3 Tdo 1301/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1301/2015 -53

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovoláních, která podali obviněný O. M. a obviněná B. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 To 208/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 119/2014, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 To 208/2015, zrušuje v části týkající se obviněného O. M.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný O. M. bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu.

V. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné B. P. odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 1 T 119/2014 , byli obvinění O. M. a B. P. uznáni vinnými ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl obviněný O. M. podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písmeno c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná B. P. za to byla podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 84 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 85 odst. 1, 2 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného uložení přiměřené povinnosti podle § 48 odst. 4 písm. h) trestního zákoníku spočívající ve zdržení se požívání jiných návykových látek. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných T. M. a J. R.

O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 To 208/2015 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek obhledně obviněné B. P. částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu, a s použitím § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou B. P. odsoudil za projednávaný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku a za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 41 T 43/2014, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2015, podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 84 trestního zákoníku za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 trestního zákoníku a podle § 85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 41 T 43/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání obviněného O. M. (i odvolání obviněného J. R.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i rozhodnutí nalézacího soudu napadli obvinění O. M. a B. P. dovoláními.

Obviněný O. M. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l ) trestního řádu. Obviněný uvedl, že k předmětnému jednání došlo v době, kdy byl v mimořádné psychické krizi, neboť se podle svých sil snažil pečovat o svého nezletilého syna a krátce před konfliktem s poškozeným obdržel soudní rozhodnutí, podle kterého měl zaplatit za úvěr na koupi domu bývalé družky přibližně 2,5 mil. Kč. Současně jeho aktuální družka byla vystavena nebezpečí agresivního chování ze strany poškozeného, který se dlouhodobě dopouštěl trestné činnosti a erotického nemravného jednání vůči ženám, což u něj vyvolalo obavy o život a zdraví jeho družky. Tyto okolnosti soudy dostatečně nevyhodnotily. Chybný skutkový a právní závěr mající vliv na uložený trest spatřoval obviněný v tvrzení, že již byl ve výkonu trestu, z něhož byl propuštěn dne 8. 2. 2012. Obviněný zdůraznil, že ve výkonu takového trestu nebyl ani jednu minutu, jak vyplývá i z usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 3. 2013, sp. zn. 2 T 186/2010. Soudy podle obviněného neposoudily přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně o účelu trestu a jeho základními právy, a to zejména vzhledem k jeho psychickému rozpoložení v době činu, trestní minulosti a s ohledem na osobu poškozeného a jeho chování k družce. Napadená soudní rozhodnutí považuje za absolutně nespravedlivá zejména ve vztahu k jeho družce, která nebyla v době konfliktu na místě přítomná, nevěděla, co se tam děje, ani se do konfliktu nezapojila.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky z důvodů uvedených v trestním řádu za použití § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu, Ústavy, Listiny základních práv a svobod, EÚLP a LP EU zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze či Okresnímu soudu Praha - západ a přikázal mu nové projednání věci a rozhodnutí podle § 265k odst. 1 trestního řádu a § 265l odst. 1 trestního řádu, nebo aby sám rozhodl rozsudkem.

Obviněná B. P. v dovolání uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Podle obviněné soudy v řízení neprokázaly, že by násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutila poškozeného, aby něco konal, opominul nebo trpěl cokoli, nebo že by o připravovaném protiprávním jednání věděla, iniciovala jej, pachatele podporovala či se sama jakkoliv do jeho průběhu zapojila. K tomu podrobně popsala vlastní verzi skutkového děje. Soudy podle ní nedostatek skutkových zjištění o jejích znalostech o páchání trestného činu překlenuly svými spekulacemi, které nemají oporu v provedeném dokazování a ani v běžné logice. Ze všech možných verzí si vybraly tu, která je pro ni nejméně příznivá, čímž neaplikovaly princip in dubio pro reo. K naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odkázala na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1643/2005, podle nichž se pojem právního posouzení týká nejen práva hmotného, ale i práva procesního.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 č. j. 9 To 208/2015-997 a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2015 č. j. 1 T 119/2014-932 ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu a ostatních důvodů obsažených v trestním řádu za použití Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod zrušil a řízení vrátil Krajskému soudu v Praze či Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání věci a k rozhodnutí ve smyslu § 265k odst. 1 trestního řádu, případně aby zvážil vydání vlastního rozsudku ve věci samé.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) k dovolání obviněného uvedl, že jeho dovolání neobsahuje jedinou námitku, která by se týkala nesouladu zákonných znaků zločinu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku a skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Ani jediná jeho námitka není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu k výroku o vině. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ovšem obviněný relevantně uplatnil též námitky týkající se jeho zařazení pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Za situace, kdy byl obviněnému za úmyslný trestný čin uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let, byla pro zařazení obviněného do konkrétního typu věznice rozhodující otázka, zda již byl ve výkonu trestu za úmyslný trestný čin. Jak státní zástupce ze spisu zjistil, obviněný dosud fakticky ve výkonu trestu nebyl, a proto byly splněny podmínky § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k tomu, aby byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tomu podle státního zástupce uplatněné námitky neodpovídají. Ve vztahu k obviněné státní zástupce uvedl, že v dovolání uplatnila výlučně námitky skutkového charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Připomněl, že podle závěru odvolacího soudu všichni obvinění jednali po vzájemné dohodě uzavřené minimálně konkludentně. Obviněná se sice sama nedopouštěla fyzického násilí nebo pronášení pohrůžek násilím vůči poškozenému, její jednání však bylo článkem řetězu činností dalších pachatelů směřujících k tomu, aby byl jejich společným jednáním spáchán trestný čin vydírání.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud na základě částečně důvodného dovolání obviněného O. M. podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 sp. zn. 9 To 208/2015 v části, ve které odvolací soud ponechal rozsudek soudu I. stupně beze změny ve výroku o trestu ohledně tohoto dovolatele, a aby odvolacímu soudu podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby dovolání obviněné B. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Obvinění O. M. i B. P. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněné uložen trest. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l ) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace obviněného O. M. vůbec nesměřovala proti právnímu posouzení skutku a (s jedinou níže rozvedenou výjimkou) se zakládala v podstatě pouze na zdůrazňování tvrzených mimořádných okolností, za nichž čin obviněný spáchal. Námitky obviněného tak nemohly mít žádný dopad na základ jeho trestní odpovědnosti. Argumentace obviněné B. P. byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazovala, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Tyto dovolací námitky obviněných se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Na tom nemůže nic změnit ani odkaz obou obviněných na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1643/2005, podle něhož se pojem právního posouzení týká nejen práva hmotného, ale i práva procesního. Byť se tam uvedené závěry týkaly rovněž výkladu dovolacího důvodu, vztahovaly se výlučně na dovolání podle občanského soudního řádu, které stojí na poněkud jiných základech než dovolání v trestním řízení, a proto nejsou takové závěry přenositelné do řízení podle trestního řádu.

Naproti tomu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídala námitka obviněného, že v důsledku nesprávné aplikace § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do nesprávného typu věznice.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání obviněného O. M., přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly uvedeny v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

Podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku soud zpravidla zařadí do věznice s dozorem pachatele, kterému byl uložen trest za přečin spáchaný z nedbalosti a který již byl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující tři léta a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadí do věznice s ostrahou pachatele, kterému byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, a pachatele, který byl odsouzen pro přečin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem.

Obviněný byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Nejvyšší soud z opisu z evidence Rejstříku trestů (např. na č. l. 929) zjistil, že obviněnému byl sice uložen nepodmíněný trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin (souhrnný trest z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 2 T 186/2010), ovšem tento byl vykonán dne 8. 2. 2012 započtením trestu obecně prospěšných prací. K započtení došlo na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 2. 2012, č. j. 2 T 186/2010-328, z něhož je patrné, že celý trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců byl vykonán započtením vykonaného trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a doby zadržení (č. l. 1033). Obviněný fakticky ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl. Proto na něj dosud nebylo cíleně působeno vlastním výkonem trestu odnětí svobody, tj. v rámci programu zacházení ve smyslu § 41 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Za této situace nebyly splněny podmínky § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou, ale naopak byla splněna podmínka § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku pro jeho zařazení do věznice s dozorem. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Jelikož uvedené pochybení soudu prvního stupně nezjistil a tudíž nenapravil ani odvolací soud, který namísto toho řádný opravný prostředek obviněného jako nedůvodný zamítl, je v tomto rozsahu důvodné dovolání obviněného i ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu , na nějž obviněný rovněž odkázal, je dán pouze v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Výše popsanými námitkami o mimořádných okolnostech spáchání činu, jež by snad měly odůvodňovat závěr o nepřiměřenosti uloženého trestu, nemohl obviněný naplnit ani tento důvod dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že z podnětu dovolání obviněného O. M. podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 To 208/2015, v části týkající se tohoto obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve vztahu k obviněné B. P. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že její dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť k tomu byly splněny podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Věc se tak vrací do stadia, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně částečně pozbývá právní moci. Odvolací soud se bude muset v rozsahu zrušení znovu zabývat řádným opravným prostředkem obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 trestního řádu).

Podle § 265 l odst. 4 trestního řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g trestního řádu) se v tomto případě neužijí. O vazbě je třeba rozhodnout, i když Nejvyšší soud nezrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uložen nyní vykonávaný trest odnětí svobody, ale zrušil jen usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí podaného odvolání a na jehož podkladě uvedený výrok o trestu nabyl právní moci, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu.

Obviněný O. M. k dnešnímu dni vykonává trest uložený mu napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 1 T 119/2014. Protože pro další výkon tohoto trestu chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad, bylo současně rozhodnuto tak, že obviněný O. M. se podle § 265 l odst. 4 trestního řádu bere do vazby, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu.

Při svém rozhodnutí vzal Nejvyšší soud v úvahu, že obviněný byl již vícekrát soudně trestán. Závažnost jeho činů v průběhu doby narůstá a je tak zřejmé, že dříve uložené tresty neměly na jeho chování žádný pozitivní vliv. Z obsahu předloženého trestního spisu navíc vyplývají sklony obviněného k agresivnímu chování, jakož i nevraživý vztah k poškozenému. Je tedy namístě důvodná obava, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro kterou byl napadeným rozsudkem uznán vinným. Účelu vazby přitom v jeho případě nelze jiným opatřením dosáhnout. Vzetí do vazby zároveň není v rozporu s § 68 odst. 1, 2 trestního řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu