3 Tdo 1275/2008
Datum rozhodnutí: 22.04.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1275/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. O ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 9 To 110/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 64/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 3 T 64/2005, byl obviněný Ing. L. O. uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že v letech 1995 - 1998, kdy M. B., podnikal jako fyzická osoba v P., U. Z., zajistil jménem firmy M. B. realizaci nákupů věcí a služeb určených pro O. d. s., jež tyto věci a služby díky blíže nezjištěné aktivitě obžalovaného Ing. L. O. užívala, a to s vědomím, že M. B. náklady na takové nákupy zahrne do svého účetnictví jako náklady vynaložené k dosažení obratu jeho firmy a uplatní nároky na odpočet daně z přidané hodnoty a na snížení daně z příjmu fyzických osob, kdy takto:

- v roce 1995 M. B. po sjednání leasingu čtyř automobilů Škoda Favorit 135 LXI, uplatnil splátky na leasing jako nákladovou položku přesto, že automobily byly užívány představiteli ODS,

- poté, co dne 30. 5. 1995 zakoupila firma M. B. kopírovací stroj OCÉ 2400, který byl nainstalován v prostorách užívaných ODS v P., S., zahrnul M. B. částku 869.250,- Kč za pořízení stroje a náklady na opravy stroje do nákladů na podnikání a za 1. čtvrtletí v roce 1996 uplatnil neoprávněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 83.103,- Kč,

- poté, co byl dne 16. 10. 1995 objednán v tiskárně H. v Č. K. tisk propagačních materiálů pro firmu M. B., které měly sloužit k jeho propagaci, avšak byly vytištěny volební tiskoviny pro ODS skládačky osobností ODS: Z., K., B., S., K., R., V., P., volební program ODS, volební plakáty a další tiskoviny, zahrnul M. B. zaplacenou částku 1.217.560,- Kč do nákladů firmy a za 2. čtvrtletí roku 1996 uplatnil neoprávněný nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 219.560,- Kč,

- a rok 1996 uplatnil M. B. náklady ve výši 488.000,- Kč za reklamu své firmy u Č. k. a., ačkoli se ve skutečnosti jednalo o propagaci ODS v rámci dostihového dne ODS a za 2. čtvrtletí roku 1996 uplatnil neoprávněný nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 88.000,- Kč,

a celkově tak za uvedené období došlo ke zkrácení daně z příjmů o 828.676,- Kč a daně z přidané hodnoty o 390.663,- Kč, celkem tedy o 1.219.339,- Kč . Za to byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 9 To 110/2008, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 27. 3. 2008 (§ 140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. L. O. následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve vyjádřil nesouhlas se skutkovým závěrem soudů obou stupňů, že to byl právě on, kdo předával již odsouzenému M. B. inkriminované pokladní doklady, které M. B. následně používal k uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a na snížení daně z příjmu. Současně však uvedl, že si je vědom skutečnosti, že námitky vůči skutkovým zjištěním nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Soudy však podle názoru dovolatele pochybily i při právní kvalifikaci jeho jednání, neboť i za předpokladu, že by to byl skutečně on, kdo poskytl M. B. jakékoliv podklady pro daňové účely, nelze z této skutečnosti u něj dovodit žádnou z forem úmyslného zavinění ve smyslu § 4 tr. zák., přičemž posouzení subjektivní stránky je vždy otázkou hmotně právní.

Dovolatel připomněl, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nebyl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Předchozími rozsudky byl podané obžaloby opakovaně v celém rozsahu zproštěn z důvodů uvedených v § 226 písm. c) tr. ř. právě s přihlédnutím k tomu, že v jeho jednání soud neshledal naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu (úmyslné zavinění). Z povedených důkazů totiž podle dovolatele nebylo možno dovodit, že by byl s M. B. domluven, jak budou příslušné doklady zaneseny do účetnictví jeho firmy, aby případně sloužily k neoprávněnému uplatnění nároků na odpočet daně z přidané hodnoty či na snížení daně z příjmů, či byl alespoň srozuměn s tím, že M. B. s doklady naloží právě takovým způsobem. Ostatně sám M. B. ve své výpovědi trval na tom, že účetnictví své firmy vedl sám. Zprošťující výroky však byly z podnětu odvolání státního zástupce postupně zrušeny a věc opakovaně vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, a to vždy s pokynem, aby zhodnotil všechny provedené důkazy. Soud prvního stupně nakonec napotřetí rozhodl ve věci odsuzujícím rozsudkem, když při vázanosti právního názoru odvolacího soudu nakonec dovodil, že dovolatel jednal alespoň s nepřímým úmyslem, že M. B. bude v souvislosti s předáním účetních dokladů vyměřena nižší daň. Tento nepřímý úmysl pak soud dovodil z tvrzení M. B., podle kterého mu měl dovolatel sdělit, že realizace inkriminovaných obchodů bude sloužit firmě B. a že firma jimi dosáhne zisku. To by dovolatel podle závěru soudu zajisté neříkal, pokud by s posuzovaným protiprávním následkem srozuměn nebyl.

Podle dovolatele však takový závěr odporuje jak trestněprávní teorii, tak rozhodovací praxi soudů k otázce nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Je totiž třeba vzít v úvahu, že u nepřímého úmyslu musí být prokázán pozitivní vztah pachatele k možnému následku a nestačí tedy, aby pachatel považoval jen za reálné, že k tomuto následku může dojít. Podle úvahy soudu by však každý obchodní subjekt, který je při prodeji zboží povinen vystavit účetní doklad a nepochybně si může být vědom hypotetické možnosti, že kupující by tento doklad mohl neoprávněně uplatnit jako nákladovou položku při podnikatelské činnosti, musel jednat v nepřímém úmyslu pomoci kupujícímu zkrátit daň.

Dovolatel rovněž připomněl praxi financování českých politických stran ve sledovaném období a poukázal na obecně známou skutečnost, že strany nefinancovaly svou činnost jen z členských příspěvků, ale také podstatnou měrou ze sponzorských příspěvků a darů od osob stojících mimo politickou stranu. Tyto zdroje nestojí mimo zákon a do určité míry je lze rovněž odečíst od daňového základu, a to i v případech, kdy se nejedná o náklady sloužící k dosažení zisku. Nemusel tedy nutně předpokládat, že M. B. s předanými doklady naloží tak, jak je uvedeno v rozsudku. Skutečnost, že doklady byly vystaveny na firmu B. a nikoli na M. B. jako soukromou osobu, proto v žádném případě nenasvědčuje tomu, že tyto účetní doklady musely být vykázány mezi nákladovými položkami, neboť mohly být zahrnuty do účetnictví firmy a vykázány jako sponzorský dar. Významné je také to, že ODS byla v rozhodné době vládní stranou, její členové zaujímali významné posty ve státních orgánech i obchodních a obdobných společnostech s majoritním podílem státu a proto je logické, že sponzorováním právě této strany mnozí dárci (podnikatelské subjekty) sledovali zlepšení svého budoucího postavení na trhu, zejména při získávání obchodních zakázek, navazování obchodních kontaktů apod. M. B. jako podnikatel poskytoval ODS určité služby a pracoval i pro R. p. r. a t. v., v níž působila řada členů ODS. Domněnka, že poskytnutí sponzorského příspěvku by mohlo pozitivně ovlivnit míru zisků jeho obchodní firmy, proto mohla mít reálný základ a ten, kdo tuto domněnku vyslovil - podle soudu dovolatel - v žádném případě nemusel vyjádřit předpoklad, že by takovéto jednání nutně muselo být spojeno se zkrácením daně.

Své dovolání obviněný uzavřel konstatováním, že pro něj jako pro tehdejšího pracovníka sekretariátu výkonného výboru ODS bylo podstatné, jak je financována činnost této strany, a bylo mu zcela lhostejné, jakým způsobem M. B. vede své účetnictví. Ze svých zkušeností pak věděl, že jiné daňové subjekty v obdobných situacích vykazují takové dary jako tzv. sponzoring, a neměl proto důvod se domnívat, že odsouzený B. bude postupovat jinak. Rozhodně neměl zájem na tom, aby svým jednáním napomohl k neoprávněnému zisku (obohacení) jeho firmy, neboť kdyby takovýto cíl sledoval, zasadil se o to, aby byly účty vedeny ve firmě R. C., s. r. o., kterou právě s odsouzeným B. společně vlastnil. Vztah určité lhostejnosti k následku přitom podle dovolatele nemůže být v žádném případě považován za formu srozumění s následkem ve smyslu nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

S ohledem na výše uvedené důvody vyslovil dovolatel přesvědčení, že napadená rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném závěru o jeho úmyslném zavinění podle § 4 písm. b) tr. zák. Proto navrhl, aby bylo z podnětu dovolání zrušeno napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 3 T 64/2005, a aby byl obžaloby zproštěn.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že ze skutkových zjištění učiněných soudy dříve činnými ve věci a popsanými především ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, kterými je dovolací soud vázán, lze dovodit, že M. B., který se s ohledem na společnou podnikatelskou činnost znal s obviněným (v dané době tajemníkem výkonného místopředsedy O. d. s.), umožnil obviněnému, aby dojednával kontrakty na odběr věcí a služeb tak, že v rámci těchto kontraktů vystupoval jako kupující podnikatelský subjekt M. B., ačkoli se od počátku nejednalo o věci a služby, které by měly sloužit M. B. k podnikaní, ale měly být užívány výše uvedenou politickou stranou. Obviněný přitom sjednával zmíněné kontrakty, zajišťoval užívání předmětných věcí a služeb O. d. s. a rovněž zajišťoval, aby se účetní doklady související s uzavíranými kontrakty dostávaly M. B. k jejich zaúčtování. M. B. inkriminované doklady zařazoval do svého účetnictví a následně je neoprávněně uplatňoval v rámci nákladů své podnikatelské činnosti, za což byl pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 3 T 64/2005, který ho shledal vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Státní zástupce dále poukázal na to, že obviněný ve svém dovolání do určité míry modifikuje skutková zjištění soudu, a to tak, že M. B. jako nezávislá osoba nejednající po dohodě s ním, zakoupila určité zboží a služby a následně je s možnou vidinou budoucí podpory své podnikatelské činnosti O. d. s. této straně předala jako sponzorský dar. Za takového stavu by za jistých okolností bylo podle státního zástupce možno - stran právního posouzení jednání obviněného - přijmout jeho námitky. Podle zjištěného skutkového stavu věci však M. B. jednal od počátku v koordinaci s dovolatelem, sám inkriminované věci a služby nenakupoval a nikomu je ani zjevným právním úkonem neposkytl (resp. nedaroval), ale pořizoval je přímo dovolatel s ohledem na potřeby O. d. s. Příslušné doklady poté předával k zaúčtování M. B. V této souvislosti soudy dříve činné ve věci poukázaly i na některé související skutečnosti, zejména na vzájemnou otevřenost mezi M. B. a obviněným (dovolatelem), dále že věci a služby byly pouze formálně kupovány M. B. jako podnikatelem, tedy subjektem, který jinak může uplatňovat daňové odpočty, a rovněž i na skutečnost, že při předávání daňových dokladů M. B. se dovolatel vyjadřoval o finančním prospěchu, který měl získat M. B.

Jednání dovolatele tak podle názoru státního zástupce zjevně dává podklad pro konstatování naplnění všech znaků soudy vyslovené skutkové podstaty, a to včetně subjektivní stránky, tedy zavinění, jehož nesprávné právní posouzení obviněný namítá. K otázce dovolatelova zavinění poté státní zástupce provedl obšírný právní rozbor se závěrem, že v posuzovaném případě je zřejmé, že vědomostní vztah obviněného jako tajemníka místopředsedy významné politické strany (zabývajícího se problematikou financování) k předpokládaným následkům jeho jednání byl dán přinejmenším ve formě možnosti vzniku tohoto následku. Konečně ani samotný dovolatel netvrdí opak. Pokud jde o vztah volní (byť se dovolatel zřejmě primárně zaměřoval na zajištění financování činnosti politické strany, pro kterou pracoval), pak za stavu, kdy jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, si musel být vědom, že svojí činností přispívá ke vzniku možného negativního následku (ve formě zkrácení daně), a to při neexistenci žádné konkrétní okolnosti, jež by takovému následku měla zabránit.

Určitý stav lhostejnosti namítaný obviněným v dovolání lze právně relevantně zohlednit toliko v případě tzv. pravé lhostejnosti. Její podstatou je situace, kdy u pachatele zcela absentuje jakýkoli zájem na dalším vývoji skutkového děje, jinými slovy jedná se o stav absolutního nedostatku vůle ve vztahu k následku. Takový stav však u obviněného, jenž v podstatě v manažerské pozici koordinoval určité majetkové dispozice, a to způsobem, jenž by mohl do jisté míry až dávat podklad pro posouzení jeho jednání ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (organizátorství činu), podle státního zástupce nepochybně shledat nelze.

Své vyjádření uzavřel státní zástupce kostatováním, že soudy dříve činné ve věci postupovaly správně a v souladu se zákonem, jestliže jednání obviněného Ing. L. O. posoudily jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., spáchanou v nepřímém úmyslu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný Ing. L. O. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, na kterých obviněný své dovolání založil, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na soudy zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Z hlediska obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud podané dovolání za právně relevantní v části, v níž dovolatel namítl, že k posouzení jeho účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. bylo v posuzovaném případě nezbytné, aby jednal skutečně s vědomím toho, že podporuje M. B. při spáchání výše uvedeného trestného činu. Podle názoru dovolatele přitom ani skutková zjištění, o které soudy opřely svá rozhodnutí, neumožňují dovodit, že jednal byť v nepřímém úmyslu přispět svojí pomocí ke spáchání shora uvedeného trestnému činu. Případná lhostejnost dovolatele k následku zároveň nemůže být považována za formu srozumění s následkem podle § 4 písm. b) tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je ten, kdo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí a slibem přispět po trestném činu. Činnost pomocníka se od jednání spolupachatele (§ 9 odst. 2 tr. zák.) odlišuje pouze tím, že není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu. Jde tedy o podpůrnou činnost, kdy z hlediska zavinění se předpokládá úmysl (srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 89 odst. 1 tr. zák., § 4 tr. zák.) směřující k podpoře pachatele při uskutečňování trestného činu, jestliže ten je doveden alespoň do stadia pokusu. Jde-li o trestný čin spáchaný za okolností podmiňujících použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou, je nezbytné aby zavinění účastníka (pomocníka) zahrnovalo i tyto okolnosti. Protože u trestného činu podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. ř. postačí, aby pachatel způsobil následek předpokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě i z nedbalosti (srov. § 6 tr. zák.), pak ani úmysl účastníka (zde pomocníka) nemusí zahrnovat vznik těžšího následku.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak ze skutkových zjištění, na kterých soudy obou stupňů založily dovolatelem napadené právní závěry, vyplývá, že obviněný (dovolatel) zajišťoval pod jménem firmy svého známého M. B. obstarávání a financování věcí a služeb určených pro O. d. s. (dále jen ODS ) v podobě specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Účetní doklady o této činnosti, kdy faktury byly vystavovány výlučně na jméno J. B. jako podnikající fyzické osoby, dovolatel následně předával M. B. Ten je poté použil ve svém účetnictví jako daňové podklady a zároveň je u správce daně nepravdivě vykázal jako náklady vynaložené k dosažení obratu své firmy. Tímto způsobem se dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť v rozporu se zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, a zákonem č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, tehdy platném znění, uplatnil neoprávněně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a nárok na snížení daně z příjmů fyzických osob, a to v celkovém rozsahu 1.219.339,- Kč. Za výše uvedený trestný čin byl později pravomocně odsouzen.

Ze skutkových zjištění soudů je zároveň zřejmé, že mezi jednáním dovolatele Ing. L. O. a jednáním pachatele úmyslného trestného činu (M. B.) byl příčinný vztah. Bez opatření konkrétních prostředků (příslušných účetních dokladů), tedy bez tzv. fyzické pomoci dovolatele, by totiž čin musel být pachatelem proveden jinak.

Existence výše uvedeného příčinného vztahu však musí být dána nejen po objektivní stránce. Po stránce subjektivní se zároveň vyžaduje, aby tento vztah byl zahrnut úmyslným zaviněním účastníka (zde pomocníka) na trestném činu. Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že právní závěry soudů týkající se nepřímého úmyslu dovolatele (§ 4 písm. b/ tr. zák.), jak jsou podány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i v usnesení odvolacího soudu, nelze považovat za příliš přesvědčivé a v tomto smyslu vzbuzují pochybnosti. To ostatně dovolatel velmi dobře vystihl argumentací uplatněnou ve svém mimořádném opravném prostředku. Dovolateli lze přisvědčit i v tom, že případný vztah lhostejnosti k následku nestačí k závěru o eventuálním úmyslu. Ten totiž předpokládá srozumění pachatele s následkem, přičemž i srozumění je formou chtění, neboť pachatel následek vlastně způsobit chce (byť nepřímo).

Z níže uvedených důvodů Nejvyšší soud přesto považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná.

Především je třeba vzít v úvahu, že u pomoci (§ 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) je možný i úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního, pokud pomocník pomoc přímo poskytnout nechce, ale vykoná pomocné jednání s vědomím, že ho může být užito jako pomoci k činu, a je s tím pro ten případ srozuměn. V obou případech musí úmysl pomocníka zahrnout všechny skutečnosti i subjektivního charakteru charakterizující trestný čin pachatele, aniž by sám musel jednat z téže pohnutky jako pachatel.

V posuzovaném případě soudy učinily skutková zjištění, jež de facto obsahují všechny rozhodné základní skutečnosti, z nichž lze dovodit dovolatelův nepřímý úmysl poskytnou pomoc M. B. při spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Dovolatel jednal především se znalostí toho, že předmětné věci a služby se nijak nevztahují k podnikatelské činnosti M. B., ale jsou určeny výlučně pro potřeby O. d. s. Jednalo se tedy o jakýsi quasisponzoring, který ovšem podle zjištění soudů i podle dovolatele samého nebyl ničím právně podložen (např. odpovídajícími spoznorskými dohodami, darovacími smlouvami apod.). Za těchto okolností mohl sotva očekávat, že zvolený způsob sponzorování politické strany bude pro M. B. mít nějaký lukrativnější či vůbec nějaký význam v podobě daňových odpočtů (srov. např. ustanovení § 20 odst. 8 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění). V tomto směru konečně dovolatel neuplatnil žádnou bližší argumentaci. Jestliže podle zjištění soudů dovolatel zároveň M. B. předával účetní doklady týkající se činnosti, kterou sám pod jménem jeho firmy prováděl, musel si být přinejmenším v hrubých rysech vědom i té možnosti, že je M. B. zahrne do svého účetnictví a ve svůj prospěch jako tzv. nákladové položky, tedy výdaje vynaložené firmou na dosažení jejích zdanitelných příjmů, a současně jako podklady pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Pravý stav věci, tj. že vynaložené prostředky byly ve skutečnosti použity ve prospěch politické strany, dovolatel velmi dobře znal. Za těchto okolností lze podle názoru Nejvyššího soudu přijmout závěr o nepřímém úmyslu dovolatele (§ 4 písm. b/ tr. zák.) v jeho alternativní podobě. Byl proto právem uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Nejvyšší soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy dovolatelem namítanými vadami. Neúplné a nepřiléhavé právní závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí pak v potřebném rozsahu nahradil vlastním právním rozborem soudy učiněných skutkových zjištění. Zároveň je třeba poznamenat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). To znamená, že podanému dovolání nebylo možno přiznat - ani v části jinak plně obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto rozhodnuto, že se dovolání obviněného Ing. L. O. odmítá, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler