3 Tdo 1305/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 202 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 1305/2010 -19 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. října 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným F. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 61 To 276/2009-180, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 35/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2008, č. j. 2 T 35/2007-132, byl obviněný F. P. uznán vinným trestnými činy poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 30. 6. 2006 kolem 15:45 hod. v P. v U. M. H. před domem na autobusové zastávce nejprve několikrát kopl do zavřených předních dveří autobusu tov. zn. SETRA v úmyslu dostat se dovnitř, a když se mu to nepodařilo, pověsil se na pravé zpětné zrcátko a opakovaně do něj udeřil rukou, čímž poškodil lak předních dveří a zlomil pravé přední zrcátko v kloubu a způsobil poškrábáním dveří autobusu škodu ve výši 3.272,- Kč a poškozením zrcátka ve výši nejméně 15.946,- Kč . Za to byl podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl odložen podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud výrokem podle § 54 odst. 3 tr. zák. obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému V. Š., škodu ve výši 19.218,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl jmenovaný poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2009, č. j. 61 To 276/2009-180, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody obviněnému uložil podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. soud pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 14 dnů. Rozsudek odvolacího nabyl právní moci dne 25. 8. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl v odsuzující části i rozsudek soudu prvního stupně Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací náležitě neobjasnily stíhaný skutek a nevypořádaly se dostatečně s důkazními návrhy obhajoby. Usvědčující výpověď svědka V. Š. označil za nevěrohodnou a plnou vnitřních rozporů. Podle dovolatele bylo jednoznačně dokumentováno i podpořeno výpověďmi nezávislých svědků, že to byl právě řidič autobusu svědek Š., který mu zkřížil cestu a tím ho i jeho spolujezdkyni ohrozil na životě a zdraví. Dovolatel následně jednal pod psychickým stresem, který vyústil v jeho potřebu celý incident si se svědkem vysvětlit . Svědek Š. podle přesvědčení dovolatele zcela jistě nevěnoval patřičnou pozornost situaci v silničním provozu, když při řízení telefonoval z mobilního telefonu a tím mimo jiné ohrožoval i životy a zdraví cestujících, které přepravoval.

V další části dovolání obviněný provedl vlastní analýzu ve věci provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, přičemž poukazoval na jednotlivé rozpory mezi nimi. Namítl, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz zprávou Správy komunikací o tom, zda v inkriminovaný den a hodinu bylo v úseku H. zúžení vozovky kvůli opravě silnice nebo ne. Tato zpráva mohla opět znevěrohodnit výpověď svědka Š., který jakékoliv zúžení vozovky vyloučil, a naopak potvrdit tvrzení dovolatele, že svědek právě proto vybočil ze směru jízdy, aniž by v důsledku vlastní nepozornosti zaregistroval, že je předjížděn. Stejně tak po výtce dovolatele měl být proveden důkaz výpisem telekomunikačního provozu, který by mohl potvrdit, že svědek Š. v rozhodný okamžik telefonoval a nevěnoval se tak plně řízení autobusu.

V návaznosti na tom pak obviněný soudům vytkl, že nevzaly v potaz skutečnost, že jednal v rozrušení vyvolaném životy ohrožujícím manévrem řidiče Š., a nemohl tak spáchat trestný čin, neboť v jeho jednání chyběla subjektivní stránka trestného činu v kauzální souvislosti s popisem děje, jak jej podali poškozený a svědci K. a M. . Přitom podle judikatury (R 4/1976) je při posuzování jednání jako trestného činu výtržnictví vždy třeba zjišťovat a zohlednit také pohnutku tohoto jednání, k čemuž však v daném případě podle dovolatele nedošlo.

Dovolatel vznesl výhrady i vůči způsobu, jakým byl zjišťován rozsah poškození autobusu, které měl svým jednáním způsobit. Poukázal na to, že znalec z oboru ekonomiky stanovil cenu (škodu) pouze na základě informací předložených mu poškozeným, případně jeho zaměstnancem, v jehož zájmu bylo provedení opravy v co největší míře a kvalitě. Z fotodokumentace z ohledání místa činu však přitom jasně vyplynulo, že zpětné zrcátko autobusu nebylo poškozeno celé a podle názoru dovolatele nebyla tedy nutná ani jeho kompletní výměna.

Závěrem dovolání obviněný uvedl, že všechny shora uvedené důvody vzbuzují vážné pochybnosti o celém vyšetřování a dokumentaci trestné činnosti. Při odmítnutí jeho důkazních návrhů je podle něho zřejmé, že sled událostí jeho údajného trestného jednání i samotná škoda jsou posuzovány zcela neobjektivně, nevěrohodně a neprůkazně. Proto navrhl, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 61 To 276/2009, v kontextu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 2 T 35/2007, zrušen .

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). K argumentaci dovolatele poznamenala, že v nyní podaném mimořádném opravném prostředku namítá obsahově shodné skutečnosti, které uváděl již v odůvodnění svého odvolání (řádného opravného prostředku) a jimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně zabýval, jak je patrno z pasáže odůvodnění na str. 3 napadeného rozhodnutí. V této souvislosti pak poukázala na to, že dovolání není dalším odvoláním, ale jde o mimořádný opravný prostředek sloužící k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, který lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Dále připomněla, že prostřednictvím žádného z důvodů dovolání, tedy ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil obviněný, nelze napadat způsob hodnocení důkazů provedeného soudy obou stupňů a z něj vycházející skutková zjištění. Dovoláním lze navíc napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (viz § 265a odst. 4 tr. ř.).

Za jedinou hmotně právní a tedy z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitku, označila státní zástupkyně názor dovolatele, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, protože vývoj příčinné souvislosti není zahrnut zaviněním ani v hrubých rysech. Této námitce však podle jejího názoru nelze s ohledem na zjištěný skutkový stav popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přisvědčit. Z něj jednoznačně vyplynulo, že jednání obviněného bylo společensky neakceptovatelné, narušilo veřejný klid a pořádek a samotný slovní a násilný útok obviněného vyvolal mezi ostatními lidmi (cestujícími) obavy o jejich bezpečnost, přičemž došlo i k poškození majetku.

V předmětné věci bylo tedy podle názoru státní zástupkyně správně zjištěno a právně posouzeno, že obviněný se jednak dopustil skutku tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku obvodního soudu, a jednak jím naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.

Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný F. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci soudům obou stupňů vytýká, že závěr o jeho vině založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na údajně vědomě nepravdivém svědectví poškozeného V. Š. Obdobného pochybení se pak měly dopustit i při určení výše škody, když vycházely toliko z vyjádření znalce z oboru ekonomiky, který však rozsah poškození zrcátka autobusu sám neviděl a rozsah poškození určil pouze z informací poskytnutých mu poškozeným. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpověď poškozeného i další důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v obhajobou navrhovaném rozsahu. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž ho a jeho spolujezdkyni nejprve ohrozil nepozorný poškozený nebezpečným řidičským manévrem na životě či zdraví, a proto ve stresu jednal impulzivně), pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něho nedovolovaly učinit závěr, že bezdůvodně poškodil autobus poškozeného a dopustil se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti.

V této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že prvotní příčinou vzniku konfliktu mezi obviněným a poškozeným byl nebezpečný způsob jízdy poškozeného, kterým vystavil do nebezpečné situace dovolatele a jeho spolujezdkyni jedoucí na skútru vedle autobusu, resp. že dovolatel následně jednal impulzivně vlivem stresu, který v něm poškozený náhlým překřížením jeho jízdní dráhy vyvolal. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy (i ve vztahu k této dovolatelem tvrzené variantě skutkového děje) vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané a jaké právní závěry z nich dovodil (viz str. 4, 5 rozsudku). Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) při svém rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal a důvody, pro které shledal rozsudek soudu prvního stupně v závěrech o vině a stran adhezního výroku správným, v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. rovněž v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil (viz zejména str. 3 napadeného rozsudku). Zároveň je třeba podotknout, že v rozporu s tím, co namítá obviněný ve svém dovolání, odvolací soud nijak nezpochybnil skutečnost, že pohnutkou jeho jednání bylo počínání řidiče autobusu, který ho v místě zúžení vozovky omezil v jízdě, což dovolatele v inkriminovanou dobu silně rozrušilo. Proto také považoval za nadbytečné doplňovat dokazování vyžádáním zprávy o stavu vozovky na místě incidentu v rozhodný den (viz str. 3 rozsudku odvolacího soudu).

K problematice rozsahu dokazování Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadený rozsudek odvolacího soudu, jak bylo uvedeno výše, splňuje.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze za právně relevantní považovat pouze tu námitku dovolatele, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu, protože vývoj příčinné souvislosti není zahrnut jeho zaviněním ani v hrubých rysech. Dovolatel soudům vytkl, že v rozporu s judikaturou ustálenou praxí se při posuzování trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. náležitě nezabývaly pohnutkou jeho jednání a neposoudily je s přihlédnutím k předchozí stresové situaci, kterou způsobil svým nebezpečným manévrem řidič autobusu.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména některým ze způsobů, jež zákon (jako příklady) vymezuje v dikci shora citovaného ustanovení. Ustanovení § 202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Uvedeným trestným činem jsou zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, jejich čest, důstojnost, i cizí majetek (tzv. sekundární objekt trestného činu). Pod pojmem výtržnosti se rozumí takové jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (v judikatuře srov. přiměřeně např. R 44/1990 SbRt.).

Dovolateli je na jedné straně možno přisvědčit v tom, že soudy by měly z hlediska ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. posuzovat, z jakých pohnutek byl čin jinak formálně naplňující všechny zákonné znaky skutkové podstaty podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchán, tj. čím byl motivován. Je třeba zejména dokazovat a hodnotit, zda šlo např. o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním občanům, nebo zda byl vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce a do jaké míry, zda jeho jednání nebylo jen nevhodným nepřípadným projevem atd. Na druhé straně však nelze izolovaně vycházet jenom ze samotné pohnutky pachatele, která u trestného činu výtržnictví navíc není znakem jeho skutkové podstaty, ale je třeba hodnotit zejména vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo.

Výše uvedené zásady soudy rozhodující v nyní posuzované trestní věci neporušily.

Ze skutkových zjištění ne zcela podrobně a vyčerpávajícím způsobem popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nicméně rozvedených v odůvodnění obou rozhodnutí a zdůrazněných v rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že obviněný jedoucí se svou přítelkyní na skútru měl být omezen v jízdě poškozeným V. Š. (řidičem autobusu). To ho vedlo k bezprostřední agresivní reakci spočívající v tom, že ještě za jízdy začal do boku autobusu kopat. Poté se pokoušel na nejbližší zastávce dostat k poškozenému a když se mu to nepodařilo, protože poškozený neotevřel dveře autobusu, pověsil se na přední zrcátko, opakovaně do něj udeřil a tím ho poškodil. Přitom poškozenému soustavně hlasitě spílal. V hrubých nadávkách směrem k poškozenému pak před přítomnými cestujícími pokračoval i poté, kdy se mu nakonec podařilo do autobusu vniknout a tam měl podle výpovědi jedné z cestujících - svědkyně Ing. D. M., kterou vzal soud prvního stupně za věrohodnou a z níž při zjišťování skutkového stavu zjevně také vycházel, dovolatel na poškozeného také plivat.

Za daných okolností pak nelze než souhlasit s názorem obou soudů, že hrubá a velmi agresivní reakce obviněného, ať již na skutečné či jen domnělé nebezpečí, které měl vyvolat řidič hromadného dopravního prostředku, byla v dané situaci (kdy ke střetu obou vozidel ani nedošlo), naprosto nepřiměřená a představovala jen jakousi odvetu a v tomto smyslu zcela nepřípustnou svémoc, nehledě na to, že dovolatele nic neopravňovalo k poškozování cizího majetku. Řidičská chyba jiného účastníka silničního provozu, zvláště pak obejde-li se bez jakýchkoliv následků v podobě poškození zdraví či majetku postiženého, ničím neodůvodňuje tak hrubé a ponižující jednání vůči chybující osobě, k němuž se uchýlil obviněný vůči poškozenému V. Š. Byl-li dovolatel přesvědčen o tom, že se řidič autobusu dopustil dopravního deliktu, nic mu nebránilo v tom, aby situaci řešil standardním způsobem, tj. podáním oznámení příslušnému orgánu (policii).

Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy jím vytýkanými vadami, které měly spočívat v nesprávném právním posouzení skutku či v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Protože dovolání obviněného F. P. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítá jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. října 2010

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler