3 Tdo 1321/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 253 tr. zák.



3 Tdo 1321/2015 -37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 11. listopadu 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, č. j. 13 To 126/2015-1179, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 17/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 11. 2014, č. j. 3 T 17/2013-1077, byl obviněný J. N. uznán vinným v bodech ad 1) a 2) výroku o vině pokračujícím pokusem trestného činu lichvy podle § 8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) k § 253 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na skutkovém základě, že 1) dne 20. 3. 2009 v U., okr. K., jako věřitel uzavřel s poškozeným R. N. krátkodobou smlouvu o půjčce finanční částky ve výši 50.000 Kč se lhůtou splatnosti do 30 dnů, pro případ prodlení dlužníka s vrácením dlužné částky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,4 % dlužné částky za každý i jen započatý den prodlení, dále pak byly ujednány jednorázové smluvní pokuty ve výši 40 % z celkové dlužné částky při prodlení více jak 20 dní, v případě prodlení dlužníka více jak 35 dní byla jednorázová smluvní pokuta stanovena ve výši 40 % jistiny, současně bylo ujednáno zajištění tohoto závazku ve formě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 20. 3. 2009 k bytové jednotce v budově na adrese K., Č. A., ve vlastnictví poškozeného R. N., a takto obžalovaný jednal, přestože věděl, že poškozený není schopen získat půjčku u některé z bankovních institucí a vypůjčenou finanční hotovost užije k úhradě dluhu, který mu vznikl vůči společnosti Český inkasní kapitál, a. s., jakož i k úhradě nákladů exekuce, která byla k uspokojení této pohledávky nařízena, a že se poškozený celkově nachází v obtížné finanční situaci, a byl zároveň srozuměn, z projevů a celkového chování poškozeného s tím, že poškozený R. N. je mentálně retardovanou osobou, který není schopen obsah a důsledky předkládaných smluv pochopit, který plně spoléhá na pomoc obžalovaného, jejíž výsledkem by mělo být zaplacení jeho dluhů, a za tohoto stavu a současně za stavu jeho celkově nepříznivé finanční situace nebude moci poškozený svým závazkům plynoucím mu ze smlouvy o půjčce dostát, a této jeho tíživé finanční situace a psychického stavu zneužil, celkové podmínky pro navrácení půjčených finančních prostředků nastavil ve smlouvě způsobem, který byl v naprostém nepoměru k poskytnutému plnění, když jen výše úroku včetně poskytnuté odměny za půjčení finančních prostředků činila 44,5 % ročně, dále nechal půjčené finanční prostředky zajistit nepřiměřenými smluvními pokutami a zástavou nemovitostí poškozeného, což vedlo k tomu, že poté, co poškozený svůj závazek nesplnil, k čemuž jednání obžalovaného primárně směřovalo, podal obžalovaný návrh na zahájení rozhodčího řízení, v rámci něhož bylo rozhodčím nálezem ze dne 21. 12. 2009, č. j. Ro 025/2009, rozhodnuto o tom, že R. N. je povinen zaplatit obžalovanému celkem částku ve výši 125.800 Kč, což představuje půjčenou částku 50.000 Kč a smlouvou nastavené příslušenství, a 2) dne 20. 5. 2009 v K., jako věřitel uzavřel s poškozeným R. N. krátkodobou smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 210.000 Kč se lhůtou splatnosti do 30 dnů, pro případ prodlení dlužníka s vrácením dlužné částky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % dlužné částky za každý i jen započatý den prodlení a dále pak byly ujednány jednorázové smluvní pokuty ve výši 30 % dlužné částky při prodlení více jak 50 dní, v případě prodlení dlužníka více jak 80 dní byla jednorázová smluvní pokuta stanovena ve výši 40 % jistiny, současně bylo ujednáno zajištění tohoto závazku ve formě sepsání smluv o zřízení zástavního práva ze dne 20. 5. 2009 k bytové jednotce, v budově na adrese K., Č. A., ve vlastnictví poškozeného R. N. a rovněž tak i k jeho rekreační chatě v obci S., okr. Ú. n. O., obžalovaný takto jednal přestože věděl, že poškozený není schopen získat půjčku u některé z bankovních institucí a vypůjčenou finanční hotovost potřebuje k úhradě svých dluhů, a že se poškozený, který neuhradil ani předtím půjčenou částku 50.000 Kč, nachází v celkové obtížné finanční situaci, a zároveň byl obžalovaný srozuměn, z projevů a celkového chování poškozeného s tím, že poškozený R. N. je mentálně retardovanou osobou, který není schopen obsah a důsledky předkládaných smluv pochopit, který plně spoléhá na pomoc obžalovaného, jejíž výsledkem by mělo být zaplacení jeho dluhů, a za tohoto stavu a současně za stavu jeho celkově nepříznivé finanční situace nebude moci poškozený svým závazkům plynoucím mu ze smlouvy o půjčce dostát, a této jeho tíživé finanční situace a psychického stavu zneužil, celkové podmínky pro navrácení půjčených finančních prostředků nastavil ve smlouvě způsobem, který byl v naprostém nepoměru k poskytnutému plnění, když jen výše úroku včetně poskytnuté odměny za půjčení finančních prostředků činila 41,3 % ročně, dále nechal půjčené finanční prostředky zajistit nepřiměřenými smluvními pokutami a zástavou nemovitostí poškozeného, což vedlo k tomu, že poté, co poškozený svůj závazek nesplnil, k čemuž jednání obžalovaného primárně směřovalo, podal obžalovaný návrh na zahájení rozhodčích řízení, v rámci nichž bylo jednak rozhodčím nálezem ze dne 3. 12. 2009, č. j. Ro 022/2009, rozhodnuto o tom, že R. N. je povinen zaplatit obžalovanému celkem částku ve výši 210.000 Kč s příslušenstvím, a jednak rozhodčím nálezem ze dne 28. 12. 2009, č. j. Ro 024/2009, rozhodnuto o povinnosti poškozeného zaplatit obžalovanému smluvní pokuty z výše uvedené smlouvy, a to jednorázové smluvní pokuty v částce ve výši 59.400 Kč, dále ve výši 70.000 Kč, a smluvní pokuty ve výši 0,5 % z částky 210.000 Kč za každý i jen započatý den prodlení od 19. 7. 2009 do 15. 10. 2009 v částce ve výši 93.340 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,5 % z částky 210.000 Kč za každý i jen započatý den prodlení od 16. 10. 2009 do zaplacení, přičemž ohledně svého postupu popsaného v bodě 1, 2 obžalovaný dále jednal tak, že podal návrh na zahájení exekučního řízení proti poškozenému a usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 53 EXE 231/2010, které nabylo právní moci dne 27. 1. 2011, byla nařízena podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného dne 21. 12. 2009, pod č. j. Ro 025/2009, exekuce majetku poškozeného, jehož hodnota dosahovala částky minimálně ve výši 1.350.000 Kč, přičemž poškozený byl nucen za pomoci advokáta podat ke Krajskému soudu v Praze dne 28. 7. 2010 návrh na zahájení insolvenčního řízení a povolení oddlužení, čemuž bylo ve věci vedené pod sp. zn. KSPH 55 INS 8451/2010 vyhověno a v rámci tohoto řízení byl realizován prodej výše uvedeného bytu, přičemž obžalovaný takto jednal s cílem získat v důsledku neschopnosti poškozeného dostát svým závazkům jeho byt v budově na adrese K., Č. A., jehož hodnota činila v uvedené době minimálně 1.000.000 Kč .

Dále byl obviněný v bodě ad 3) výroku o vině uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na skutkovém základě, že dne 10. 6. 2009 v K., před pobočkou GE Money Bank, v úmyslu opatřit si finanční prostředky pro své potřeby a poté, co jako věřitel uzavřel dne 20. 5. 2009 s mentálně retardovaným R. N. smlouvu o půjčce finanční částky ve výši 210.000 Kč a hotovost ve výši 200.000 Kč mu následně převedl na jeho účet, pod záminkou zaplacení dluhů při vědomí psychického stavu poškozeného, tohoto přesvědčil, aby mu hotovost ve výši 180.000 Kč poskytl a současně mu přislíbil, že tuto částku použije k úhradě veškerých jeho závazků, přičemž R. N. částku 180.000,- Kč vybral ze svého účtu a ihned ji obžalovanému předal, přičemž obžalovaný takto získané finanční prostředky ke slíbenému účelu neužil, ale ponechal si je pro svoji potřebu, a svým jednáním tak způsobil poškozenému R. N. škodu ve výši 180.000 Kč .

Za shora uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle 253 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu soud zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování a poskytování finančních služeb na dobu čtyř let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. N. k rukám opatrovníka Statutárního města Kladna, se sídlem nám. St. Pavla č. 44, Kladno, částku 180.000 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 13 To 126/2015-1179, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného nově odsoudil podle § 253 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 4. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. N. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně vyjádřil nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, podle nějž byl v době uzavření inkriminovaných smluv o krátkodobých půjčkách srozuměn s tím, že poškozený R. N. není pro svůj nízký intelekt schopen pochopit obsah a důsledky nesplnění předkládaných smluvních ujednání, a tohoto jeho psychického stavu vědomě zneužil. V uvedené souvislosti soudům vytkl, že provedené dokazování k otázce zjevnosti mentální retardace poškozeného tzv. na první pohled hodnotily zjevně selektivně a tendenčně k jeho tíži, když zcela ignorovaly skutečnost, že řada dalších osob s poškozeným rovněž jednala bez toho, aby v jeho chování a projevech zpozorovala cokoli mimořádného. Rozhodnutí soudů jsou v daném směru zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi skutečným obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Dovolatel trvá na tom, že v projednávaném případě nebyl v jeho jednání obsažen zákonný znak skutkové podstaty trestného činu lichvy (§ 253 tr. zák.), spočívající ve zneužití rozumové slabosti poškozeného. Zdůraznil, že poškozený ho navíc vyhledal sám a první půjčka proběhla za předem připravených standardních podmínek.

Podle dovolatele nebylo prokázáno ani to, že by věděl cokoli bližšího o nepříznivých finančních poměrech poškozeného, důvodech jeho prosby o zapůjčení peněz a v tomto smyslu zneužil jeho tísně. I zde jsou podle jeho názoru skutková zjištění soudů zřetelným opakem toho, co vyplývá z obsahu provedených důkazů. O neschopnosti poškozeného splácet dosavadní dluhy ani o exekucích na jeho majetek nic bližšího nevěděl a vědět ani nemusel. Povinnost zjišťovat finanční a majetkové poměry poškozeného mu v roce 2009 žádný platný právní předpis coby poskytovateli půjček neukládal. Stran skutkových námitek dovolatel v bližším odkázal i na text odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který učinil nedílnou součástí dovolání .

V další části svého mimořádného opravného prostředku pak namítl, že soudy se dostatečně nevypořádaly ani s otázkou, zda se v daném případě z jeho strany skutečně jednalo o lichvu či palichvu . Sám má za to, že parametry předmětných smluv o půjčce neodporovaly dobrým mravům, a to ani formálně ani obsahově. Sjednaný úrok či sankční smluvní pokuty ani krátkodobost půjček a rozsah jejich zajištění přitom nebyly z hlediska běžné praxe na sektoru trhu nijak výjimečné. Nelze rozhodně hovořit o tom, že sjednaná vzájemná protiplnění byla ve zjevném nepoměru. Podle dovolatele došlo k nedůvodné kriminalizaci jeho jednání, za které jiní v typově obdobných případech postihováni nejsou. Závěr soudů o nepoměru vzájemných protiplnění považuje za nepřezkoumatelný, zejména z toho důvodu, že nerozlišovaly mezi úroky (odměnou) a sankcemi za porušení smluvních povinností. Pokud jde o výši úroků, bylo namístě zjistit obvyklou úrokovou míru v době poskytnutých půjček s tím, že u smluv mezi fyzickými osobami lze zohlednit i výrazně vyšší rizikovost takových půjček. Totéž platí i pro smluvní pokuty, když na jejich přiměřenost nelze usuzovat z jejich celkové výše, je-li tato důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka. Samostatně pak bylo nutno posoudit přiměřenost pevně stanovené smluvní pokuty a tzv. běžící smluvní pokuty, kdy se jedná o otázku odbornou a soud měl k jejímu zodpovězení zvážit přibrání příslušného znalce a především vycházet z poměrně bohaté judikatury k dané věci.

K jednání popsanému v bodě ad 3) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že soud zjistil skutkový děj zejména z výpovědí poškozeného R. N., ve kterých si však poškozený mnohdy protiřečil, v průběhu času svá tvrzení měnil, postupně hovořil o různě vysokých peněžních částkách, více obdobných plněních a jím předkládaná časová souslednost událostí zjevně neodpovídala realitě. Rozporuplnost výpovědí poškozeného byla potvrzena i výpovědí svědků C., B. a Š., kterým však soud neuvěřil. Podle názoru dovolatele právě s ohledem na tyto svědecké výpovědi neměly být hodnoceny jako správné jak posudek znalkyně z oboru psychologie PhDr. Jitky Řehulkové, tak její závěr přisvědčující věrohodnosti poškozeného. Soudu prvního stupně dovolatel dále vytkl, že bez důvodných pochybností nevyvrátil jeho obhajobu, že v době, kdy měl poškozený vybrat finanční hotovost z bankomatu, se na daném místě nenacházel. To znamená, že i ve vztahu k údajnému podvodnému jednání byl výrok o dovolatelově vině založen na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování. Podstata pochybení spočívá v tom, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nedbaly jedné ze základních zásad trestního řízení, a sice zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného .

Ze všech shora rekapitulovaných důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení >1< Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, č. j. 13 To 126/2015-1179, i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 11. 2014, č. j. 3 T 17/2013-1077, v plném rozsahu a sám ho buď obžaloby zprostil, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 31. 8. 2015. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a v obecné rovině splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm částem dovolání, v nichž se obviněný bez dalšího omezil jenom na poukaz na odůvodnění svého řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně. V dovolacím řízení se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v souladu s obligatorními obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. tvrzeny a konkretizovány přímo v textu odůvodnění dovolání. Jinými slovy, dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2013 Rt).

Nejvyšší soud dále zjišťoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. První alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný rovněž odkázal.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněného, pokud namítal absenci znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy (§ 253 tr. zák.) v jeho jednání popsaném v bodech ad 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a sice zneužití tísně, nezkušenosti a rozumové slabosti poškozeného, jakož i naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (§ 250 tr. zák.) skutkem popsaným v bodě ad 3) výroku o vině téhož rozsudku. Dovolatel se v jejím rámci omezil na výhrady vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. V podstatě setrval na své obhajobě uplatňované po celé trestní řízení, podle níž se mu poškozený při smluvních jednáních o půjčkách nejevil jako osoba s výrazně sníženými intelektovými schopnostmi a jeho mentální handicap jako laik ani rozpoznat nemohl; zároveň nebyl ani v základních rysech obeznámen s tíživou finanční situací poškozeného, která by mu měla bránit ve splacení půjček v dohodnutých termínech, a pokud jde o údajné podvodné vylákání částky ve výši 180.000 Kč od poškozeného pod příslibem úhrady veškerých jeho závazků, tyto peníze od něho nikdy nepřevzal. Soudy podle názoru dovolatele tato tvrzení provedeným dokazováním nevyvrátily a přesto ho - v rozporu se zásadou in dubio pro reo - uznaly vinným. Jinými slovy, obsah provedených důkazů interpretovaly účelově v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě, resp. není přípustný. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotně právním posouzení jeho jednání. Takové námitky pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Soud prvního stupně se s důkazy, provedenými a dále doplněnými i podle pokynů odvolacího soudu obsažených v kasačním usnesení ze dne 27. 5. 2014, č. j. 13 To 164/2014-940, vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah důsledně vyhodnotil a poté rozsáhle zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti (skutkové okolnosti) vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Ústavně konformním způsobem vyložil, proč obhajobě obviněného, podle níž nezneužil rozumové slabosti, nezkušenosti ani tísně poškozeného, neboť o nich nevěděl, vědět nemohl a neměl důvod je ani předpokládat, nepřisvědčil a proč měl naplnění výše uvedených obligatorních zákonných znaků trestného činu lichvy v jeho jednání za prokázané bez důvodných pochybností. Zásadám formální logiky odpovídá i jeho zdůvodnění výroku o vině trestným činem podvodu, jehož se měl dovolatel dopustit na poškozeném jednáním popsaným v bodě ad 3/ (viz především příslušné pasáže na str. 27, 28, 30 a 31/32 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého opětovného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v tomto směru neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz pasáž na str. 7/8 a 9 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

Pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit toliko právně relevantní námitku dovolatele, podle níž plnění (protiplnění), které si dal smluvně slíbit od poškozeného, nebylo vzhledem k sjednaným podmínkám v hrubém nepoměru k částkám, které mu půjčil, a tudíž nelze v daném případě hovořit o lichvě.

Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění.

S otázkou zjevně hrubého nepoměru vzájemných plnění se náležitě vypořádal již soud druhého stupně na straně 8 odůvodnění napadeného rozsudku, a to způsobem, jemuž není čeho vytknout. Odvolací soud správně posuzoval jednání dovolatele vůči poškozenému R. N. v celém jeho kontextu . Tím nijak nevybočil z ustálené soudní praxe, podle níž sjednaná výše úroků není jediným kritériem pro posouzení, zda okolnosti poskytnutí konkrétní půjčky vykazují znaky lichvářského jednání na straně věřitele či nikoli. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje např. na právní závěry obsažené v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 200, sp. zn. 3 To 904/99, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 5/2001/II tr., podle nichž při posouzení, zda jde v případě sjednané půjčky o příslib plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jak předpokládá ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák. (nyní § 218 odst. 1 tr. zákoníku) , je třeba zvažovat vedle hodnotového poměru vzájemných plnění i dobu, na kterou je půjčka uzavřena .

Skutkový stav, z něhož soudy v posuzovaném případě vycházely při hmotně právním posouzení otázky naplnění znaku hrubého nepoměru hodnot vzájemných protiplnění u inkriminovaných smluvních ujednání, lze stručně shrnout tak, že dovolatel při vědomí nízkých příjmů poškozeného a toho, že poškozený vypůjčené peníze užije k úhradě jiných dluhů a nákladů nařízené exekuce na jeho majetek, tedy že jeho dlouhodobá finanční situace je krajně nepříznivá, s ním nejprve uzavřel krátkodobou smlouvu o půjčce finanční částky ve výši 50.000 Kč se lhůtou splatnosti do 30 dnů , a pro případ jeho prodlení s vrácením dlužné částky v ní sjednal smluvní pokutu ve výši 0,4 % za každý i jen započatý den prodlení, a dále jednorázové smluvní pokuty ve výši 40 % z celkové dlužné částky při prodlení více než 20 dní a ve výši 40 % jistiny v případě prodlení více než 35 dní . Současně bylo ujednáno zajištění tohoto závazku ve formě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 20. 3. 2009 k bytové jednotce v budově na adrese K., Č. A., ve vlastnictví poškozeného R. N. Dále pak při vědomí, že poškozený mu předcházející půjčku nebyl schopen splatit , s ním obviněný o dva měsíce později uzavřel další smlouvu o půjčce, tentokrát na částku 210.000 Kč (tedy cca čtyřnásobně vyšší než v prvním případě), opět se splatností do 30 dnů , kdy pro případ prodlení dlužníka s vrácením dlužné částky v ní sjednal smluvní pokutu ve výši 0,5 % za každý i jen započatý den prodlení, a dále jednorázové smluvní pokuty ve výši 30% z celkové dlužné částky při prodlení více jak 50 dní a ve výši 40 % jistiny v případě prodlení delšího 80 dní . Zároveň bylo znovu ujednáno zajištění tohoto dalšího závazku ve formě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 20. 5. 2009 ke zmíněné bytové jednotce v budově na adrese K., Č. A., jejíž minimální hodnota v rozhodné době činila 1.000.000 Kč, a nově také k další nemovitosti ve vlastnictví poškozeného, a sice jeho rekreační chatě v obci S. v okrese Ú. n. O. Bezprostředně po marném uplynutí lhůt, k nimž se vázaly sjednané vysoké jednorázové pokuty pro případ prodlení dlužníka se splněním závazku, tyto pohledávky za poškozeným uplatnil v rozhodčích řízeních, aby tak získal právní titul pro podání návrhu na exekuci na majetek poškozeného, jehož hodnota dosahovala minimálně částky 1.350.000 Kč.

Výše uvedený postup dovolatele při poskytnutí půjček poškozenému plně odůvodňuje závěr, že jednal primárně s cílem dosáhnout toho, aby vůči němu mohl v krátkém časovém horizontu několika měsíců uplatňovat pohledávky (plnění) včetně jejich příslušenství, zahrnujícího nejen samotné úroky, ale i předem očekávané výnosy z extrémně vysoko nastavených smluvních pokut , když dopředu zjevně musel počítat s tím, že nenastane žádná okolnost, která by poškozenému jako dlužníkovi umožnila poskytnuté půjčky splatit včas a následkům spojeným s případným prodlením se tak vyhnout. Z hlediska uspokojení svých pohledávek, které takto během krátké doby nabyly hodnoty převyšující jím poskytnuté plnění de facto o statisíce korun, zároveň prakticky ničeho neriskoval, neboť je současně zajistil zástavními smlouvami na nemovitý majetek poškozeného. Námitka dovolatele stran obecně vyšší míry rizikovosti podnikání v dané oblasti, která měla cíleně přemrštěné smluvní pokuty v daném případě legitimizovat, je tak zcela nepřípadná.

Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností lze uzavřít, že dovolatel byl (pokračujícím) pokusem trestného činu lichvy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 253 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uznán vinným právem. Vůči poškozenému nepochybně jednal způsobem, který se již zřetelně vymyká z rámce standardních občanskoprávních vztahů, a proto i s přihlédnutím k zásadě ultima ratio bylo namístě aplikovat normy trestního práva.

Protože dovolání obviněného J. N. bylo opřeno dílem o námitky, které nebylo možno podřadit pod použitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo shledáno opodstatněným, nebylo mu možno přiznat žádné opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) / Pozn. : Dovolatel měl zřejmě na mysli rozsudek .