3 Tdo 1278/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1278/2013-70

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2014 o dovolání, které podala obviněná JUDr. J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 12 To 21/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 5/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 41 T 5/2010 , byla obviněná JUDr. J. H. uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že

v průběhu roku 2002 až 2005 na různých místech P., aniž mohla z hodnověrných pramenů vědět, že níže uvedené obytné domy a jednotlivé byty jsou určeny k následné privatizaci, neboť příslušné orgány Magistrátu P. ani Městské části P. takové rozhodnutí do té doby nepřijaly, informovala zájemce o byty ve vlastnictví Magistrátu P. a Městské části P. o svých možnostech zajistit za výhodných finančních podmínek získání bytu do osobního vlastnictví tak, že se zájemce přihlásí do výběrového řízení na vybraný byt za smluvní nájemné, v přihlášce uvede výši měsíčního nájmu, který mu obžalovaná sdělí, tento ve výběrovém řízení zvítězí a následně, zpravidla do tří až šesti měsíců, bude rozhodnuto o privatizaci bytu, upřednostněn bude aktuální nájemce, a to vše za předpokladu, že jí zájemce uhradí finanční odměnu, kterou určila dle plošné výměry a polohy bytu, přičemž vítězství ve výběrovém řízení fakticky nezajišťovala, ale bylo dáno tím, že zájemci o byt sdělila nabízenou výši čistého měsíčního nájmu několikrát vyšší, než bylo v té době obvyklé, a to vše činila s úmyslem vylákat na poškozených finanční částky, přičemž uvedeným způsobem vylákala v šestnácti případech popsaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku od zájemců o byty celkovou částku 10.350.000,- Kč, a když v průběhu let 2005 a 2006 bylo zájemci o byty, kterým byla privatizace obžalovanou přislíbena, požadováno vrácení peněz zpět, obžalovaná tyto uváděla v omyl, když jim prostřednictvím P. Š. a Z. K. předkládala padělaná usnesení Městské části P., opatřená údajem Neveřejné , dle kterých se o údajné privatizaci rozhodovalo .

Za to byla podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest 667 celých denních sazeb po 3.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněné uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27 6. 2013, sp. zn. 12 To 21/2013 , tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 6. 2013 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněná uvedla, že z provedených důkazů a znaleckých posudků nelze v žádném případě dovodit, že by naplnila skutkovou podstatu trestného činu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, neboť dle jejího názoru nedošlo k naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněná namítla, že zejména nebyla prokázána důvěryhodnost svědků K. a Š., kteří dle jejího názoru měli být v postavení obžalovaných. Z dokazování totiž najisto vyplynulo, že to byli oni, kdo svými skutky prokazatelně aktivně vystupovali při páchání trestné činnosti, vyhledávali zájemce o uzavření smluv, stanovovali ceny za zajištění obstarání vítězné ceny nájmu a od těchto osob taktéž přebírali hotovostní platby. Soud pochybil také tím, že opomenul provést důkaz o přebírání a předávání prostředků mezi ní a svědky K., Š., M. a H. Takový postup označila za rozporný s judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti obviněná namítla, že soudy se nezabývaly ani tím, proč svědkové neuplatnili vůči ní svého práva na vrácení převzatých částek občanskoprávní cestou. Soud nevzal v úvahu, že i v průběhu hlavního líčení K. a Š. lživě vypověděli, že převzaté částky od svědků N. a K. měli vrátit. Výpovědi svědků K. a Š. jsou navíc jediným usvědčujícím důkazem, a jako takový měl být pečlivě posouzen, a pokud možno doplněn jinými i nepřímými důkazy. Pokud soud uvěřil nelogické a lživé výpovědi těchto osob, postupoval v rozporu se zásadou objektivní pravdy, zásadou volného hodnocení důkazů i zásadou in dubio pro reo. Žádný jiný ze svědků nikdy neuvedl, že by hovořil přímo s ní o tom, že je v jejích možnostech zajistit získání bytů ve vlastnictví Magistrátu P. Z výpovědí svědků lze dále usuzovat na spáchání trestného činu podplácení podle § 332 tr. zákoníku a na porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daní a poplatků. Těmito skutečnostmi se však orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly. Podle obviněné nebylo dostatečně a najisto postaveno, jakou konkrétní škodu na cizím majetku měla způsobit, když existují rozpory mezi výpověďmi ostatních poškozených a svědků K. a Š., a když platby jednotlivým poškozeným měli svědci K. a Š. vrátit ještě před zahájením jejího trestního stíhání. Také nebylo prokázáno, že jí svědkové K. a Š. vůbec platby od poškozených předali. Navíc každému z údajně poškozených muselo být jasné, že pouze podává přihlášku do soutěže ohledně výběrového řízení na pronájem bytu, a že obviněná není schopna ovlivnit rozhodování zastupitelstva městské části. Ve spise jsou založena prohlášení, kterými Městská část P. upozorňovala, že najímaný vysoutěžený byt není určen k privatizaci. U jednotlivých dílčích útoků rovněž soud podle obviněné vůbec nevzal v úvahu, že někteří svědkové jsou propojeni vzájemnými obchody, a tudíž je jasné, že budou vypovídat ve shodě k její tíži. Obviněná dále namítla, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním, které je jí kladeno za vinu, a vzniklým následkem, jelikož nebylo prokázáno, že by jí svědkové K. a Š. skutečně předali předmětné peněžní prostředky, když ani v průběhu přípravného řízení se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo dohledat žádnou z těchto částek. Rovněž nebylo prokázáno, že by jednotliví poškození nabízeli úplatky za obstarání obecních bytů a uzavření nájemní smlouvy svědkům K. a Š., a že by to bylo zapříčiněno obviněnou. Vzhledem k tomu, že u několika poškozených byla prokázána opakovaná snaha obstarat si za úplatu obecní byt a následně jej za účelem dosažení zisku zpeněžit, namítla obviněná, že nenaplnila subjektivní stránku trestného činu kladeného jí za vinu. Podle obviněné rovněž došlo k porušení principu ultima ratio, když prostřednictvím trestního řízení bylo zasaženo do oblasti soukromoprávních vztahů. Závěrem obviněná požádala o přiznání odkladného účinku podle § 265o odst. 1 tr. ř. napadenému rozhodnutí, neboť je rozvedená samoživitelka a pečuje o dvě nezletilé děti, které obě studují a jsou na ni silně fixovány.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 12 To 21/2013, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 41 T 5/2010, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl podle § 265m tr. ř. a obviněnou zprostil viny. Dále požádala, aby jí bylo přiznáno právo na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., proti němuž dovolání směřuje.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) k dovolání uvedl, že dovolání i přes svůj značný rozsah téměř neobsahuje námitky, kterými by obviněná vytýkala nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. Obviněná brojila proti úplnosti provedeného dokazování a zejména proti hodnocení důkazů soudy, především pokud jde o výpovědi svědků P. Š. a Z. K. Na podkladě této skutkové polemiky pak prosazovala vlastní skutkovou verzi. Teprve na základě této vlastní skutkové verze namítala absenci příčinné souvislosti a subjektivní stránky trestného činu podvodu. K námitkám směřujícím primárně do oblasti skutkových zjištění však nelze v dovolacím řízení přihlížet. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku obviněné, podle které muselo být poškozeným jasné, že slib, podle kterého budou byty privatizovány během několika měsíců, nemůže být reálný, když tuto námitku lze vztáhnout k existenci zákonného znaku trestného činu podvodu uvedení jiného v omyl . Podle státního zástupce je námitka nedůvodná, neboť tento znak je naplněn i v případě, že poškozený měl při zachování větší obezřetnosti možnost zjistit skutečný stav věci. Pod deklarovaný dovolací důvod je podřaditelná také námitka, že došlo k porušení zásady ultima ratio. Ani tuto námitku nepovažuje státní zástupce za důvodnou. Skutková podstata trestného činu byla bezezbytku ve všech znacích naplněna, a proto skutečnost, že poškozený má možnost uplatňovat svoje nároky též prostředky práva civilního, nemůže být důvodem k tomu, aby nebyl s odkazem na zásadu ultima ratio uplatněn trestní postih. V takovém případě nemůže stát rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby bylo učiněno v neveřejném zasedání i případné jiné rozhodnutí.

Obviněná JUDr. J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Z konkrétní dovolací argumentace obviněné Nejvyšší soud zjistil, že převážnou část svých námitek zaměřila proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinily, přičemž výhrady se vztahovaly především k hodnocení výpovědí svědků P. Š. a Z. K., resp. jejich podílu na trestné činnosti. Obviněná tím však zpochybňovala výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila.

Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.

Pokud jde o dovolací námitku týkající se toho, že sliby, kterými obviněná uváděla poškozené v omyl, nemohly být považovány za seriózní, pak se sice jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, ovšem zcela nedůvodnou. Zákonný znak trestného činu podvodu uvedení jiného v omyl totiž bude naplněn i v případech, kdy poškození měli při zachování větší obezřetnosti možnost zjistit skutečný stav věci, a to s výjimkou případů, kdy zjištění skutečného stavu věci bylo pro poškozené snadno dosažitelné a prostředky k tomu určené nepřesahovaly reálné možnosti poškozených z hlediska jejich věku, vzdělání, životních zkušeností apod. O takovou situaci však v daném případě nejde, neboť privatizace části nájemních bytů patřících do vlastnictví obcí v předmětné době skutečně probíhala, a lze souhlasit s názorem státní zástupkyně, že o omyl na straně poškozených by se jednalo i v případě, že by jednali s představou, že část odměny bude použita jako úplatek pro úřední osoby rozhodující o dispozicích s předmětnými byty.

Neopodstatněná je rovněž námitka obviněné, že v jejím případě došlo k porušení principu ultima ratio. Tento princip, jakožto součást zásady subsidiarity trestní represe upravené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, totiž znamená, že trestní represe má místo pouze tak, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jednání obviněné zachycené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž se nepochybně jedná o jednání společensky mimořádně škodlivé. Orgány činné v trestním řízení za této situace nemohou rezignovat na svoji úlohu při ochraně práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob jen z toho důvodu, že by se svých práv mohli poškození domáhat rovněž prostřednictvím prostředků soukromého práva. Jiná než trestněprávní ochrana společnosti by v těchto případech totiž byla podle názoru Nejvyššího soudu zcela nedostatečná a neúčinná.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký