil zákonem přepokládaný následek (účinek). Současně by musela být splněna nezbytná podmínka, aby jeho zavinění (§ 4 tr. zák.) zahrnovalo všechny znaky tzv. objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Soud by tedy musel mít k dispozici skutková zjištění umožňující spolehlivý závěr, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že následek uvedený ve skutkové podstatě trestného činu z jeho jednání nastane. Na takové srozumění (bez splnění podmínek A/,B/,C/) nelze ovšem usuzovat jen z toho, že obviněný namířenou zbraní poškozenému vyhrožoval, a to ani v případě, jestliže taková výhrůžka byla provázena verbálním vyjádřením obviněného, že je připraven zbraň případně použít.

V nyní projednávané věci dovolatele (obviněného) R. P. soud formuloval skutkový stav (z něhož následně vycházel při právním posouzení skutku) v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a podrobněji jej rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Podle zjištění soudu šlo v podstatě o to, že při vyvádění obviněného z prostoru diskotéky poškozeným R. K., obviněný na poškozeného vytáhl nabitou střelnou zbraň (revolver ráže 38 Special), zamířil na velmi krátkou vzdálenost (cca 1 m) do prostoru jeho břicha, a toto počínání doprovodil slovy ať neblbne nebo to vystřelí (str. 3). Ve stejném okamžiku se do věci zapojil zaměstnanec diskotéky svědek Z. L., který na obviněného zezadu zamířil svojí pistolí a vyzval jej, aby dal zbraň pryč. Poněvadž na to obviněný nereagoval, dotknul se svědek následně pistolí jeho zad. Tím na sebe upoutal pozornost obviněného a nastalé situace využil poškozený K. k tomu, aby obviněného uchopil za ruce a pokusil se jej odzbrojit. Přitom si o některou součást zbraně (podle výroku rozsudku o kohoutek, podle jeho odůvodnění o spoušť revolveru) způsobil drobné poranění tržnou ránu prstu pravé ruky. Oba muži pak po krátkém přetahování vestoje upadli na zem, kde se poškozený i nadále snažil zbraň obviněnému odebrat. V průběhu potyčky pak obviněný vystřelil, přičemž střela zasáhla podrážku boty svědka L., který stál u hlav obou ležících mužů. Poté poškozený obviněného odzbrojil a držel jej na zemi až do příjezdu policie.

Z uvedené stručné rekapitulace soudem zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že konflikt mezi obviněným a poškozeným proběhl ve dvou na sebe bezprostředně navazujících fázích, kdy obviněný nejprve na poškozeného nabitou zbraní pouze mířil, a teprve, když se jej poškozený za přispění svědka L. pokusil odzbrojit a došlo k následnému zápasu mezi obviněným a poškozeným, při kterém upadli na zem, přičemž obviněný za soudem blíže nezjištěných okolností vystřelil, aniž by poškozeného zasáhl.

S ohledem na shora popsané základní zásady posuzování pokusu trestného činu (§ 8 odst. 1 tr. zák.), je zřejmé, že za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k 222 odst. 1 tr. zák. nelze považovat tu část jednání obviněného, kdy sice na břicho poškozeného namířil revolver a vyhrožoval mu, neboť soud současně nezjistil žádné skutkové okolnosti, jež by dovolovaly učinit závěr, že k výstřelu na poškozeného bezprostředně dojde, a že pokud se tak nestalo, nezáviselo to již na vůli obviněného (vzhledem k zásahu dalších osob). Ani verbální pohrůžka, ať poškozený neblbne nebo to vystřelí , nesvědčí o úmyslu obviněného okamžitě vystřelit, neboť takovou formulací obviněný vlastně jen podmiňoval uskutečnění jednání, kterým hrozil, způsobem dalšího chování poškozeného. Mezi namířením zbraně na poškozeného, zásahem svědka L. a konečně před zásahem samotného poškozeného, měl obviněný navíc relativně dostatečný časový prostor, aby vystřelil, pokud by tak chtěl skutečně učinit. Absenci skutkových okolností nezbytných pro posouzení výše uvedené části jednání obviněného jako pokusu předmětného trestného činu, přitom nelze nahrazovat úvahami o negativních osobnostních rysech obviněného a jeho zkušenostech se střelnými zbraněmi (str. 11, 12 rozsudku).

O jinou situaci se však jednalo ve druhé fázi konfliktu (tj. ve fázi zápasu o zbraň), kdy obviněný z revolveru skutečně vystřelil. K okolnostem výstřelu soud prvního stupně zjistil, že chemické částice povýstřelových zplodin z inkriminované zbraně se nacházely na obou rukou obviněného. Na tomto základě soud logicky dovodil, že obviněný musel v okamžiku výstřelu držet zbraň oběma rukama, přičemž dále vycházel ze zjištění, že ze zbraně bylo vystřeleno v tzv. dvojčinném režimu (k natažení kohoutku /bicího mechanismu zbraně/ dojde stisknutím spouště), kdy je potřeba vyvinout na spoušť podstatně větší sílu. Nechtěný výstřel by se tak jevil jako značně nepravděpodobný. Právní závěr soudu o tom, že obviněný při zápasu s poškozeným vystřelil úmyslně (sem je ovšem nutno zahrnout i případný výstřel pro výstrahu), má v uvedeném směru oporu v soudem zjištěném skutkovém stavu věci. Takové zjištění bez dalšího ovšem nestačí pro soudem učiněný závěr o pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Za předpokladu, že obviněný musel znát některé rozhodné skutečnosti (především, že se nachází v kontaktu s poškozeným, drží v ruce nabitou zbraň, tiskne spoušť atd.), bylo nezbytné posoudit, zda obviněný jednal (vystřelil) za stavu, kdy musel být přinejmenším srozuměn s tím (srov. § 4 písm. b/ tr. zák.), že poškozeného zasáhne a způsobí tak následek (účinek) předpokládaný ustanovením § 222 odst. 1 tr. zák. Takové posouzení by však bylo možné, jen jestliže by soud zjistil v jaké poloze se v okamžiku výstřelu vůči sobě obviněný a poškozený nacházeli, v jaké poloze držel obviněný zbraň a jaká byla tudíž pravděpodobnost, že k zasažení poškozeného dojde. O dráze střely a poloze zbraně při výstřelu si zatím soud mohl udělat pouze přibližnou představu, jestliže zjistil, že svědek L. stojící za hlavou zápasících mužů, byl zasažen do podrážky boty.

Skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích shrnuje Nejvyšší soud tak, že soudem zjištěný skutkový stav vyjádřený ve výroku odsuzujícího rozsudku a následně v jeho odůvodnění vylučuje právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. v té části jednání obviněného, kdy mířil nabitou střelnou zbraní na břicho poškozeného. Pokud jde o další část inkriminovaného jednání, kdy obviněný při zápase s poškozeným, jenž ho chtěl odzbrojit, úmyslně vystřelil, pak dosavadní skutková zjištění soudu zatím nedovolují učinit spolehlivý právní závěr, že k pokusu výše uvedeného trestného činu skutečně došlo, avšak současně tento závěr zcela nevylučují. Náprava výše konstatované hmotně právní vady je v daném případě možná pouze tehdy, pokud by řízení bylo doplněno o další důkazy nezbytné k objasnění skutkových okolností vztahujících se především k posouzení zavinění obviněného (§ 4 tr. zák.). Tato otázka by mohla být objasněna především provedením rekonstrukce (§ 104d tr. ř.) druhé části inkriminovaného jednání za účelem zjištění, v jakém postavení se vůči sobě nacházeli obviněný a poškozený v okamžiku, kdy obviněný vystřelil a v jaké poloze obviněný držel ruku se zbraní. Úkolem přibraných znalců z příslušných oborů (zbraně a střelivo, balistika; zdravotnictví, soudní lékařství) by pak bylo odborně posoudit mechanismus výstřelu s přihlédnutím k dráze střely a stanovit, zda v okamžiku výstřelu se zbraň nacházela v poloze kdy buď a) zasažení poškozeného nepřicházelo vůbec v úvahu anebo b) bylo naopak pravděpodobné, přičemž v tomto druhém případě by muselo být dále zjišťováno, která část těla poškozeného mohla být zasažena a s jakým předpokládaným následkem (účinkem). V souvislosti s provedením rekonstrukce (u níž by byla zřejmě žádoucí i přítomnost znalců) považuje Nejvyšší soud za nezbytné poznamenat, že by bylo zcela nesprávné (bez ověření) vzhledem k časovému odstupu od doby činu automaticky předpokládat, že si svědci R. K. a Z. L., popř. obviněný, již nevzpomenou ani na základní skutečnosti, které by měly být v rámci rekonstrukce zjišťovány.

Za konstatovaného stavu projednávané věci je tedy zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně je ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo dovolatelem vytýkanými vadami, když popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ani tímto soudem dosud učiněná skutková zjištění nedovolují spolehlivý právní závěr o tom, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud přitom v rámci své přezkumné činnosti konstatované vady rozhodnutí soudu prvního stupně (napadeného řádným opravným prostředkem) nezjistil a nenapravil, když o odvolání obviněného (dovolatele) rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Tím byl ve své druhé alternativě naplněn i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Poněvadž Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného R. P. podle hledisek ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v relevantně uplatněné části důvodným, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 55 To 31/2005, zrušil a současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 1 T 114/2003. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Řízení se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Liberci bude muset pokračovat v hlavním líčení a doplnit dokazování v rozsahu shora naznačeném Nejvyšším soudem a poté znovu ve věci rozhodnout. Ve svém dalším postupu je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních právních otázek, na které je v příslušných částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazováno (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jestliže ve věci potom opět rozhodne odsuzujícím rozsudkem, je třeba, aby tzv. skutková věta výroku rozsudku (tj. vyjádření způsobu jednání obviněného) odpovídala soudem použité skutkové podstatě. V souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř soud v odůvodnění rozsudku náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry na tomto základě dovodil.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Poněvadž Nejvyšší soud dotazem na ÚEV v Praze ze dne 1. 11. 2005 zjistil, že obviněný R. P. t. č. vykonává trest odnětí svobody v jiné trestní věci a s výkonem trestu odnětí svobody z nyní zrušeného rozsudku ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 1 T 114/2003 mělo být započato teprve dne 19. 9. 2006, nebylo zapotřebí o vazbě obviněného rozhodovat, a to ani tzv. negativním výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně 9. listopadu 2005

JUDr. Eduard Teschler

předseda senátu