3 Tdo 1290/2005
Datum rozhodnutí: 19.10.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1290/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2005 o dovolání podaném obviněným M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 2 To 20/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 9/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 48 T 9/2004, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že dne 6. 10. 2003 v K., okr. O., ul. B., v kanceláři firmy A. G., a.s. vylákal od poškozeného ing. K. V. částku ve výši 7.000.000,- Kč, kdy vystavil vlastní směnku na tuto částku se splatností směnky do 9. 10. 2003, přičemž tato částka měla být údajně použita na úhradu správního poplatku Č. n. b. ve správním řízení vedeném ve věci uvolnění finančních prostředků, jež měly být převedeny z banky ve S. r. N. na účet obžalovaného u R., a.s., a část prostředků na nákup licence na prodej sportovního zboží B. pro podnikání firmy M.V.H.S., s.r.o., ačkoliv žádné správní řízení ve věci uvolnění peněz pro obžalovaného u Č.n.b. ani u jiné instituce vedeno nebylo a rovněž ani nejednal o odkoupení licence, přičemž směnku ve stanovené lhůtě do 9. 10. 2003 ani po opakovaných výzvách poškozeného ing. K. V. v další lhůtě neuhradil, kdy vzhledem ke své finanční situaci si musel být vědom toho, že svůj závazek neuhradí a uvedeným jednáním způsobil poškozenému ing. K. V. škodu ve výši 7.000.000,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému Ing. K. V. náhradu škody ve výši 7.000.000,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 2 To 20/2005, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci 21. 3. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o zamítnutí jeho odvolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že odvolací soud nevyhodnotil všechny skutečnosti, na které upozornil v odvolání, zejména rozporuplné výpovědi poškozeného Ing. K. V. v přípravném řízení i v řízení před soudem. Dovolatel uvedl, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že obviněný skutečně převzal částku 7.000.000,- Kč, a tento svůj závěr opřel o svědecké výpovědi A. H. a Mgr. J. K. Podle dovolatele však svědek H. vypověděl, že zapůjčil obviněnému částku 140.000 USD, což je cca 4.000.000,- Kč a svědek Mgr. K. nikdy netvrdil, že by viděl předávat jakoukoli určitou částku, připustil pouze, že viděl pouze obrysy nějakých balíčků, které ležely v igelitovém sáčku v kanceláři Ing. V. při podpisu, resp. ověřování směnek. Přes uvedené (zpochybňující) skutečnosti oba soudy vycházely z jednoznačného závěru, že obviněným převzatá částka činila sedm milionů korun a z toho pak vycházely při stanovení výše škody. Dovolatel soudům dále vytkl, že nevzaly v úvahu prohlášení jeho otce L. M., že byl synovi schopen finančně pomoci, jelikož očekával odškodnění z N. z titulu restitučních nároků. Listinný důkaz o tom mu však byl doručen až před jednáním odvolacího soudu, který však tento důkaz již nepřijal. K závěru odvolacího soudu, že hodnota prodaného vozidla Audi A 8 (které předal poškozenému), byla započtena k částce pěti milionů korun, jež nebyla předmětem trestního řízení, dovolatel namítl, že automobil zakoupil teprve po obdržení již zmiňované částky 140 000 USD. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel názor, že započtení hodnoty vozidla Audi do částky pěti milionů korun bylo ze strany Ing. V. účelovým jednáním směřujícím k tomu, aby nebyla ponížena inkriminovaná částka ve výši sedm milionů korun. Podle dovolatele se odvolací soud nevypořádal ani s otázkou, proč za situace, kdy poškozený údajně považoval pětimilionovou částku za vyrovnanou, nechal v listopadu 2003 rozepsat směnku znějící na uvedenou částku, na pět milionových směnek. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud po projednání předmětného dovolání ve věci rozhodl v intencích § 265k a násl. tr. ř.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že v posuzovaném případě podané dovolání obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel podle ní totiž pouze polemizuje se způsobem, jakým bylo na úrovni odvolacího přezkumu vyhodnoceno provedené dokazování a namítá, že se tak stalo v jeho neprospěch, za stavu, kdy další dokazování na podporu jeho obhajoby připuštěno nebylo. Taková argumentace ovšem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu ani jiným zákonným důvodům dovolání uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř. Podle názoru státní zástupkyně současně nepřichází v úvahu ani výjimečný zásah do skutkového stavu věci, neboť v posuzovaném případě není dán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a přijatými právními závěry, na který dovolatel ostatně ani neupozorňoval. Státní zástupkyně konstatovala, že skutkový rámec předmětného trestního řízení byl zcela správně vymezen v návaznosti na zjištěnou časovou posloupnost finančních závazků dovolatele vůči poškozenému, jakož i na formu jejich zajištění a míru i zdroj jejich postupného uspokojování. Hodnotící závěry rozvedené v rozhodnutích soudů obou stupňů podle státní zástupkyně nevyvolávají žádné pochybnosti o rozsahu a tvrzeném účelu jediné neuspokojené půjčky poškozeného ve vztahu k dovolateli. Vzhledem k dovolatelovu sedmimiliónovému finančnímu závazku, uzavřenému v době jeho celkově neuspokojivé finanční situace (související s jeho předchozí vysokou zadlužeností) a převzatému s plným vědomím nereálnosti příslibu jeho úhrady v krátkém časovém termínu, pak podle státní zástupkyně není sporu o naplnění dovolatelova podvodného záměru a též o správnosti použité právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný M. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vztahující se ke způsobu hodnocení provedených důkazů a v této souvislosti též o námitky vůči správnosti (resp. nesprávnosti) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že v plné šíři neakceptoval jeho námitky uplatněné v rámci řádného opravného prostředku (odvolání) a nepřipustil provedení navrhovaného důkazu. Dovolatelem vytýkaný vadný postup soudů měl pak ve svém důsledku vést ke skutkovým zjištěním v jeho neprospěch, ačkoliv ve skutečnosti existoval skutkový stav věci pro dovolatele podstatně příznivější (přinejmenším pokud jde o výši škody), než z jakého k dovolatelově tíži vycházely oba soudy.

Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (srov. str. 6, 7) i z rozsudku soudu prvního stupně (srov. zejména str. 7, 8) vyplývá, z jakých důvodů a na jakém podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na nichž následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se podrobně vypořádal i s otázkou, proč nevyhověl návrhům obviněného (dovolatele) na provedení dalších důkazů.

Poněvadž dovolatel de facto poukázal pouze na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler