3 Tdo 1335/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 201 odst. 1 tr. zák., § 201 odst. 2 písm. c) tr. zák., § 10 odst. 1 předpisu č. 168/1999Sb., § 10 odst. 2 písm. e) předpisu č. 168/1999Sb.




3 Tdo 1335/2010 -23 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. F., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích, ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 13 To 243/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 493/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 2 T 493/2009, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jehož se dopustil tím, že dne 22. 3. 2009 v 00:30 hod. na okrese S. v K. u budovy obecního úřadu mezi silnicemi II. a III. třídy poté, co vypil nezjištěné množství alkoholu a nebyl schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, couval se svým motorovým vozidlem tov. zn. Ssangyong Musso, a narazil zadní částí svého auta do levé přední části zde stojícího motorového vozidla tov. zn. Opel Vectra, majitele J. Š., bytem J., P., které v místě zaparkoval V. R., bytem J., O., dechovou zkouškou, která byla provedena hlídkou Policie ČR přivolanou na místo, bylo pomocí analyzátoru Alcotester Dräger ve 03:59 hod. zjištěno v dechu J. F. ještě 1,50 promile ethanolu, na automobilu Opel Vectra, způsobil skutečnou škodu ve výši 27.446 Kč .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), podmíněně odložen na zkušební dobu 15 (patnácti) měsíců. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 15 (patnácti) měsíců. Obviněnému bylo též uloženo podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem T., P., škodu ve výši 27.446,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 13 To 243/2010 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. F. za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle § 201 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání devět (9) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho (1) roku a tří (3) měsíců. Současně obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na jeden (1) rok. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 193 - 195) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. maje za to, že v projednávané trestní věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a dále k porušení procesních podmínek, resp. základních principů, na nichž je postaveno celé trestní řízení, zejména práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny, jejíž reflexí je zásada in dubio pro reo a v neposlední řadě též porušení zásady materiální pravdy. Obviněný je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení, počínaje policejním orgánem, pokračujíc státním zastupitelstvím a konče soudy obou stupňů, postupovaly zcela jednostranně, což jej vede k závěru, že byl odsouzen dříve, než vše začalo. Jelikož odsuzující rozsudek může být vydán toliko tehdy, když jsou odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného (§ 2 odst. 5 tr. ř.), což nebylo v dané věci splněno, byla porušena zásada presumpce neviny.

Podle názoru obviněného soudy v podstatě dovodily, že k prokázání viny postačuje provést velké kvantum důkazů, bez ohledu na jejich kvalitu, resp. zjištění, které z provedených důkazů vyplývají, a poukázal na to, že byly prováděny jen důkazy navržené obžalobou a jeho návrhy na doplnění dokazování nebyly akceptovány, což potvrzuje důvodné přesvědčení obviněného o předem domluvené verzi o jeho vině.

Obviněný dále podrobně rozebral jednotlivé výpovědi svědků V. K., K. Š., V. R., K. R., L. J. a J. Š., provedl jejich vlastní hodnocení a dovodil, že o jeho vině přetrvávají důvodné pochybnosti. Především poukázal na mnohokrát změněnou výpověď svědkyně K., která byla dle jeho přesvědčení účelová, neboť svědkyně chtěla podpořit výpovědi svědků J. Š. a K. Š. Výpověď K. Š. obviněný shledal jako rozpornou s výpovědí V. R. a K. R., a i jejich výpovědi dle názoru obviněného postrádají přesvědčivost. Pokud jde o svědkyni J., ta dopravní nehodu neviděla, a tedy není vůbec jasné, na základě čeho její výpověď soud shledal jako obviněného přímo usvědčující. V důsledku nejasností vyplývajících s výpovědí jednotlivých svědků obviněný údajně navrhoval zajistit vyjádření znalce z oboru silniční dopravy, což však odvolací soud nepřijal.

Obviněný dále namítá, že podle policejního orgánu měl v době nehody v dechu 1,5 promile ethanolu. Dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 1994, sp. zn. 2 To 37/93, je nezbytným předpokladem pro posouzení otázky, zda potenciální pachatel měl v době nehody v krvi alkohol, potažmo jaký obsah alkoholu se v krvi nacházel, nutné provést krevní zkoušku, jelikož dechová zkouška je pouze orientační. Navíc je obecně známo, že přesnost dechových analyzátorů Dräger vykazuje chybnost až 0,24 promile. Obviněný současně namítl, že dechová zkouška nebyla provedena v souladu se zákonem.

V poslední části svého dovolání obviněný napadá výrok o povinnosti k náhradě škody, když s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 54/2003 Sb. rozh. civ. má zato, že faktura předložená pojišťovnou nezohledňuje amortizaci vozidla poškozeného a tedy není skutečnou škodou.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc podle § 265 l tr. ř. vrátil tomuto soudu k novému projednání s tím, že stran výroku o náhradě škody navrhuje postupovat podle § 265m odst. 2 tr. ř.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že obviněný dovoláním především napadá správnost procesního postupu soudů činných dříve ve věci, a dále správnost hodnocení důkazů a učiněných skutkových závěrů. Popsané námitky se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.

Státní zástupce uvedl, že stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. rozhodnutí č. 54/1968 Sb. rozh. tr.), když podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz v trestním řízení sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. V úvahu připadajícím důkazem ve vztahu k řízení vozidla a podezření na ovlivnění pachatele řidiče alkoholem je především zjištěné přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy, a to odběrem a vyšetřením krve, když však stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnosti lze prokázat i jinými důkazními prostředky, jako např. svědeckými výpověďmi nebo znaleckým posudkem. Za takovýto důkaz je možno považovat i výsledek orientační dechové zkoušky provedené přístrojem umožňujícím kvantifikovat množství požitého alkoholu, jak bylo učiněno i v daném případě, kdy soudy obou stupňů vycházely v naznačeném rozsahu zejména z výsledků zkoušky provedené přístrojem Dräger, z výpovědi obviněného, jenž se sám doznal k požití alkoholu před jízdou, ze způsobu jeho jízdy (vozidlo řízené obviněným při couvání narazilo do stojícího vozidla poškozeného) a rovněž z výpovědí svědků, kteří potvrdili, že obviněný byl ovlivněn alkoholem.

K námitce směřující proti výroku o povinnosti k náhradě škody, státní zástupce uvedl, že obviněný svým výše popsaným jednáním způsobil primárně škodu J. Š., vlastníku poškozeného vozidla, jehož nárok však byl uspokojen na základě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla obviněného společností Kooperativa pojišťovna, a. s., kterážto uplatnila nárok dle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a pokud ho soudy dříve činné ve věci jmenované společnosti plnění přiznaly, učinily tak zákonu odpovídajícím způsobem.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a následně byl z jeho podnětu rozsudek soudu prvního stupně v části zrušen a bylo v daném rozsahu znovu rozhodnuto, čímž tedy naplnění zmíněného dovolacího důvodu v předmětné věci nemohlo nastat.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 13 To 243/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a současně jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědků V. K., K. Š., V. R., K. R., L. J. a J. Š., a dále namítá, že nebyl ustanoven soudní znalec z oboru silniční dopravy, resp. námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů) a vadná skutková zjištění (námitka, že nebylo najisto určeno množství alkoholu v krvi obviněného, resp. námitka, že byla provedena toliko orientační dechová zkouška a navíc nebyla provedena v souladu se zákonem; námitka špatně zakresleného plánku dopravní nehody), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, námitka týkající se nedodržení zákonného postupu při zjišťování množství alkoholu v krvi, tedy i neprovedení krevní zkoušky) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že požádal o krevní zkoušku, ale byl odbyt slovy, že tato není potřeba). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. F. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo
- byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku,
- způsobí-li takovým činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek .

Zákon v § 89 odst. 10 tr. zák. stanovoval, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.

Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení § 201 tr. zák., poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud ve Svitavách (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, popsaný v rozsudečném výroku a podrobněji rozvedený v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Ze skutkových zjištění je evidentní, že obviněný vykonával činnost řízení motorového vozidla, jejíž bezpečný výkon vyžadoval soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na konkrétní dopravní situaci, přičemž tato způsobilost byla u jeho osoby vlivem návykové látky (požitého alkoholu) vyloučena, čímž mohl způsobit havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek, stejně jako ohrozit život nebo zdraví.

Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat. Zároveň je třeba připomenout, že podle dlouhodobě konstantní rozhodovací praxe se o stav vylučující způsobilost v případě řidiče motorového vozidla jedná tehdy, jestliže hladina alkoholu v řidičově krvi dosáhla alespoň 1,00 g/kg (1 promile). Dle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v krvi výše uvedené hodnoty. Při určení hladiny alkoholu v krvi dovolatele v rozhodné době vycházely soudy z výsledků měření přístrojem Dräger, který stanovil hodnotu alkoholu nejméně okolo 1,50 promile, což značně překračuje hranici 1 promile judikaturou stanovenou pro naplnění jemu přisuzovaného trestného činu (přečinu). Zároveň se jedná o množství, které zcela zřejmě vylučuje bezpečné řízení motorového vozidla. Nelze opomenout skutečnost, že měření hladiny alkoholu v krvi přístrojem Dräger se uskutečnilo více než tři hodiny po incidentu.

Dále je nutno připomenout, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, na které ve vyjádření k dovolání výslovně odkazuje i státní zástupce, vyslovil, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy. Zákon totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi pachatele, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla inkriminovaná činnost - zde jízda řidiče motorového vozidla - uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. Nejvyšší soud zároveň poukázal na to, že není-li k dispozici výsledek rozboru krve řidiče, např. proto, že se odmítne podrobit jejímu odběru, pak vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku, může být jedním ze souhrnu důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky přitom není možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností. Současně je ovšem nezbytné, aby stupeň ovlivnění alkoholem zjištěný z dechu řidiče odpovídal i dalším ve věci provedeným důkazům, takže by o stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla nebylo možno pochybovat.

V daném případě byla provedena orientační dechová zkouška přístrojem Dräger, a to s výsledkem 1,50 promile alkoholu (záznam na č. l. 27). Nelze opomenout skutečnost, že měření hladiny alkoholu v krvi přístrojem Dräger se uskutečnilo více než tři hodiny po incidentu. Dále obviněný sám přiznal požití alkoholických nápojů před jízdou (jak uvedl 3 5 piv, a maximálně 4 panáky vodky viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 35). Svědkyně V. K., svědci V. R., K. Š. a K. R. shodně vypověděli, že se obviněný prudce rozjel dozadu a následně naboural do stojícího automobilu zn. Opel za sebou, kdy způsob jízdy naznačoval přinejmenším nesoustředěnost na řízení vozidla. Svědci taktéž vypověděli, že na obviněném byla znát opilost. Nejvyšší soud neshledal na závěru nalézacího (a následně i odvolacího) soudu, který z naznačených důkazů vyvodil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. pro obviněného stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnosti, žádné nedostatky, a zcela se ztotožňuje s právní kvalifikací skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.

Námitce směřující proti výroku o povinnosti k náhradě škody Nejvyšší soud taktéž nemůže přisvědčit. V daném případě se zcela ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, že v daném případě soudy postupovaly správně.

Škoda byla primárně způsobena poškozenému J. Š., kterýžto je vlastníkem poškozeného vozidla tov. zn. Opel Vectra. Majitel vozidla byl uspokojen na základě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla obviněného, a to prostřednictvím pojišťovací společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s. Tato následně v souladu s ustanovením § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) uplatnila v rámci trestního řízení nárok k náhradě škody, neboť poté, co vyplatila poškozenému plnění s pojistné smlouvy, nastoupila v rámci nároku na náhradu škody na místo poškozeného.

Podle § 10 odst. 1 výše uvedeného zákona má pojistitel, t. j. v daném případě Kooperativa pojišťovna, a. s., právo na úhradu vyplacené částky, resp. pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný, porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá .

Podle odst. 2 písm. e) příslušného ustanovení porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo .

Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v první variantě (kterou podle obsahu dovolání obviněný uplatňuje) Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a bylo napraveno pochybení soudu prvního stupně v části týkající se aplikace ustanovení tr. zákoníku na místo aplikace tr. zákona při ukládání trestu. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval v převážné části námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (kteroužto pro ucelenost Nejvyšší soud taktéž posoudil), Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci výše zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného, než na tato odůvodnění odkázat.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Svitavách, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Svitavách plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud jde o výpovědi svědků a obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. F. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a