3 Tdo 1302/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 213 odst. 3 písm. a) tr. ř.



3 Tdo 1302/2013 -16
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 27. listopadu 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. D. H ., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 7 To 57/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 13/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá . O d ů v o d n ě n í :
V rámci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2013, č. j. 1 T 13/2012-728, v trestní věci obviněných P. D. H. a M. S. byl obviněný P. D. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 11. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že v době od 20,00 hod. dne 17. 4. 2012 do 9,15 hod. dne 18. 4. 2012, v Č. S., v domě v L. ulici, v úmyslu ho i usmrtit, napadl L. V., který opilý ležel na lůžku, tak, že ho nejprve bil rukama a poté ho nejméně třikrát, velkou silou, udeřil do hlavy kladivem o hmotnosti 1160 g a způsobil mu tím rozsáhlé traumatické poranění hlavy s otokem mozku, které si vyžádalo urgentní operační zákrok na specializovaném pracovišti Fakultní nemocnice v Hradci Králové a následnou hospitalizaci, v jejímž celém průběhu zůstal L. V. imobilní, bez užitečného verbálního kontaktu a dne 21. 6. 2012 zemřel na splývající lalůčkový zánět obou plic, který se rozvinul jako komplikace zdravotního stavu vzniklého v důsledku poranění hlavy . Za to byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozenému Městu Náchod, Masarykovo nám. 40, Náchod, na náhradě škody částku 8.987,- Kč.

O jeho odvolání proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 7 To 57/2013, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v části týkající se obviněného nabyl právní moci dne 2. 7. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. D. H. následně dovoláním , které zároveň obsahově směřovalo i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že se zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterým ho soud uznal vinným, nedopustil. Podle něj totiž nebylo spolehlivě a bez pochybností zjištěno, že právě on spáchal inkriminovaný skutek. Jediným důkazem, který měl prokazovat jeho vinu, byla výpověď svědkyně K. D., kterou sice učinila před orgány činnými v trestním řízení, avšak později před soudem vypovídat odmítla, když se zcela účelově prohlásila za osobu jemu blízkou. Ačkoli v řízení vyšlo najevo, že tomu tak není, neboť sama svědkyně uvedla, že je jeho bývalou přítelkyní a že se ho bojí, soud možnost odmítnutí výpovědi připustil a tím obhajobě znemožnil, aby její tvrzení mohla napadnout a konfrontovat je se skutečností. Svědkyně přitom svým postojem v přípravném řízení jasně dala najevo, že újmu dovolatele by rozhodně jako vlastní ve smyslu § 125 tr. zákoníku nepociťovala. Ztratila tak možnost dovolávat se ochrany jako osoba blízká. Dovolatel je přesvědčen, že namítaným postupem soudu bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces. Poukázal zároveň na skutečnost, že svědkyně vůči němu není nezaujatá, neboť již v době spáchání skutku udržovala milostný poměr se svědkem J., od něhož dne 17. 4. 2012 dokonce přijela, když na ni čekal v místě bydliště poškozeného. Není pravdou, že by jí dovolatel sdělil, že něco přehnal , a že by současně nabádal spoluobviněného M. S., aby říkal, že nic neviděl a že spal. Soud prvního stupně pochybil v tom, že nesprávně hodnotil důkazní situaci, když nevyjasnil rozpory mezi výpověďmi obou výše jmenovaných svědků, v nichž byla celá řada zásadních odlišností, zejména pak pokud jde o to, kde se v rozhodné době vlastně nacházeli. Přestože na existující rozpory byl dovolatelem v rámci řízení o řádném opravném prostředku odvolací soud upozorněn, stalo se tak zcela bezvýsledně. Soud druhého stupně navíc odmítl jeho návrhy na doplnění dokazování, čímž opětovně zkrátil jeho právo na obhajobu.

Dovolatel současně uvedl, že si je vědom toho, že v dovolacím řízení nelze napadat skutková zjištění soudů a že Nejvyšší soud se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá jen ve vztahu k tomu skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Má však za to, že přitom nesmí docházet k porušení ochrany základních práv a svobod, k nimž právo na spravedlivý proces nepochybně náleží. V posuzované věci však právě v tomto smyslu lze považovat napadená rozhodnutí obou soudů za protiústavní. Vedle výše uvedených vad se totiž soudy opřely o důkazy, jejichž správným hodnocením by jinak mohly dospět k závěru, že vrahem poškozeného mohla být i jiná osoba. Proto nemůže obstát výrok o dovolatelově vině ani výrok o trestu, který mu byl uložen.

S ohledem na shora uvedené důvody proto závěrem navrhl, aby k jeho dovolání byla napadená rozhodnutí ve všech výrocích zrušena a věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 5. 11. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný P. D. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel - jak ostatně sám připustil - s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil jednak na námitce, že dokazování v předmětné trestní věci bylo provedeno v nedostatečném rozsahu, a jednak na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení důkazů provedených, přičemž usvědčující výpověď svědkyně D. z přípravného řízení nebylo podle jeho názoru možno považovat za procesně účinnou. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah neúplného dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že podaným mimořádným opravným prostředkem se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při svém rozhodování zároveň vychází z názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku nebylo obviněnému (dovolateli) prokázáno. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zejména otázce věrohodnosti výpovědi přímé svědkyně činu K. D. věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč obhajobě obviněného, spočívající v předkládání hypotetické možnosti, že se mu křivým obviněním jako bývalá družka mohla chtít pomstít - s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, i další ve věci provedené důkazy - neuvěřil a proč ji považoval za účelovou, vedenou snahou se z trestné činnosti vyvinit (v podrobnostech viz zejména str. 4 - 6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a při hodnocení správnosti právní kvalifikace jednání obviněného (skutku) na ně plně navázal, což také v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě odůvodnil (viz str. 3 a 4 napadeného usnesení). Přesvědčivě se také vypořádal s opakovanou procesní námitkou obviněného, že svědkyně K. D. vůči němu nebyla v postavení osoby blízké, tedy ve vztahu předpokládaném v ustanovení § 125 tr. zákoníku a § 100 odst. 1 tr. ř., který by zakládal její právo odepřít výpověď v hlavním líčení. V tomto směru lze na argumentaci odvolacího soudu plně odkázat.

Nad rámec uvedeného lze jako obiter dictum doplnit, že orgány činné v trestním řízení zároveň respektovaly požadavek, aby při výslechu svědka v přípravném řízení, který po řádném poučení podle § 101 odst. 1 tr. ř. nevyužil svého práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a rozhodl se vypovídat, byl přítomen obviněný nebo jeho obhájce a měli možnost klást vyslýchanému otázky; tím se zajistí procesní použitelnost výpovědi takového svědka před soudem v hlavním líčení i pro ten případ, že by později bez oprávnění odepřel vypovídat (§ 211 odst. 3 písm. a/ tr. ř.) / Pozn.: K tomu v právní nauce srov. Šámal P. a kol.: Trestní řád Komentář, I. díl, 5. Vydání, C. H. Beck, Praha 1995, str. 816. . Z protokolu o výpovědi svědkyně D. (str. 367 spisu) vyplývá, že její výslech byl proveden v přítomnosti dovolatelova obhájce JUDr. Josefa Svobody, jemuž byla dána možnost, aby při něm uplatnil svá procesní práva. Účast u tohoto úkonu potvrdil svým podpisem.

K dovolatelem vytýkanému nedostatečnému rozsahu dokazování je třeba uvést, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje, neboť v jeho písemném vyhotovení soud v souladu s požadavky ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. zdůvodnil, proč k obhajobou požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil (viz str. 3).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného P. D. H. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler