3 Tdo 1284/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 140 odst. 1 tr. zákoník, § 141 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1284/2013 -22

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 20. listopadu 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. S ., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 7 To 61/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 14/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2013, č. j. 3 T 14/2013-531, byl obviněný R. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že v T. dne 8. 12. 2012 v přesně nezjištěné době od 16.00 hodin do 16.40 hodin na chodbě v přízemí ubytovny v P. ulici, po předchozí slovní rozepři a fyzické potyčce s poškozeným A. M., srozuměn s tím, že může způsobit jeho smrt, opakovaně zaútočil proti jeho tělu dýkou s oboustranným ostřím o délce čepele 140 mm a několikrát ho zasáhl do obličeje a krku a jednou ranou velké síly do hrudníku a tímto jednáním mu způsobil kompletní průbod dolního rtu vpravo, mnohočetné řezné rány na krku, nad kořenem nosu a na levé polovině nosu a bodnou ránu vpředu na hrudníku, která kompletně protnula hrudní stěnu a končila vbodem do pravé komory srdce, čímž došlo k masivnímu krvácení do osrdečníkového vaku a pravé pohrudniční dutiny, přičemž poškozený na následky bodného poranění srdce v krátké době na místě zemřel . Za to byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to dýky s čepelí o délce 14 cm a ozdobnou rukojetí, včetně koženého pouzdra. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, na účet Regionální pobočky Plzeň, pobočky pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Plzeň, sady 5. května 59, na náhradě škody částku 1.933,- Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 17. 5. 2013 do 30. 6. 2013 a dále v každém kalendářním pololetí ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o sedm procentních bodů až do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak poškozenou pojišťovnu odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 7 To 61/2013, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 7. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. S. následně dovoláním , které zároveň obsahově směřovalo i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutek, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, byl chybně právně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Podle dovolatele totiž skutková zjištění nekorespondují se závěry soudů ohledně skutkového děje bez pochybností . Zdůraznil, že ve věci nebyl vyslechnut jediný svědek, který by viděl, jak k bodnutí poškozeného došlo, za jaké situace a co se na místě činu odehrávalo. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že v postupně podávaných výpovědích obviněný (dovolatel) své jednání popisoval rozdílně, nelze z toho dovozovat, že se dostatečně orientoval v situaci, tím méně pak usuzovat, že po prohlášení pracovníka záchranné služby, že se jedná o vraždu poškozeného, urychleně opustil objekt. Spíše to svědčí o opaku, tj. o tom, že si zřejmě vůbec nebyl vědom, že by předtím poškozeného při potyčce usmrtil. V uvedené souvislosti dovolatel zároveň připomněl, že také přibraní znalci dospěli k závěru, že jednal ve zmatku a pod vlivem prostého afektu. Nebylo tedy postaveno najisto, zda neusmrtil poškozeného v silném rozrušení ze strachu, neboť poškozený byl lépe fyzicky disponován. Za situace, kdy nelze spolehlivě vyloučit silné rozrušení dovolatele vyvolané strachem, úlekem, zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli, bylo podle jeho názoru namístě, aby byl skutek po právní stránce posouzen toliko jako trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 7 To 61/2013, i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a aby poté buď přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby byl stíhaný skutek posouzen jako trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, nebo aby v tomto smyslu sám rozhodl a uložil mu mírnější trest.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 26. 9. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný R. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Obecně hmotně právní námitku, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku a nikoli trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, založil de facto jen na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů na základě výsledků provedeného dokazování. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že podaným mimořádným opravným prostředkem se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při svém rozhodování zároveň respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku nebylo obviněnému prokázáno. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce, zda mohl jednat v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku či jiného omluvitelného hnutí mysli, věnoval rovněž patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč ani v tomto směru jeho obhajobě, spočívající v předkládání různých hypotetických možností, jak mohl konflikt mezi ním a poškozeným proběhnout - s ohledem na ve věci provedené důkazy - neuvěřil a proč ji považoval za účelově motivovanou (v podrobnostech viz zejména str. 8/9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a při hodnocení správnosti právní kvalifikace jednání obviněného (skutku) na ně plně navázal, což také v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě odůvodnil (viz str. 2 dole až 4 napadeného usnesení). Vypořádal se rovněž s otázkou, proč v posuzovaném případě nepřicházelo v úvahu užití privilegované skutkové podstaty trestného činu (zločinu) zabití ve smyslu ustanovení § 141 tr. zákoníku (str. 4).

Nejvyšší soud na tomto místě jako obiter dictum poznamenává, že obviněný se v podaném mimořádném opravném prostředku omezil v podstatě na opakování argumentace, kterou uplatnil v rámci svého odvolání a se kterou se soud druhého stupně dostatečně vypořádal. Jeho úvahám stran správnosti soudem prvního stupně zvolené právní kvalifikace skutku není čeho vytknout a pro stručnost lze plně odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění na již zmiňované str. 4 napadeného usnesení. Pouze pro úplnost k dané problematice Nejvyšší soud doplňuje, že spáchání zvlášť závažného zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku není podmíněno jakýmkoliv silným rozrušením (afektem) pachatele v době činu , nýbrž jen takovým, které vyvolal jeho strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, anebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Za silné rozrušení, které je omluvitelným hnutím mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, však nelze považovat silné rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem a vztekem (v judikatuře k tomu srov. přiměřeně Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu /trestní/ sv.73/2011-T 1356), jak tomu podle zjištění soudů bylo právě v posuzovaném případě.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného R. S. směřovalo výhradně do oblasti skutkových zjištění a nelze je tudíž podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud o něm rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler