3 Tdo 1314/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1314/2015 -23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 31 To 57/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 223/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 6 T 223/2013 , byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku. Za to byl podle § 216 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 31 To 57/2015 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 6. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Obviněný namítl, že původní odsuzující rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 6 T 223/2013, byl z podnětu jeho odvolání z důvodu podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 31 To 166/2014. Okresní soud v Liberci po vrácení věci nově za nezměněného skutkového stavu rozhodl rozsudkem dne 16. 12. 2014, sp. zn. 6 T 223/2013. Přitom změnil ve skutkové větě popis skutku z původního v úmyslu neoprávněně pozměnil na nové znění neoprávněně nechal pozměnit . Tím podle obviněného došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius jenom proto, aby došlo k jeho odsouzení, aniž by zjištěný skutkový stav věci odpovídal právním závěrům vyjádřeným ve skutkové větě a tyto změny byly náležitým způsobem odůvodněny. Obviněný má za to, že pokud nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, přicházel v úvahu jen postup podle § 226 trestního řádu. Nedostatečné odůvodnění v rozsudku nalézacího soudu připustil i soud odvolací, který sám zjednal nápravu vlastním hodnocením zjištěného skutkového stavu věci, avšak bez toho, že by jednotlivé důkazy znovu provedl a obviněný se k nim mohl vyjádřit.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 31 To 57/2015, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 6 T 223/2013, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby v potřebném rozsahu trestní věc znovu projednal a rozhodl, a podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ani Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

To se týká i té její části, která namítá porušení zásady zákazu reformace in peius, neboť zpochybňuje především skutková zjištění, údajně neprokazující, že obviněný nechal neoprávněně pozměnit identifikační čísla vozidel. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně vyložil, proč formulační změnou, popisující část trestné činnosti obviněného ve skutkových výrocích rozsudku nalézacího soudu, nemohla být porušena shora uvedená zásada. Nejvyšší soud pouze opětovně zdůrazňuje, že v žádném z rozhodných trestněprávních hledisek nebylo zhoršeno postavení obviněného, naplnění skutkové podstaty přisouzeného přečinu ve všech jejích znacích nebylo nijak narušeno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu