3 Tdo 1274/2010
Datum rozhodnutí: 10.11.2010
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák., § 252 odst. 1 tr. ř.




3 Tdo 1274/2010 -78 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná O. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 4 To 72/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 41 T 8/2009, v trestní věci obviněných O. J., L. D. a O. H. byla obviněná O. H. uznána vinnou v bodech I) II) jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a jednak trestným činem padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle § 175b odst. 1, alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., jichž se jako spolupachatelka podle § 9 odst. 2 tr. zák. dopustila společně s obviněným O. J. a L. D. (bod I/) resp. pouze s O. J. (bod II/) skutky podrobně popsanými ve výroku rozsudku, jež lze stručně shrnout tak, že obvinění v letech 2002 - 2004 po společné domluvě, ve vzájemné spolupráci, koordinovaně a plánovitě vyvíjeli činnost směřující k získání neoprávněného finančního prospěchu ze strany České republiky, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, kdy jejich činnost spočívala ve fiktivním zaměstnávání osob, jejich bezprostředním fiktivním nástupu do pracovní neschopnosti a následném čerpání dávek nemocenského pojištění, kdy všichni tito obvinění jednali při vědomí, že všechny společnosti, kde byl obviněný O. J. jednatelem, ale i cizí společnosti nevyvíjely žádnou hospodářskou činnost, neměly žádné prostředky, prostory pro výrobu či realizaci, výrobní ani finanční prostředky pro podnikání. Na dávkách nemocenské měla být inkriminovaným jednáním způsobena škoda ve výši 4.849.091,- Kč, avšak k výplatě částky 611.834,- Kč nakonec nedošlo. Za to byla obviněná O. H. odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněnými O. J. a L. D. na náhradě škody Českému státu, zastoupenému organizační složkou Českou správou sociálního zabezpečení částku 3.905.033,- Kč, a společně a nerozdílně s obviněným O. J. dále témuž poškozenému částku 944.058,- Kč.

O odvoláních obviněných L. D. a O. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 4 To 72/2009, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzenými rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 41 T 11/2008, na náhradě škody Českému státu, zastoupenému organizační složkou Českou správou sociálního zabezpečení částku 3.059.498,- Kč. O zbytku uplatněného nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. V ostatních výrocích byl napadený rozsudek ponechán nezměněn.

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná O. H. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podání ze dne 26. 2. 2010 vypracovaném obhájcem JUDr. Alanem Korbelem, obviněná (dovolatelka) namítla, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, když nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a důkazy nehodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zdůraznila, že od počátku trestního řízení svou vinu popírá a její výpovědi k rozhodným skutečnostem jsou neměnné. Od jakékoliv trestné činnosti se i nadále plně distancuje. Žádnou činnost směřující k získání finančního prospěchu od České správy sociálního zabezpečení ve skutečnosti nevyvíjela a nebylo jí podle jejího přesvědčení ani prokázáno, že by byla členkou nějaké organizované skupiny, tak jak je jí kladeno za vinu. Z provedeného dokazování bylo naopak podle ní prokázáno, že společnosti, které měly být nástrojem k páchání trestné činnosti, chtěl obviněný O. J. opět uvést do činnosti a za tím účelem nabíral nové zaměstnance, a pro tuto činnost ji vybavil plnou mocí. Dovolatelka jako jeho zaměstnankyně pouze plnila pokyny, které jí obviněný J. uděloval. Stejně tak nemohla být zodpovědná za jednání MUDr. F. V., který byl jako lékař kompetentní k posuzování zdravotního stavu osob (zaměstnanců) a k vystavování dokladů o vzniku a ukončení pracovní neschopnosti, a nemohla být odpovědná ani za jednání spoluobviněné L. D. Podle jejího názoru jí v žádném případě nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, a to zavinění ve formě úmyslu.

Prokázáno naopak podle dovolatelky bylo, že Česká správa sociálního zabezpečení v období let 2002 2004 při použití svých kontrolních mechanismů nezjistila soudy dovozovanou fiktivnost předmětných pracovních poměrů a pracovních neschopností jednotlivých zaměstnanců a dávky nemocenského dokonce vyplácela i v průběhu trestního řízení. Pokud tak činila i v době, kdy měla informace o tom, že proti obviněným bylo zahájeno trestní stíhání, pak podle názoru dovolatelky nelze škodu vzniklou v tomto období přičítat obviněným a je nutné přistoupit k aplikaci § 441 občanského zákoníku o zavinění poškozeného.

V závěrečné části podání dovolatelka namítla rovněž nepřiměřenost trestu, který jí byl uložen jako osobě dosud nikdy netrestané a zároveň ve zjevném nepoměru k ostatním obviněným. Současně poukázala na to, že soudy opomněly skutečnost, že byla trestně stíhána po dobu pěti let, a tuto skutečnost při rozhodování o trestu nevzaly v úvahu.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 4 To 72/2009, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí. Současně vyzvala předsedu senátu soudu prvního stupně k postupu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. (odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí).

K tomuto podání (dovolání) se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. dne 18. 3. 2010 písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve předeslal, že víceméně všechny námitky uvedené v dovolání byly uplatněny již v odvolání obviněné. Soud druhého stupně se přitom výhradami namítanými v rámci řádného opravného prostředku podrobně a zcela dostatečně zabýval, odpověděl na ně a s jeho závěry lze podle názoru státního zástupce bez výhrad souhlasit. V této souvislosti pak státní zástupce poznamenal, že dovolání jako specifický a zřetelně formalizovaný mimořádný opravný prostředek není možno chápat jako nějaký třetí stupeň řízení před obecnými soudy či opakovanou možnost odvolání. Jestliže byl řádně proveden přezkum v rámci odvolacího řízení, což podle něho platí i v tomto případě, není Nejvyšší soud povinen opakovaně přezkoumávat již dříve uplatněné námitky obviněné, které se v dovolání opakují pouze proto, že dovolatelka není spokojena s výsledkem řízení o odvolání.

Ačkoliv obviněná výslovně deklarovala důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za jehož podstatu zákon označuje skutečnost, že odsuzující rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci, v obsahu dovolání se podle státního zástupce v převážné míře objevují námitky nikoli hmotně právní povahy, nýbrž argumentace proti způsobu, jímž soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, respektive proti tomu, že neuvěřil tvrzení dovolatelky, že se předmětné trestné činnosti nedopustila. Jestliže dovolatelka zároveň brojí proti výměře uloženého trestu, pak z hlediska použitého dovolacího důvodu jde o námitky zcela irelevantní, které nelze uplatnit případně ani v rámci ostatních důvodů dovolání upravených v zákoně. Pokud se v dovolání objevují výhrady hmotně právní povahy (např. ve vztahu k naplnění znaku organizované skupiny či ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu), odpověděl na ně zcela správně a vyčerpávajícím způsobem již soud druhého stupně a bylo by dle názoru státního zástupce nadbytečné jeho argumentaci opakovat.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s tím, že z větší části bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněná následně doplnila své dovolání podáním ze dne 29. 3. 2010 vypracovaným JUDr. Bedřichem Macourkem. V něm namítla, že ani v přípravném řízení ani před soudy nebyly provedeny její návrhy na doplnění dokazování ohledně grafické analýzy podpisů na podkladech, které byly označeny jako důkazy prokazující její vinu. Nesprávně pak byla posouzena její trestní odpovědnost i z hlediska obchodního zákoníku, neboť nebylo přihlíženo k tomu, že veškerou odpovědnost za chod firmy nesl její jednatel O. J. a dovolatelka byla pouze administrativní pracovnicí a plnila jeho příkazy. Dále zopakovala výhrady proti právní kvalifikaci svého jednání jako členky organizované skupiny s poukazem, že především nemohla ovlivňovat činnost MUDr. V. při posuzování zdravotního stavu zaměstnanců. Prokázána jí nebyla ani spolupráce nebo alespoň předchozí domluva s ostatními obviněnými.

Dovolání obviněné (jako celek, tj. obě podání) předseda senátu soudu prvního stupně znovu předložil Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření, a to dne 20. 9. 2010. Nejvyšší státní zastupitelství přípisem ze dne 22. 9. 2010 sdělilo, že vyjádření k prvnímu podání (dovolání) obviněné považuje za dostačující a v plném rozsahu odkázalo na v něm obsaženou argumentaci.

Obviněná O. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatelka, pokud jde o výroky o vině a trestu, s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek, jakkoli v něm formálně namítala nesprávné posouzení subjektivní stránky jejího jednání (zavinění) a absenci toho, že se měla trestné činnosti dopustit jako členka organizované skupiny, opřela především o tvrzení, že se trestné činnosti, která je jí kladena za vinu, vůbec nedopustila. Soudům vytkla, že závěr o její vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Jinými slovy, namítala v podstatě to, že v posuzovaném případě byla v její neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , protože soudy při neakceptování její obhajoby vyhodnotily výsledky dokazování k její tíži. V důsledku toho pak mělo být vycházeno z neúplných a pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných procesních pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž jednala v podřízeném postavení k jednateli O. J. a pouze plnila jeho pokyny jako zaměstnankyně, aniž by si zároveň byla vědoma toho, že se podílí na páchání trestné činnosti) pak obviněná ve smyslu jí použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení jejího jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., resp. také trestného činu padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle § 175b odst. 1, alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných skutků, navíc v rámci organizované skupiny, nebylo dovolatelce prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k trestné činnosti a obviněnou popíraném podílu na ní, včetně otázky formy jejího zavinění, za prokázané (viz zejména str. 84 - 90 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) v zásadě neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněných, navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Přitom se zabýval i otázkou vědomosti obviněné o podvodných praktikách při vylákávání dávek nemocenské od státu a způsobu její účasti na nich, a v napadeném rozhodnutí v potřebném rozsahu vysvětlil, proč v tomto směru považoval závěry soudu prvního stupně, že obviněná naplnila znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů i po stránce subjektivní, za správný (viz zejména str. 16 - 18 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

K otázce rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum v obecné rovině zmínit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu splňuje. Zároveň je namístě připomenout, že v písemně odůvodněném odvolání ani v rámci veřejného zasedání obviněná žádné další důkazní návrhy nevznášela.

Relevanci z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přiznat ani námitce dovolatelky týkající se nepřiměřenosti (přísnosti) uloženého trestu.

Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz výše). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

V posuzovaném případě byl dovolatelce za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a za trestný čin padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle § 175b odst. 1, alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku. Na přísněji trestný čin podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. je stanovena trestní sazba od dvou do osmi let. Uložený trest tedy byl pokud jde o jeho druh a výměru trestem přípustným. K uložení nepřípustného druhu trestu ani trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy v dovolatelčině případě nedošlo .

Jako obiter dictum je pak třeba zdůraznit, že v posuzované věci bylo vedeno řízení a obžaloba podána (mimo již uvedených obviněných) na více než čtyřicet osob. Trestní řízení se týkalo značně rozsáhlé, dlouhodobě páchané trestné činnosti, aniž by zároveň přesáhlo dobu šesti let, která je Evropským soudem pro lidská práva považována za hranici, jejíž překročení již (obecně) lze považovat za porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) garantujícího právo obviněného na přiměřenou délku řízení. Nedošlo tedy k situaci, kdy by bylo nutné přistoupit k případné kompenzaci za zásah do práv vyplývajících z čl. 6 Úmluvy některým z prostředků vlastním trestnímu právu (tzn. především formou uložení mírnějšího trestu).

Za jedinou právně relevantní námitku naplňující uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud námitku obviněné vůči rozsahu, v němž byla zavázána k náhradě škody. Dovolatelka v jejím rámci vyjádřila přesvědčení, že jí nelze přičítat k tíži škodu způsobenou vyplácením dávek nemocenské i poté, kdy měla Česká správa sociálního zabezpečení poznatek o tom, že je proti obviněným vedeno trestní řízení. V tomto ohledu mělo být podle ní přistoupeno k aplikaci ustanovení § 441 občanského zákoníku o zavinění poškozeného, což se však v posuzovaném případě nestalo.

Tuto námitku však Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů nepovažoval za opodstatněnou.

Předně je nutno zdůraznit, že ze skutkových zjištění učiněných v posuzované věci vyplývá, že Česká správa sociálního zabezpečení projevila dostatečnou opatrnost již svojí aktivitou spočívající v tom, že jedno z jejích územních pracovišť, konkrétně Pražská správa sociálního zabezpečení, podalo dne 12. 1. 2004 orgánu policie oznámení o podezření ze spáchání trestného činu. Toto její podezření však nutně nemuselo doprovázet okamžité zastavení výplat všech nemocenských dávek, zvláště za situace, kdy dosud nebylo zahájeno ani trestní stíhání obviněných, a dokonce ani později, kdy ještě nebyla jejich trestná činnost blíže objasněna. Je třeba si uvědomit, že na výplatě nemocenské mohla být závislá existence řady lidí a pokud by dodatečně vyšlo najevo, že se v případě těchto osob nejednalo o fiktivní, ale o skutečný pracovní poměr a skutečnou pracovní neschopnost, mohly se tyto osoby nikoliv vlastním přičiněním po dobu nevyplácení nemocenských dávek aktuálně dostat do krajně tíživé finanční situace. Za těchto okolností pak nelze České správě sociálního zabezpečení přičítat k tíži, pokud striktně nepostupovala tak, že při pouhém poznatku o zahájení úkonů trestního řízení ve věci na základě jejího vlastního oznámení o podezření na spáchání trestné činnosti jednoduše ihned nezastavila výplaty inkriminovaných nemocenských dávek.

Při právním posuzování námitek dovolatelky je zároveň nutno vzít v úvahu, že v případech, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený by ji spoluzavinil jen z nedbalosti, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že nebude možno použít ustanovení § 441 občanského zákoníku. Právě o takový případ se jedná i v nyní projednávané trestní věci, neboť na straně obviněné (resp. obviněných) jde o společensky vysoce nebezpečný (škodlivý) trestný čin (podvod spáchaný v kvalifikované skutkové podstatě), kdy škůdce způsobil škodu úmyslně . Poměrné omezení náhrady škody vzhledem k ustanovení § 441 občanského zákoníku zde tudíž nepřicházelo v úvahu jednak z uvedeného důvodu, a jednak proto, že poškozený na jedné straně aktivně a tedy i opatrně jednal, neboť ohlásil podezření na páchání trestné činnosti; přitom na druhé straně mohl mít dostatečně racionální důvody k tomu, aby výplatu nemocenských dávek nezastavil okamžitě a po určitou dobu v ní ještě pokračoval (viz předcházející odstavec).

Vzhledem k výše rozvedeným důvodům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné O. H. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v jeho podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem z podnětu podaného obviněnou neučinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler