3 Tdo 1285/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 1285/2015 -20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 21. října 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 5. 2015, č. j. 55 To 123/2015-241, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 251/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 3. 2015, č. j. 4 T 251/2014-210, byl obviněný K. G. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v době od 29. 5. 2014 do 8. 6. 2014 ve V. vylákal na různých místech od MUDr. J. T. postupně celkem 141.000 Kč s nepravdivými tvrzeními, že peníze potřebuje na zaplacení poplatků souvisejících s převodem peněz ze zahraničí do ČR, a po získání finančních prostředků zapůjčené peníze vrátí včetně navýšení, přitom vesměs manipuloval bankovními příkazy ČSOB a KB či jinými doklady, aby tak zvýšil svoji věrohodnost, žádný účet však nikde založen neměl a ani neměl finanční prostředky, aby svým závazkům mohl dostát, a dne 13. 6. 2014 se ještě snažil od MUDr. J. T. získat 50.000 Kč v prostorách KB ve V. opět s nepravdivým tvrzením, že dojednává s pracovníky banky převod peněz ze zahraničí a že peníze hned MUDr. J. T. vrátí, ten mu již však žádné finanční prostředky nepředal,
a tohoto jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 3 T 209/2011, ze dne 19. 11. 2012, který nabyl právní moci 7. 2. 2013, potrestán mimo jiné pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněným trestem odnětí svobody v délce 36 měsíců, který vykonal dne 7. 3. 2014 .

Za to byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozenému MUDr. J. T., bytem N. P., V., na náhradě škody částku ve výši 139.500 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 5. 2015, č. j. 55 To 123/2015-241, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 5. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný K. G. následně dovoláním , které současně směřoval i do výroků rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů v projednávané trestní věci nepostupovaly v souladu se zákonem, když důsledně neobjasnily veškeré okolnosti týkající se skutku, který je mu kladen za vinu. Podle dovolatele nebylo prokázáno, že by skutečně vylákal od poškozeného MUDr. J. T. postupně celkem 141.000 Kč pod nepravdivou záminkou, že tyto finanční prostředky potřebuje na zaplacení poplatků souvisejících s převodem peněz ze zahraničí do České republiky a po jejich zapůjčení je vrátí i s určitým navýšením. Soudům vytkl, že své skutkové závěry učinily pouze na základě výpovědi poškozeného, zatímco jeho výpověď nijak nezohlednily. Nezabývaly se přitom finanční situací poškozeného v době údajného zapůjčení inkriminované částky; tj. tím, zda předmětným obnosem vůbec disponoval. K objasnění dané otázky dovolatel navrhoval v rámci řízení u soudu druhého stupně opětovný (doplňující) výslech poškozeného, avšak bezúspěšně. Trvá na tom, že se žádného podvodného jednání vůči němu nedopustil. Poškozený měl v rozhodné době pouze dluhy, nic mu nepůjčil a ani půjčit nemohl.

Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 55 To 123/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 4 T 251/2014, a aby v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 14. 9. 2015. Dne 25. 9. 2015 obdržel dovolací soud přípis, jímž pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný K. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotně právního posouzení skutku jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, s poukazem na absenci objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu v jeho jednání, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku založil na argumentaci zaměřené výhradně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy opřel o zpochybnění správnosti jejich skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávné hmotně právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že podaným mimořádným opravným prostředkem se domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že závěr o vině dovolatele sice založil především na výpovědi poškozeného MUDr. J. T., ovšem nikoli na základě jejího neobjektivního a nekritického hodnocení, bez návaznosti na další ve věci provedené důkazy (viz str. 3 až 5 odůvodnění rozsudku), jak se ve svém mimořádném opravném prostředku snaží prosazovat dovolatel. Odvolací soud byl v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) konfrontován se zcela novou alternativou skutkového děje předloženou obviněným. V souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) však vyložil, proč vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, z jakých důvodů obhajobě obviněného, spočívající nově v popírání žalovaného jednání, neuvěřil a proč shledal napadený výrok o vině za prokázaný bez důvodných pochybností (viz pasáž na str. 3 dole až 5 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani v § 89 odst. 2 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadené rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné trestní věci splňuje. Odvolací soud konkrétní návrhy obviněného na doplnění dokazování neopomenul. Důvody, pro které k němu nepřistoupil, rozvedl v dostatečné míře na str. 4/5 odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného K. G. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu