3 Tdo 1311/2010
Datum rozhodnutí: 09.12.2010
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1,2 tr. zák.




3 Tdo 1311/2010 -20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2010 o dovolání podaném Ing. M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 156/2010 ze dne 11. května 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 84/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 31 T 84/2008 ze dne 11. listopadu 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost spočívající v tom, aby podle svých sil zaplatil v průběhu zkušební doby dlužnou částku. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

O odvolání Ing. M. H. proti výše citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením sp. zn. 6 To 156/2010 ze dne 11. 5. 2010 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal Ing. M. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá dle jeho názoru ve skutečnosti, že skutek, kterým byl uznán vinným, nelze v dané věci posuzovat jako trestný čin a skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje zákonné znaky žádného trestného činu. To proto, že Smlouva o půjčce uzavřená dne 12. 2. 2007 mezi obžalovaným jako dlužníkem a Dr. M. Z. jako věřitelem nezastírala a nemohla zastírat trestný čin, ale jednalo se o ujednání mezi účastníky této smlouvy, které mělo řešit nepříznivou situaci nastalou mezi dovolatelem a jeho zaměstnavatelem. Poukázal na skutečnost, že došlo k tomu, že nešťastnou náhodou ztratil finanční prostředky svého zaměstnavatele ve výši 320.000,- Kč, které mu nemohl při zúčtování vrátit. Zdůraznil, že byl úspěšný a zodpovědný pracovník, a proto mu nabídl Dr. Z. pomoc v tom smyslu, že mu ztracené finanční prostředky půjčí s tím že mu je bude dle splátkového kalendáře splácet. Dovolatel je však nesplácel jen proto, že bohužel nesehnal potřebné finanční prostředky. K názoru odvolacího soudu, který v uzavření smlouvy o půjčce spatřoval neplatný právní úkon dovolatel uvedl, že ve smlouvě je uvedeno, že věřitel půjčku již poskytl a že ji poskytl v den podpisu smlouvy, tedy je dle dovolatele nepochybné, že věřitel (poškozený Dr. Z.) se zavázal poskytnout dlužníkovi (dovolateli) půjčku v hotovosti v den podpisu smlouvy, a to v době, kdy naopak dlužník byl povinen věřiteli z jiného právního titulu plnit v hotovosti stejnou částku. Tím byly dle dovolatele splněny možnosti započtení dle občanského zákoníku a skutečnost, zda k reálnému předání peněz došlo je irelevantní. Dovolatel tedy vyjádřil přesvědčení, že smlouva o půjčce (a k ní vážící se směnka) je nadále v platnosti a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 56/1994, ze kterého dle jeho názoru vyplývá, že je nemožné, aby se ohledně této částky dopustil zpronevěry, neboť se nejednalo o věc svěřenou ve smyslu § 248 tr. zák. Dále odkázal na výslech svědkyně M., ze kterého mělo vyplynout, že dovolatel měl snahu vzniklou situaci napravit a finanční prostředky vrátit. Dále dovolatel v rámci svého dovolání uvedl, že neexistuje žádná skutečnost, která by odůvodňovala závěr, že se obžalovaný obohatil a předmětnou peněžní částku si přisvojil, neboť nenabyl za tu dobu žádný majetek a ani nesplatil žádný z jeho dluhů s tím, že se nepodařilo ani prokázat, že by s předmětnou finanční částkou naložil ve svůj prospěch. Odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Ntd 42/92, podle kterého jestliže poškozený poskytl částku obviněnému jako půjčku, bylo vyloučeno, aby se obviněný ve vztahu k této částce dopustil trestného činu zpronevěry, protože uvedená částka neměla povahu věci, která byla obviněnému svěřena ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák. Z výše uvedeného dle dovolatele vyplývá, že se nejedná o trestný čin, ale o nedodržení závazku, tedy o záležitost, která má být řešena v občanskoprávním řízení, a proto tedy navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) vyhověl dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 156/2010-252 ze dne 11. 5. 2010 a podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a přikázal soudu věc znovu projednat a rozhodnout ve věci.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že je zřejmé, že pokud se dovolatel staví na stanovisko, že se žádného trestného jednání nedopustil a v této návaznosti namítá okolnosti uzavření smlouvy o půjčce částky 320.000,- Kč ze dne 12. 2. 2007, poukazuje na svůj závazek dlužníka z ní plynoucí, jakož i na způsob jeho praktické realizace včetně právního institutu, zajišťujícího jeho splnění, pak vychází z jiných skutkových zjištění, než jsou ta, která se stala rozhodnými pro posouzení jeho viny. Namítané okolnosti jednání s poškozeným Dr. Zvonkem se totiž dle státní zástupkyně týkají pouze způsobu, jakým se jmenovaný na podkladě zjištění, že dovolatel nevyúčtoval svěřené finanční prostředky svého zaměstnavatele v uvedené výši, následně uvolil k ujednání o náhradě škody, způsobené takovým jednáním. Proto řešení otázek, jaká byla skutečná vůle obou smluvních stran, zda se jednalo toliko o předstíraný právní úkon, a tudíž o úkon absolutně neplatný a tím i právně neúčinný, nelze z hlediska posouzení dovolatelovy viny považovat za rozhodné, neboť jde o jiné než přisouzené okolnosti jeho jednání, resp. o ty, které se vztahují až k době po jeho uskutečnění. Shrnula, že takto zaměřená a svým rozsahem podstatná část jeho dovolací polemiky se závěry odvolacího soudu v jeho konečném rozhodnutí, tak není způsobilá ke svému věcnému projednání v rámci řízení o dovolání. Dále uvedla, že skutkovou povahu a tím i nesplněné podmínky dovolacího přezkumu lze spatřovat také v té části dovolání, která se týká způsobu vyhodnocení dovolatelovy obhajoby o ztrátě či mylném vyhození obálky se svěřenými penězi za stavu, že byl uznán vinným, že takové finanční prostředky svému zaměstnavateli nevyúčtoval. Dle vyjádření státní zástupkyně je tedy zřejmé, že výše uvedené zaměření dovolacích námitek v duchu zpochybněné správnosti právního posouzení dovolatelova skutku není způsobilé naplnit jím uplatněný ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Zdůraznila, že za jedinou kvalifikovanou námitku lze považovat tu, která je založena na tvrzení nesprávnosti právního závěru soudů o naplnění znaku přisvojení s tím, že nebylo prokázáno, že by dovolatel se svěřenými finančními prostředky naložil ve svůj prospěch. Současně však poukázala na skutečnost, že při uplatnění takové námitky dovolatel přehlédl, že podle ustálené praxe soudů si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice a to způsobem, který maří základní účel svěření a že v daném případě přisouzeným jednáním znemožnil, aby finanční prostředky zaměstnavatelem mu svěřené byly použity v rámci jeho podnikání, přičemž o přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy pachatel s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si pachatel věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Tato jediná kvalifikovaná námitka tak dle státní zástupkyně nemůže zpochybnit správnost právního závěru obou soudů, že skutková podstata přisouzeného trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 1, 2 tr. zák. byla naplněna i co do trestného následku přisvojení si cizí svěřené věci. Z důvodů výše uvedených tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání Ing. M. H. rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ust. § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou.

Z hlediska popisu předmětného skutku pak z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že dovolatel ve Z. dne 31. 12. 2006 ani později jako zaměstnanec Dr. M. Z., podnikatele, s dispozičním právem k účtu zaměstnavatele a s oprávněním vybírat od klientů poplatky související s realitní činností nevrátil Dr. M. Z. svěřené či od klientů vybrané finanční prostředky v celkové výši 320.000,- Kč, se kterými naložil blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozenému Dr. M. Z. škodu v uvedené výši . Námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje ve skutkové větě popsaný průběh skutkové děje s tím, že předmětnou částku ve výši 320.000,- Kč takto nezpronevěřil, nýbrž ji nešťastnou náhodou ztratil, omylem vyhodil nebo mu byla odcizena není způsobilá být právně relevantně uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem, ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Soudy (zejména soud prvního stupně) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, proč neuvěřily této obhajobě dovolatele. A to s tím, že to nebyl dovolatel, kdo se přiznal k takovéto ztrátě, nýbrž skutečnost, že chybí výše uvedená částka byla zjištěna při kontrole účetnictví (jak vyplynulo z výpovědi svědka Z. a svědkyně B.) na počátku roku 2007, když bylo zjištěno, že chybí nejen tyto peníze, ale vyšly najevo i další nesrovnalosti v činnosti dovolatele. Následně proběhla elektronická komunikace s dovolatelem, přičemž on uhýbal a odkládal řešení situace. Dále soudy uvedly, že byl zjištěn i motiv dovolatele ke spáchání takovéhoto trestného činu, a to vzhledem k jeho rozsáhlým dluhům a nařízeným soudním exekucím. Pokud by tedy obsahem podaného dovolání byla pouze tato námitka, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Co se týká námitky dovolatele, že předmětný finanční obnos nemohl zpronevěřit, neboť se jednalo o plnění ze smlouvy o půjčce uzavřené s poškozeným, a to s poukazem na příslušnou judikaturu, k tomu Nejvyšší soud považuje především za nutné uvést, že v příslušném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ntd 42/92 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 42/1994) se skutkově jednalo o jiný případ, kdy dlužník po uzavření platné smlouvy o půjčce použil tuto hotovost k jinému účelu, než byl dohodnut v příslušné smlouvě o půjčce. V tomto případě vlastnictví věci skutečně přešlo na dlužníka a nemohl se tedy ohledně této částky dopustit trestného činu zpronevěry. V případě dovolatele (jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v řádně vedeném dokazování před soudy obecnými) však ke spáchání trestného činu došlo před uzavřením smlouvy o půjčce, kdy navíc smlouva o půjčce ze dne 12. 2. 2007 byl tzv. fingovaný právní úkon, kterým se až dovolatel a poškozený snažili odstranit následek dovolatelem spáchaného trestného činu. Dovolací soud souhlasí s právním názorem soudu odvolacího, že se v tomto případě jednalo o právní úkon absolutně neplatný, a to pro rozpor se zákonem. Podle § 657 odst. 1 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Z obsahu tohoto ustanovení je zřejmé, že v daném případě se v žádném případě o smlouvu o půjčce jednat nemohlo, chybí zde totiž zcela jednoznačně svobodná vůle věřitele dlužníkovi přenechat předmět smlouvy, neboť dovolatel (dlužník) si předmět této údajné smlouvy přisvojil již dávno před uzavřením takovéto smlouvy, a to zcela nezávisle na vůli poškozeného (věřitele) a v rozporu se zákonem. I když pro trestně právní posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 tr. zák., nemá takto uzavřená smlouva de facto žádný právní význam, neboť jak již bylo uvedeno výše, označený trestný čin byl dokonán přisvojením si cizí věci dlouho předtím, než byla takováto smlouva vůbec uzavřena a jejím jediným smyslem bylo zhojit následky trestného činu. Je proto namístě uvést, že i dovolací soud považuje tuto smlouvu za absolutně neplatný právní úkon. Stejně tak je pro posouzení trestnosti činu bezpředmětná dovolatelem namítaná směnka, která má opět význam pouze z hlediska náhrady škody, nikoli z hlediska trestně právní odpovědnosti dovolatele.

Nezbývá než uzavřít, že z již uvedeného vyplývá, že se v daném případě rozhodně nejednalo o nedodržení závazku ze smlouvy, tedy ze závazku, který by měl být obsahem v občanskoprávního řízení, nýbrž o předmětný trestný čin dovolatele, který byl obecnými soudy správně právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. Tato námitka tedy, ač uplatněna právně relevantně (pod deklarovaným dovolacím důvodem), je takto současně námitkou zjevně neopodstatněnou.

Pokud dovolatel dále namítl, že není odůvodněn závěr, že se trestného činu dopustil (přisvojil si předmětnou peněžní částku), neboť se trestním řízením nepodařilo prokázat, že by s touto částkou naložil ve svůj prospěch, jedná se o námitku právně relevantní toliko v té části, kdy namítá nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu s tím, že nebylo prokázáno, že by s finančními prostředky naložil ve svůj prospěch. Jak však vyplývá z dikce příslušného zákonného ustanovení a z (k této věci) bohaté soudní judikatury, trestný čin zpronevěry je dokonán již přisvojením si cizí věci v rozporu s účelem, ke kterému byla pachateli tohoto trestného činu svěřena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 5 Tdo 1306/2005, podle kterého skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření).

Námitky vznesené dovolatelem tak ve svém celku nejsou způsobilé být ani dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že (v části týkající se učiněných skutkových zjištění) co do svého obsahu i rozsahu tato umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. prosince 2010

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka