3 Tdo 1305/2008
Datum rozhodnutí: 27.11.2008
Dotčené předpisy: § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.




3 Tdo 1305/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovolání D. B. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 326/2007 ze dne 25. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 79/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 79/2007 ze dne 8. 4. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest vyhoštění v trvání osmi roků.

O odvolání D. B. T. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 7 To 326/2007 ze dne 25. 10. 2007, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil trest vyhoštění v trvání pěti let.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal D. B. T., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že tento není trestným činem ve smyslu § 3 odst. 1, 3 tr. zák. a § 4 tr. zák. a nelze ho tedy podřadit ani pod právní kvalifikaci dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Soudy rovněž nesprávně posoudily předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., a to oprávněnost pobytu dovolatele na území České republiky (dále jen ČR) po uplynutí měsíční lhůty k vycestování z tohoto území po nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 1 T 92/2003, kterým mu byl uložen trest vyhoštění. Nevzaly totiž v úvahu právní povahu tzv. výjezdních příkazů dle § 50 odst. 1, 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, platného ke dni jejich vydání (dále jen zák. č. 326/1999 Sb.). Výjezdní příkaz není rozhodnutím, kterým by bylo možné uložit povinnost vycestovat z území, ale tento pouze opravňuje cizince k pobytu na území ČR na v něm vyznačenou dobu. Zákonná definice, že tato doba je "spojena s vycestováním z území" není expresivním příkazem cizinci vycestovat po uplynutí určené doby. Jedná se tedy jen o legislativní zpřesnění, není to individuální právní akt ukládající povinnost, nýbrž doklad o oprávněnosti pobytu. Z toho plyne, že nelze konstruovat skutkovou větu na tom, že "odsouzený nerespektoval výjezdní příkaz" a bez dalšího aplikovat § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. O trestný čin by se totiž jednalo jen, kdyby odsouzený nebyl vůbec oprávněn pobývat na území České republiky v souvislosti s tím, že by důvod, proč mu byl opakovaně vydáván výjezdní příkaz, pominul. V jeho případě však tyto důvody nepominuly, neboť výjezdní příkaz mu byl vydáván opakovaně Policií ČR z toho důvodu, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 17/2005 pro trestný čin kuplířství dle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák. On jako obžalovaný má právo se zúčastnit tohoto trestního řízení a svého práva se nehodlá vzdát. Cizinecká policie mu výjezdní příkaz vydávala oproti potvrzení o trvání tohoto trestního řízení. V tomto řízení byl rovněž vazebně stíhán, od 11. 5. 2004 do 11. 5. 2005. Po propuštění byl poučen, že pokud se bude trestnímu stíhání vyhýbat, bude opět vzat do vazby. Na jedné straně je tedy Okresním soudem v Chebu poučován, že nesmí opustit území ČR, na druhé straně je ze strany dalších soudů pro splnění této povinnost odsouzen. Krajský soud v Brně v jeho případě nezkoumal, zda by mu cizinecká policie výjezdní příkaz vydala znovu, pokud by se znovu dostavil s potvrzením o probíhajícím trestním řízení u Okresního soudu v Chebu. Pouhý fakt, že se nedostavil na cizineckou policii se žádostí o prodloužení příkazu včas, sám o sobě není trestným činem dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Kromě uvedených vad právního posouzení věci nelze mít podle jeho názoru ani za to, že došlo ke splnění podmínek § 3 odst. 3 tr. zák., tedy k naplnění subjektivní stránky trestného činu . Pobýval totiž na území ČR na základě výjezdního příkazu, tedy dokladu, který mu byl vydáván z důvodu probíhajícího trestního řízení v jiné trestní věci. Ze skutečnosti, že si včas neobstaral výjezdní příkaz v situaci, kdy nedošlo ke změně okolností jeho předchozího opakovaného vydávání, nelze dovozovat ani jeho nepřímý úmysl mařit výkon úředního rozhodnutí. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně, aby dle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Brně o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území ČR po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů a k vycestování z území. Samo o sobě by zřejmě tedy nemohl být předmětem trestného činu dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Zdůraznil ale, že rozhodnutím, jehož výkon obviněný mařil, nebyl výjezdní příkaz, ale rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 1 T 92/2003, jímž byl uložen trest vyhoštění. Výjezdní příkaz lze dle § 50 zákona č. 326/1999 Sb., udělit pouze z taxativních důvodů a nevyplývá z něho proto, že by mohl být vydán v případě uložení trestu vyhoštění a že by tak správní, resp. policejní orgán mohl zasahovat do průběhu vykonávacího řízení prováděného soudem. Uvedl, že odsouzený je pak povinen vycestovat z území republiky neprodleně poté, kdy nabude rozsudek právní moci a kdy bude vyzván předsedou senátu k vycestování. Prodloužení této lhůty, popř. odložení trestu, je možné toliko na základě rozhodnutí předsedy senátu podle § 350b odst. 2 - 5 tr. ř. Je podle něj tedy nutné mít přinejmenším závažné pochybnosti o zákonnosti odsouzenému opakovaně vydávaných výjezdních příkazů. Nicméně, z tohoto důvodu byl skutek také v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, časově vymezen na období 20. 3. - 6. 4. 2007. Pokud jde o skutečnost, že pachatel nerespektoval uložený trest proto, že se chtěl osobně účastnit jednání soudu v jiné trestní věci, státní zástupce poukázal na to, že ze skutkových zjištění, jež mají oporu ve výpovědích samotného obviněného, plyne, že motivem jednání obviněného byla nikoliv snaha realizovat svá procesní práva v jiné věci, ale snaha dále podnikat na území ČR. Považuje proto námitku dovolatele za bezpředmětnou, když okolnosti, které ve své výpovědi sám obviněný uvedl, zajisté nenasvědčují tomu, že by obviněný hodlal na našem území setrvat toliko do pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 17/2005, ale naopak tomu, že uložený trest hodlal ignorovat. Dodal, že pokud by soud při ukládání trestu vyhoštění měl zvažovat i okolnost, zda jeho uložením nebude zmařeno trestní stíhání obviněného v jiné trestní věci, leží tato otázka mimo rámec problematiky řešené v tomto dovolacím řízení. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasil, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci právně relevantně namítl, že v jednání, za nějž byl uznán vinným, nelze spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Nejednal ani v úmyslu nepřímém, neboť se na území České republiky zdržoval legálně, a to na základě výjezdního příkazu, který mu naposled byl udělen s platností do 19. 3. 2007. Jelikož se ale nedostavil na cizineckou policii k prodloužení výjezdního příkazu včas, tato vyhodnotila jeho pobyt v České republice jako ilegální a zadržela jej. Soudy tedy v dané věci nesprávně právně vyhodnotily předběžnou otázku týkající se toho, zda se na území ČR zdržoval protiprávně, když měly dospět k závěru, že tomu tak nebylo a tudíž nemohl mařit výkon trestu vyhoštění, který mu byl Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 92/2003 dne 15. 1. 2004 uložen. Dovolateli však nelze přisvědčit.

V daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že dovolateli byly příslušným oddělením cizinecké policie vydávány opakovaně od 8. 1. 2007 výjezdní příkazy, které jej opravňovaly k pobytu na území ČR po stanovenou dobu, poslední s platností od 12. 3. do 19. 3. 2007. Dle § 50 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen zák. č. 326/1999 Sb.), se výjezdní příkaz cizinci vydává k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území. Doba přechodného pobytu cizince na výjezdní příkaz nesmí být delší než 60 dnů a stanovuje ji policie, která jej cizinci uděluje. Výjezdní příkaz obsahuje kromě jiného i údaj o době, v níž je cizinec povinen z území vycestovat. Dovolateli tak nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že mu předmětné příkazy byly vydávány z důvodu vedení trestního řízení v jiné jeho věci, ve které vystupoval jako obžalovaný.

Z uvedeného je tedy zcela zřejmé, že jestliže byl policií dovolateli udělen výjezdní příkaz s platností do 19. 3. 2007, bylo tomu proto, aby dovolatel měl dostatek času vyřídit zde své soukromé záležitosti a obstarat si cestovní doklady potřebné k opuštění území ČR. Toto však dovolatel nečinil, naopak, ze skutkových zjištění vyšlo najevo, že se v době platnosti příkazu staral o své obchodní záležitosti, své podnikání rozšiřoval do Brna a po skončení jeho platnosti pak - ze stejného důvodu - cestoval mezi B. a CH. (4. 4. 2007). Správně soudy dovodily i to, že jeho tvrzení o tom, že onemocněl vážnou nemocí, kvůli které dle lékařské zprávy (jež se později ukázala být falešnou) nebyl schopen do 18. 4. 2007 cestovat a dne 20. 3. 2007 musel údajně navštívit lékaře, je nepravdivé. Jeho návštěva lékaře, ale i jeho cesta mezi B. a Ch., by se dle těchto jeho tvrzení musely odehrát již v době, kdy se na území ČR neměl nacházet a měl být minimálně na cestě do V. Nutno dále poukázat na to, že dovolatel svou vědomost o tom, že jeho pobyt na území ČR je i nadále nelegální, prokázal i při svém výslechu dne 8. 4. 2007, tedy v době, kdy byl již zadržen pro podezření ze spáchání projednávaného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Ve svém výslechu totiž netvrdil jako důvod svého pobytu v ČR skutečnost, že by byl v trestní věci u Okresního soudu v Chebu stíhán jako obviněný (ve své další trestní věci) a zdržoval se tedy na území ČR kvůli zajištění své přítomnosti v rámci tohoto (dalšího) trestního stíhání. V tomto výslechu pouze uvedl, že je proti němu vedeno trestní stíhání před soudem, ale dosud nedostal rozsudek (viz č. l. 42). Při hlavním líčení, které navazovalo na tento výslech dokonce uvedl, že žádá, aby mu soudce umožnil si koupit letenku a odletět do V. (viz č. l. 45). Je tedy patrné, že dovolatel skutečnost, že je jako obviněný stíhán v jiné trestní věci, neuváděl jako důvod toho, že se (vzdor uloženému trestu vyhoštění) nadále nelegálně zdržoval na území ČR. Tuto skutečnost uplatnil až později, když do té doby jako důvod svého pobytu zde i po uplynutí doby k opuštění území ČR, udával, že byl závažně nemocen a z toho důvodu nemohl své vycestování realizovat. Na jedné straně tedy tvrdil, že se zde zdržoval proto, že byl závažně nemocen, na straně druhé pak tvrdil, že v době, kdy měl být takto závažně nemocen, absolvoval cestu mezi B. a Ch. a vyřizoval záležitosti ohledně otevření večerky v B. Je tedy zřejmé, že dovolatel, místo toho, aby svou pozornost zaměřil na podrobení se výkonu trestu vyhoštění a za tím účelem činil příslušné kroky, pro což mu byla dána možnost udělením výjezdního příkazu, se věnoval svým podnikatelským aktivitám, své obchody rozšiřoval z Č. na M., a příslušným orgánům později tvrdil, že se zde zdržoval proto, že chtěl realizovat své právo být přítomen při projednávání své jiné trestní věci. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že dovolatel tohoto argumentu využil toliko jako záminky, aby mohl svůj nelegální pobyt v ČR ospravedlnit.

Pokud proto jde o jeho tvrzení, že mu výjezdní příkazy byly udělovány z důvodu vedení řízení v jeho jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 17/2005 pro trestný čin kuplířství dle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., tomuto jednoznačně nelze přisvědčit, a to proto, že, jak již bylo shora citováno, výjezdní příkaz se vydává cizinci jen z taxativně v § 50 zák. č. 326/1999 Sb. vyjmenovaných důvodů. Z vyjádření příslušného soudce Okresního soudu v Chebu navíc nijak nevyplynulo, že by přítomnost dovolatele v této době byla pro provedení daného trestního řízení nutná s tím, že v uvedené době nebylo ani nařízeno hlavní líčení (viz č. l. 73). Pokud by tomu bylo naopak, tedy, že by jeho přítomnost u daného trestního řízení nutná byla, a dovolatel se chtěl daného řízení osobně zúčastnit, dle Nejvyššího soudu měl toto své právo možnost uplatnit toliko v rámci vykonávacího řízení, které se ohledně trestu vyhoštění vedlo před Okresním soudem ve Frýdku-Místku. Třeba dodat, že možnost dovolatele realizovat svá práva v trestním řízení u Okresního soudu v Chebu může být jmenovaným soudem zajištěna i prostřednictvím zákonných institutů zakotvených v hlavě dvacáté páté trestního řádu.

Na základě řečeného je proto možno učinit jednoznačný závěr, že po skončení platnosti výjezdního příkazu se na území ČR dovolatel zdržoval neoprávněně, neboť nebyly dány žádné zákonné důvody, pro které by nemohlo být přistoupeno k výkonu pravomocně uloženého trestu vyhoštění, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 92/2003 s právní mocí ze dne 23. 3. 2004. To vše s tím, že v dané době neexistovala žádná překážka, která by jeho vycestování z ČR do V. údajně měla bránit, když dovolateli ani nic nebránilo v tom, aby si obstaral potřebné formality nutné k opuštění území ČR. Argumentaci dovolatele nelze přijmout, neboť, jak již bylo řečeno, výjezdní příkazy mu byly vydávány právě za účelem obstarání záležitostí nutných k vycestování z ČR, nikoli proto, že bylo vedeno trestní řízení v jiné jeho věci (jak to ostatně stanoví i příslušné předpisy). Dovolatel tedy svým jednáním porušoval povinnosti stanovené zákonem, pro jejichž splnění mu tyto výjezdní příkazy byly vydávány. Třeba poukázat i na to, že v daném případě nebyly splněny podmínky ani pro upuštění od výkonu tohoto trestu dle § 350h odst. 1 tr. ř. (tedy skutečnosti citované v § 57 odst. 3 tr. zák., pro které trest vyhoštění nelze vůbec uložit).

S přihlédnutím k těmto skutečnostem se dovolací soud shodl se závěry soudů obou stupňů s tím, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., když úmyslně mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se zdržoval na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka