3 Tdo 1299/2010
Datum rozhodnutí: 09.12.2010
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zák., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.




3 Tdo 1299/2010 -23 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. H. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 4 To 165/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 251/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. P. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 4 T 251/2009, byl obviněný V. H. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), jehož se dopustil tím, že dne 6. 9. 2009 v době od 11.00 do 11.45 hod. v B., na ul. S., v rodinném domě obývaného rodinou poškozeného M. T. P., v obývacím pokoji v době, kdy zůstali po odjezdu manželky poškozeného a vzdálení se dětí do jiných pokojů v domě spolu s poškozeným sami, tohoto donutil pod pohrůžkou namířené pistole k vydání finanční částky 211.400,- Kč a 5.150,- EUR, kterou měl doma uloženou v ložnici v příručním trezoru, který M. T. P. z obavy před použitím pistole otevřel a peníze osobě jménem V. H. P. předal, čímž způsobil M. T. P., škodu v celkové výši cca 342.673,- Kč .

Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo obviněnému uloženo, aby podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradil poškozenému M. T. P., náhradu škody ve výši 340.150,- Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 4 To 165/2010, a to tak, že odvolání obviněného V. H. P. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. H. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 184 - 191) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že jednání, jehož se dopustil, není trestným činem, neboť postrádá obecné základní znaky trestného činu dle § 13 tr. zákoníku, tudíž ani nemůže být posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný v úvodu detailně popsal jednání u soudu prvního stupně. Následně se zabýval jednáním odvolacím, přičemž namítl, že jediným důkazem svědčícím o jeho vině byla svědecká výpověď poškozeného, jenž byla doplněna výpovědí jeho manželky, kterážto ale nebyla schopna potvrdit výpověď poškozeného co se týče pohrůžky zbraní, ani nebyla schopná říci, zda činil na poškozeného nějaký nátlak. Výpověď manželky poškozeného tak shledal jako zcela bezcennou, jelikož potvrzovala toliko pasáže, v nichž se obě verze (jak obviněného, tak poškozeného) nijak neliší, jako například, že se v inkriminovanou dobu nacházel v domě poškozeného.

Obviněný popřel svou vinu a uvedl, že svým jednáním nechtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Má za to, že při důkazní nouzi, kdy soudy vycházely toliko z protichůdných tvrzení poškozeného a obviněného, lze mít za prokázané toliko to, že se v inkriminovanou dobu nacházel v domě poškozeného a převzal od něho finanční hotovost. Ostatní skutečnosti, jako například okolnosti, za kterých došlo k předání peněz, je nutno považovat za sporné, neboť se v nich výpovědi obviněného a poškozeného rozcházejí a další důkazy provedeny nebyly. Dle obviněného byl v daném případě naplněn pouze částečně následek coby jediný z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu loupeže, kdy bylo prokázáno, že finanční hotovost mu byla skutečně vydána z domácího trezoru poškozeného. Z provedených důkazů ale není zřejmé, že by se tak stalo v důsledku porušení zákonem chráněného zájmu, tedy oloupením poškozeného, tedy, že zde byl úmysl poškozeného oloupit. K vydání hotovosti mohlo dojít i na základě žádosti o půjčku ve finanční tísni, což není trestným jednáním. Dle obviněného nelze ani jednu z verzí ověřit provedením podpůrných důkazů, a v takovém případě se měl soud přiklonit k pro obviněného příznivější verzi, což neučinil. Nebyl prokázán ani fakultativní znak způsob spáchání trestného činu, kdy nebylo potvrzeno násilné jednání obviněného v podobě pohrůžky střelnou zbraní. Dle obviněného nelze s jistotou zjistit, že zde byla vůle jednat za účelem spáchání trestného činu loupeže. Dále namítl, že soudy svůj závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky vyjádřily pouze tak, že je obviněný naplnil, aniž by je však dále rozvedly a odůvodnily. Naprosto absentuje právní rozpor volní složky, kauzálního nexu a celkově objektivní stránky trestného činu, a obviněný má za to, že soudy formulovaly své závěry jen na základě předpokladů. Dále obviněný soudům vytýká způsob, jakým byly hodnoceny důkazy a jaké skutečnosti vzaly soudy za prokázané, a to s poukazem, že soudy při utváření skutkových zjištění jednaly v rozporu s judikovanými pravidly pro volné hodnocení důkazů.

Závěrem poukázal na skutečnost, že mu nebyl ve stanovené lhůtě vyhotoven překlad usnesení o zamítnutí odvolání, v důsledku čehož neměl možnost se s rozhodnutím odvolacího soudu řádně seznámit. Současně napadl i výrok o trestu a náhradě škody. Domnívá se, že před soudy obou instancí došlo k extrémnímu nesouladu mezi závěry soudů o skutkových zjištěních a faktickým obsahem důkazů a jejich právním hodnocením, zejména co se objektivní stránky trestného činu týče.

Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 4 To 165/2010, zrušil a podle § 265 l tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo aby podle § 265m tr. ř. rozhodl ve věci sám a zprostil obviněného viny.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne vydání tohoto rozhodnutí k podanému dovolání nevyjádřil.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 4 To 165/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. H. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (polemika týkající se výpovědi poškozeného a především pak jeho manželky, kterou obviněný označil za bezcennou) a vadná skutková zjištění (především námitka týkající se nedostatečně prokázaného způsobu předání peněz; námitka, že nebylo prokázáno užití střelné zbraně ve formě pohrůžky), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají a že jediné, co lze mít za prokázané je skutečnost, že se obviněný v inkriminovanou dobu nacházel v domě poškozeného a tento mu vydal z trezoru hotovost) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že peníze byly obviněnému předány na základě žádosti o půjčku ve finanční tísni obviněného; námitka, že nebylo ze strany obviněného užito pohrůžky střelnou zbraní). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. H. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného o nesprávné právní kvalifikaci skutku podle ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že v daném případě nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .

Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí potom, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, zakládá to znak podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o trestném činu krádeže. Avšak jestliže pachatel v průběhu takto uskutečňovaného násilí pojme úmysl zmocnit se dalších věcí, dopustí se současně trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku (srov. R 1/1980, dále R 51/1976-II.). Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980).

Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned , nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného.

Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci . Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici proto, že mu věc byla půjčena, svěřena apod. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (srov. R 1/1980 a též R 51/1976-III. i R 41/1967).

Zmocní-li se pachatel cizí věci v úmyslu s ní trvale disponovat , je škodou způsobenou trestným činem loupeže hodnota (cena) věci. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku hodnota věci není rozhodná , ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe, což je důsledkem toho, že ustanovení § 173 tr. zákoníku chrání dva zájmy, a to jednak majetek, jednak svobodu rozhodování. Je třeba zejména hodnotit, zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda útok byl namířen vůči osobě fyzicky slabé (vůči dítěti, staré osobě apod.) a zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či věci vyšší hodnoty, dále je třeba hodnotit osobu pachatele, zda byl např. mladistvý [§ 109; dále § 2 odst. 1 písm. c) ZSM] či ve věku blízkém věku mladistvých [§ 41 písm. f)], okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zda jde o ojedinělý exces nebo naopak o jednání opakované, které je projevem agresivní povahy pachatele, apod.

Z hlediska subjektivní stránky trestného činu loupeže je vyžadován úmysl. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání , jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci . Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, ale jak již bylo uvedeno, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod.

Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srov. R 37/1970) srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1551 - 1554.

Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Jak bylo vyloženo výše, trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se řadí k trestným činům, jenž mají dva objekty ochranu osobní svobody člověka a majetku. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný dne 6. 9. 2009 navštívil poškozeného v jeho domě, kam byl vpuštěn synem poškozeného, následně mu bylo manželkou poškozeného podáno občerstvení. Manželka poškozeného později odjela nakupovat a obviněný zůstal s poškozeným o samotě v obývacím pokoji. Obviněný následně na poškozeném požadoval částku 2.000.000,- Kč. Poté, co se vrátila manželka a následně i dcera poškozeného, tento veden obavou o život svůj i ostatních členů rodiny nacházejících se v té době v domě, obviněnému vydal peněžní hotovost, kterou měl ukrytou v příručním trezoru v ložnici domu, kam obviněného zavedl a peníze mu tam předal. Po celou dobu obviněný držel střelnou zbraň v ruce, a to tak, že ji ukrýval pod bundou. Zakrytí zbraně bundou bylo ze strany obviněného učiněno na základě prosby poškozeného, aby zbraň neviděla manželka či děti.

S ohledem na výše uvedený výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možno zabývat se úvahami týkajícími se hodnocení důkazů, věrohodností výpovědí jednotlivých účastníků a svědků, apod. Nejvyšší soud musí vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. V daném případě vzaly soudy za prokázané, že obviněný pod pohrůžkou bezprostředního násilí, která byla naplněna tím, že měl u sebe střelnou zbraň, kterou mířil na obviněného, tohoto přinutil k jednání, které spočívalo v tom, že poškozený otevřel příruční trezor v ložnici svého domu a vydal mu peněžní hotovost. Tímto se obviněný zmocnil majetku poškozeného a současně užil pohrůžku bezprostředního násilí jako prostředek nátlaku na vůli poškozeného. Už samotným užitím této pohrůžky byl trestný čin loupeže dokonán. Výše vydané peněžní hotovosti je pak rovna výši způsobené škody. Jinými slovy se z daného podává, že užil pohrůžky násilí (jejíž nebezpečnost se výrazně zvyšuje tím, že se jednalo o pohrůžku bezprostředního násilí střelnou zbraní), s úmyslem získat od poškozeného finanční hotovost, tedy že úmysl obviněného směřoval výlučně ke zmocnění se finanční částky (v celkové hodnotě 2.000.000,- Kč), a to i za cenu užití pohrůžky bezprostředního násilí.

V daném případě Nejvyšší soud shledal, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný uplatnil v rámci dovolání argumentaci spočívající také v tom, že v daném případě se právní posouzení skutečného jednání pachatele a jejich právní hodnocení dostalo do závažného nesouladu s prokazatelně a nepochybně zjistitelným skutkovým stavem.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly (str. 4, 5 a 6 rozsudku). Soud v rámci řízení vyslechl obviněného, poškozeného a jeho manželku, provedl dokazování čtením listinných materiálů. V rámci přípravného řízení došlo k ohledání místa činu, pořízení jeho náčrtku, jakož i fotodokumentace. Kvůli vzniklé pochybnosti byla ověřena totožnost obviněného.

Nalézací soud se podrobně zabýval vztahem mezi poškozeným a obviněným a možnými finančními vazbami mezi nimi. Rozebral důvody, pro které shledal výpověď obviněného jako rozpornou a s řadou nesrovnalostí (především poukázal na skutečnost, že obviněný tvrdil, že si šel finanční hotovost vyzvednout po více než tři a půl letech coby dlužnou částku za odvedenou práci). V této souvislosti připustil, že obviněný může vypovídat pravdivě o možné nelegální práci pro poškozeného, odůvodnil však současně, proč danou skutečnost nepovažuje za natolik významnou, aby zmařila věrohodnost osob poškozeného a jeho manželky. Stejně tak se zabýval skutečností, že poškozený daný incident oznámil až čtyři dny poté.

Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil. Nejvyšší soud tedy námitku extrémního rozporu neshledal důvodnou.

Poslední námitkou uplatněnou obviněným byla námitka směřující vůči jemu uloženému trestu.

Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy obviněný svou námitku týkající se trestu blíže nerozvedl a neodůvodnil, čímž nelze dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., není naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani § 265b odst. 2 tr. ř. (týkající se trestu odnětí svobody na doživotí). Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17, č. T-420).

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. H. P. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. prosince 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a