3 Tdo 1319/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1319/2013-25
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání, které podala obviněná J. Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 38/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 40/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 16 T 40/2012 , byla obviněná J. Ř. uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se dopustila tím, že

nejméně od počátku měsíce listopadu 2011 do 18. 2. 2012 v nejméně třech případech v Č. B. v bytě rodičů obviněného (P. P.) v domě v N. ulici, a to v pokoji na posteli a v koupelně ve sprchovém koutě a dále v bytě obviněné v domě na S. v L. n. L. v obývacím pokoji a v koupelně ve vaně pod záminkou, že si budou společně hrát, nezletilé dceři obviněného J. P., strkali prsty na okraj pochvy, lízali jí přirození, obviněný jí vkládal pohlavní úd mezi nohy, od ní požadovali, aby si hrála s prsy obviněné a líbala je, lízala obviněné přirození a strkala jí do přirození celou ruku, obviněnému třela a sála pohlavní úd, nutili ji, aby s nimi sledovala pornografické filmy na DVD a požadovali, aby společně prováděli stejné sexuální praktiky, obvinění před ní nejméně v jednom případě vykonal soulož, nejméně v jednom případě podali nezletilé alkohol, aby se snadněji podvolila, dále se o těchto sexuálních praktikách obvinění mezi sebou prostřednictvím komunikace SKYPE domlouvali pro další setkání včetně podávání alkoholu nezletilé, tohoto jednání se dopustili, ačkoliv věděli, že nezletilá je mladší než patnáct let a vzhledem ke svému nízkému věku nedovede posoudit smysl tohoto počínání a tudíž se nedovede ani bránit, obvinění též pořizovali v bytě obviněné fotografie genitálií obnažené nezletilé a poloh při společných sexuálních praktikách s nezletilou fotoaparátem zn. Olympus VG 130, obviněný je posléze převáděl do svého notebooku zn. Packard Bell, jednak je uložil pro svou potřebu a nahrál na CD pro potřebu obviněné, jednak je obviněný prostřednictvím uživatelských profilů _crash_a SABATON 2355 založených na serveru šířil formou videosouborů či fotografií dalším uživatelům tohoto serveru .

Za to byla podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněné byl dále podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci: tělo od PC šedé barvy bez označení, na spodní straně samolepka Partis s. r. o., mobilní telefon zn. Nokia E52 stříbrný, se SIM kartou O2, paměťová karta micro SD zn. Kingstone 8GB, fotoaparát zn. Olympus VG-130, s vloženou paměťovou kartou 8 GB Kingston a baterií. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněné J. Ř. uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. P.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou nahradit nemajetkovou škodu v částce 840.000,- Kč k rukám J. P., bytem N., Č. B. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti výroku o trestu a výroku o náhradě škody předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 38/2013 , jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v napadené části nabyl právní moci dne 7. 5. 2013 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná J. Ř. dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V dovolání uvedla, že nalézací soud na jednu stranu správně rozlišil míru účasti obou obviněných, když pouze jednání obviněného P. P. kvalifikoval podle § 192 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť to byl výlučně obviněný, kdo vyrobené fotografie činil veřejně přístupnými, na druhou stranu tato okolnost nebyla zohledněna ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, kdy povinnost nahradit nemajetkovou újmu ve výši 840.000,- Kč byla uložena oběma odsouzeným jako povinnost solidární. Obviněná k tomu podotkla, že soud prvního stupně v rozsudku opakovaně konstatoval, že ona se na šíření fotografií s pornografickým obsahem nijak nepodílela a výlučným šiřitelem byl obviněný P. Vzhledem k tomu, že podíl obou obviněných na způsobení nemajetkové újmy je rozdílný, měla být i míra účasti obviněných na její náhradě rozdílná, nikoli solidární. A to tím spíše, že v řízení byly provedeny důkazy, jimiž byl doložen ekonomický úpadek obviněného P., a proto je více než pravděpodobné, že obviněný se náhradě nemajetkové újmy způsobené jeho dceři zcela vyhne. Odvolací soud se těmito námitkami podle názoru obviněné zabýval nedostatečně.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud výrok o náhradě nemajetkové újmy zrušil a přiměřeně pak aplikoval § 265 tr. ř.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) ve svém vyjádření uvedla, že dovolací výhrady obviněné směřují výlučně proti výroku adhezní povahy. Státní zástupkyně zdůraznila, že dělená odpovědnost více škůdců za způsobení škody ve smyslu § 438 odst. 2 občanského zákoníku ustupuje pravidlu solidární odpovědnosti podle § 438 odst. 1 občanského zákoníku, a k jejímu vyvození je možno přistoupit pouze výjimečně a jen v odůvodněných případech. K rozsahu podílu obviněné na způsobení nemajetkové újmy státní zástupkyně odkázala na příslušnou část odůvodnění odsuzujícího rozsudku na straně 27 zdola, z něhož se podává, že částka 50.000,- Kč za každou pořízenou a následně prostřednictvím internetu zveřejněnou fotografii nezletilé byla stanovena s přihlédnutím k povaze a závažnosti nejen zveřejněných, ale i uskutečněných a tím také ze strany obviněné vyrobených obrazových záznamů. Proto velmi významný podíl obviněné na zásahu do osobnostních práv poškozené nelze snižovat pouhým odkazem na ta skutková zjištění, podle kterých takto pořízené fotografie, popř. videozáznamy byly zpřístupněny dalším osobám prostřednictvím internetové sítě toliko za strany obviněného P. Nelze totiž současně přehlížet, že popis jejich společného skutku vypovídá o tom, že obviněná k veškeré společné trestné činnosti, páchané na osobě nezletilé poškozené, opakovaně poskytla zázemí svého bytu a účastnila se jí způsobem a v intenzitě plně srovnatelné se zapojením obviněného P. Nezanedbatelný význam spatřuje státní zástupkyně rovněž v tom, že obviněná si nechala společně pořízený fotomateriál nahrát na CD nosič sice pro svoji potřebu, nicméně v podobě způsobilé k případnému zpřístupnění jiným obdobně účinným způsobem k jakému v praxi přistoupil obviněný P. Způsob adhezního rozhodnutí proto plně konvenuje zájmu nezletilé poškozené, který je v daném případě prvořadý již s ohledem na její rodinnou situaci poznamenanou naprostou absencí byť elementární míry rodičovského zázemí.

Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněná J. Ř. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva.

Podstatou dovolací argumentace obviněné je námitka, že její podíl na způsobení nemajetkové újmy poškozené je podstatně nižší než podíl spoluobviněného P. P., a proto měl soud v případě náhrady nemajetkové škody rozhodnout o dělené odpovědnosti spoluobviněných. Jinými slovy obviněná namítla, že výrok o náhradě škody byl nesprávně založen na § 438 odst. 1 občanského zákoníku (tj. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen občanský zákoník ), když správně by měl vycházet z úpravy obsažené v § 438 odst. 2 občanského zákoníku.

Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 438 odst. 1 občanského zákoníku způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle § 438 odst. 2 občanského zákoníku v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Zásadně tedy platí, že pokud byla škoda způsobena dvěma nebo více škůdci, odpovídají za ni společně a nerozdílně. V případě této solidární odpovědnosti se může poškozený domáhat náhrady celé škody na kterémkoliv z odpovědných subjektů, který nemůže požadavek poškozeného odmítnout a odkázat jej s dalšími díly škody na ostatní ze škůdců. Solidární odpovědnost poskytuje výhodnější možnosti domoci se náhrady škody pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Žaloba tak může směřovat proti tomu, proti komu lze odpovědnost za škodu nejbezpečněji prokázat, či proti tomu, kdo bude dostatečně solventní. Pokud jeden ze škůdců nahradil poškozenému celou škodu, vypořádá se s ostatními ze škůdců ve smyslu § 439 občanského zákoníku podle individuální účasti na způsobené škodě. Dělená odpovědnost (§ 438 odst. 2 občanského zákoníku) je výjimkou ze zásady solidární odpovědnosti, která se uplatní pouze v odůvodněných případech, kdy může soud rozhodnout tak, že každý z více škůdců odpovídá za způsobenou škodu podle své individuální účasti na ní. Důvod pro výjimku ze zásady solidární odpovědnosti shledala soudní praxe v případě, kdy podíl jednoho ze žalovaných na způsobení škody v poměru k ostatním byl pouze nepatrný. Vyslovení dělené odpovědnosti zpravidla nebude odůvodněno v případech, pokud by se tím značně zhoršila možnost poškozeného domoci se uspokojení nároku na náhradu škody.

V konkrétním případě umožnila skutková zjištění nalézacímu soudu učinit závěr, že jednáním obviněného P. P. a následně společným jednáním obviněného P. P. a obviněné byla zasažena osobnostní práva poškozené J. P., zejména právo na lidskou důstojnost a čest, právo na soukromí a v neposlední řadě právo na řádný a nerušený fyzický i psychický vývoj, a tím i právo na svobodné rozhodování o pohlavním životě (k tomu lze odkázat na podrobné odůvodnění odsuzujícího rozsudku na straně 26 a 27). Je nepochybné, že oba obvinění se na vzniku škody [analogicky dle § 444 odst. 3 písm. a) občanského zákoníku], resp. na vzniku nemajetkové újmy (dle § 12 občanského zákoníku) podíleli v různé intenzitě. Podíl obviněné však v žádném případě nelze hodnotit jako nepatrný. Ve svém vyjádření k tomu státní zástupkyně příhodně uvedla, že popis společného jednání obviněných ve výroku II. vypovídá o tom, že obviněná k veškeré tam popsané společné trestné činnosti páchané na osobě nezletilé poškozené, opakovaně poskytla zázemí svého bytu a účastnila se jí způsobem a v intenzitě plně srovnatelné se zapojením spoluobviněného P. P., přičemž si rovněž nechala od obviněného P. P. společně pořízený a jím dále šířený fotomateriál nahrát na CD nosič sice pro svoji potřebu, nicméně v podobě způsobilé k případnému zpřístupnění jiným obdobně účinným způsobem, k jakému v praxi přistoupil on. Lze tedy souhlasit se závěrem nalézacího soudu, potvrzeným rovněž soudem odvolacím, že nebyl dán důvod k postupu podle § 438 odst. 2 občanského zákoníku z důvodu nepatrného podílu obviněné na způsobení uvedeného nežádoucího následku.

V této souvislosti je rovněž třeba uvést, že úprava § 438 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje zásadu solidární odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody s cílem prohloubit odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného. Solidární odpovědnost má poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Jestliže je primární zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází dělená odpovědnost jakožto výjimečný postup v úvahu pouze v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dělené odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku na náhradu škody nikterak ohrožen. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, či ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1571/2012). Jak ovšem sama obviněná v dovolání uvádí, je podle ní více než pravděpodobné, že obviněný P. P. se z důvodu svého ekonomického úpadku náhradě nemajetkové újmy zcela vyhne. Za této situace by rozhodnutí soudu o dělené odpovědnosti obviněné a spoluobviněného P. P. bylo nepochybně v rozporu se zájmy poškozené, a proto nelze soudům nic vytýkat ani v tomto směru.

Pokud tedy soudy v předchozím řízení na základě učiněných skutkových závěrů uvážily, že je namístě výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě nemajetkové škody založit na solidární odpovědnosti obviněných podle § 438 odst. 1 občanského zákoníku, když v tomto případě není odůvodněn výjimečný postup podle § 438 odst. 2 občanského zákoníku, není jejich rozhodnutí zatíženo vadou spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněná v dovolání rovněž odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , když uvedla, že o zamítnutí řádného opravného prostředku bylo rozhodnuto, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Tuto svoji námitku ovšem nepodpořila vůbec žádnou související argumentací. K tomu je nezbytné poukázat na to, že z vymezení obsahu dovolání v § 265f odst. 1 a odst. 2 tr. ř. a zejména ze znění § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle obviněného opodstatněno naplnění uplatněného důvodu dovolání, musí i věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Důvody dovolání je tedy třeba chápat materiálně, proto nestačí na ně jen formálně poukázat v podaném dovolání, aby bylo učiněno zadost § 265f odst. 1 tr. ř. Nad rámec uvedeného tak lze pouze doplnit, že pokud obviněná spatřovala naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je rovněž taková námitka zjevně neopodstatněná s ohledem na to, co bylo výše uvedeno k jejím námitkám proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký