3 Tdo 131/2013
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 131/2013 -27 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. února 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2012, č. j. 5 To 49/2012-1298, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 4/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 39 T 4/2011, byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době v červnu 2008 na adrese svého trvalého bydliště v B., Š., v obývacím pokoji, s cílem donutit zletilou P. P. k strpění análního pohlavního styku, jí na základě jejího souhlasu spoutal ruce pouty za zády pod slibem, že je vyzkouší a hned sundá, což však neudělal a povalil ji na záda, stáhl jí kalhoty a kalhotky ke kolenům a přes její odpor a křik ji položil na zem na břicho, roztáhl jí nohy, přilehl na její záda a snažil se zasunout penis do konečníku, čemuž se bránila jeho stahováním a posouváním těla vpřed, přesto však jí opakovaně zasunul penis do konečníku, vzhledem k tomu, že byl vyrušen, jednání zanechal, P. P. postavil na nohy, oblékl jí kalhoty a kalhotky a sundal pouta, načež oba z bytu odešli . Za to a dále za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 4/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 4/2011, ze dne 30. 5. 2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 5 To 63/2011, ze dne 7. 9. 2011, byl obviněný podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to k trestnímu spisu přiloženého nože. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 5. 2012, č. j. 5 To 49/2012-1298, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 5. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný L. D. dovolání , které zároveň směřoval i proti rozsudku soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že na základě výsledků neúplně provedeného dokazování učinil Vrchní soud v Olomouci nesprávný právní závěr, pokud rozhodl, že se jeho odvolání jako nedůvodné zamítá. Dovolatel i nadále zastává názor, že soud prvního stupně při objasňování věci nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soudům obou stupňů zároveň vytkl, že neprovedly jím navrhované důkazy a odvolací soud vyhodnocení celého případu velmi zjednodušil, když odkázal na závěry soudu prvního stupně, aniž bral v úvahu písemné vyjádření svědkyně G., které mu obhajoba předložila. Při podrobném prostudování tohoto materiálu by podle přesvědčení dovolatele nemohl konstatovat, že uvedená svědkyně je nevěrohodná; naopak bylo by namístě ji vyslechnout. Logickým vyústěním provedení navrženého důkazu by pak bylo i provedení vyšetřovacího pokusu, kterým by podle dovolatele mohlo být zjištěno, že se nemohl vůči poškozené dopustit inkriminovaného jednání tím způsobem, jak uváděla ve své výpovědi. Za zcela irelevantní dovolatel považuje poukaz odvolacího soudu na jeho předchozí odsouzení, které však s projednávanou věcí nijak nesouvisí. Pokud se soud tímto způsobem pokusil znevěrohodnit jeho tvrzení v rámci uplatněné obhajoby, je zřejmé, že nepřípustným způsobem postupoval k jeho tíži.

Protože za daného důkazního stavu nebyly podle názoru dovolatele dány podmínky pro spolehlivý závěr o jeho vině trestným činem znásilnění a tudíž ani pro jeho odsouzení, je nutno současně dovodit i to, že obě napadená rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který k námitkám obviněného uvedl, že formálně deklarovanému důvodu dovolání ve skutečnosti neodpovídají. Dovolatel navíc ani blíže nerozvedl, v čem konkrétně měly soudy porušit ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Takto vymezené dovolání, v němž se navíc odkazuje i na obsah předcházejícího řádného opravného prostředku (odvolání), ovšem nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. V této souvislosti státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 8 Tdo 940/2010, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006 či sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, podle nichž se obviněný nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení. Proto k té části dovolání, kde obviněný odkázal na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze přihlížet.

Pokud jde o námitku obviněného, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, je podle státního zástupce třeba poznamenat, že rozsah dokazování nikdy není a nemůže být bez hranic. Naopak je limitován povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Soud však není povinen provést veškeré navrhované důkazy. Jeho povinností je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotit všechny ve věci provedené důkazy a v rozhodnutí zároveň odůvodnit, proč konkrétním důkazním návrhům nevyhověl. V opačném případě by se jinak mohlo jednat o pochybení mající povahu tzv. opomenutých důkazů. Pokud jde o důkazní návrhy obviněného na výslech svědkyně M. G. a dále provedení vyšetřovacího pokusu, Vrchní soud v Olomouci je sice neakceptoval, nicméně svůj postup spočívající v zamítnutí těchto důkazních návrhů náležitě vysvětlil a zdůvodnil. Své rozhodnutí tedy nezatížil výše uvedenou vadou. Ve věci podle státního zástupce není dán ani tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům státní zástupce uzavřel své vyjádření tím, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak za podmínek ů 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný L. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na procesní výtce neúplnosti dokazování a správnosti, resp. nesprávnosti hodnocení důkazů v řízení před soudy provedených. Soudu prvního stupně vytkl v podstatě to, že neshromáždil takové množství důkazů, aby na jejich základě bylo možno jednoznačně dovodit jeho vinu stíhaným skutkem a že při hodnocení důkazů porušil zásadu uvedenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud pak podle něj tuto vadu nenapravil, když bez provedení jím navrhovaných důkazů učinil zjednodušující závěr o správnosti postupu soudu prvního stupně. V důsledku toho pak mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaného pochybení pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení inkriminovaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v takových případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost věnoval otázce věrohodnosti výpovědí poškozené P. P. k průběhu a okolnostem jejího sexuálního napadení obviněným (dovolatelem) a náležitě vysvětlil, proč tuto výpověď s ohledem na další provedené důkazy nepovažoval za smyšlenou, ale naopak za pravdivou. Zároveň se dostatečně vypořádal s obhajobou obviněného a vysvětlil důvody, pro které jí nepřisvědčil (viz zejména str. 2 - 9 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl k těmto skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz str. 3 - 6 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu dokazování provedeného v jeho trestní věci Nejvyšší soud jako obiter dictum připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a kdy mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy , tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .

Výše uvedený požadavek rozhodnutí soudů obou stupňů splňují. Oba soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů návrhům obviněného na doplnění dokazování nevyhověly (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 usnesení soudu odvolacího). Zejména odvolací soud v napadeném rozhodnutí k námitce obviněného stran neúplného dokazování přesvědčivě zdůvodnil, proč stávající důkazní stav vyhodnotil jako zcela dostačující a tudíž nevyžadující dalšího doplnění.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného L. D. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler