3 Tdo 1270/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1270/2015 -33
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 44 To 159/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 198/2014, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 44 To 159/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 2 T 198/2014 , byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 44 To 159/2015 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil návrhu na potrestání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 sp. zn. 1 ZK 500/2014 ze dne 2. 10. 2014, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného J. P., v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání uvedl, že odvolací soud považoval za prokázané, že jednáním obviněného byly naplněny zákonné formální znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Byť se obviněný hájí tím, že po celé rozhodné období měli s manželkou děti ve střídavé péči a mimořádné náklady hradili napůl, z provedených důkazů vyplynulo, že tomu tak nebylo. Obviněný se choval nezodpovědně, nehradil výživné na dcery, prohluboval své dluhy, kdy následné jeho exekuce byla nucena hradit matka nezletilých, aniž by dluhy způsobila či o nich věděla. Střídavá péče sice byla formálně soudem nařízena, minimálně z rozpisů za měsíc březen až červen 2014 doložených matkou je zřejmé, že tuto obviněný nedodržoval, spíše si dcery bral pouze jedenkrát za čtrnáct dní o víkendech. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci společenské škodlivosti předmětného přečinu v tomto konkrétním případě. Je toho názoru, že jednání obviněného se nevymyká z běžného rámce a nejde o případ zcela výjimečný ani hraniční, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1378/2013, sp. zn. 8 Tdo 1325/2014, sp. zn. 8 Tdo 1301/2014 a sp. zn. 6 Tdo 925/2014. Obhajoba obviněného byla v průběhu dokazování vyvrácena. Přitom je třeba vzít v úvahu, že výpověď obviněného je důkazním prostředkem značně specifickým, neboť obviněný není povinen vypovídat pravdivě a jeho výpověď je zároveň jedním ze základních prostředků jeho obhajoby, takže důkazní hodnotu takové výpovědi nelze přeceňovat. Dovolatel dále poukázal na to, že rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení nemůže orgán činný v trestním řízení při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, ale zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel § 2 odst. 6 trestního řádu. Odchýlit se od takového rozhodnutí orgánu, kterému je speciálně svěřena kompetence rozhodovat o vyživovací povinnosti, lze jen v odůvodněných případech, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 624/2011. Navíc civilní soud při určení výše výživného obviněnému na obě nezletilé dcery činil za situace, kdy mu byla známa střídavá výchova nezletilých dětí, když v mezidobí o ní sám rozhodoval. Případné zohlednění občasné osobní péče obviněného, umocněné navíc souběžně vedeným trestním i civilním řízením, mohlo být vyjádřeno toliko konstatováním nižší dlužné částky výživného pro účely trestního řízení, resp. mohlo jít rovněž o okolnosti relevantní při úvahách o výši trestu. Obviněný neplnil svou vyživovací povinnost po dobu více jak dvaceti měsíců, čímž vznikl dluh ve výši nejméně 67.000 Kč. Existence střídavé péče o nezletilé děti pak nemůže bez dalšího vést k závěru o dostatečnosti aplikace mimotrestních prostředků v reakci na podobné protiprávní jednání. Pasivitu jednoho rodiče nelze bagatelizovat s poukazem na to, že životní úroveň rodičů je velmi podobná. Nelze přehlédnout, že obviněný měl opatrovnickým soudem uloženou vyživovací povinnost. Za této situace bylo uplatnění trestní odpovědnosti podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku zcela namístě.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. 44 To 159/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že pokud nejvyšší státní zástupce poukazuje na postup stanovení výživného před civilními soudy, zcela pomíjí § 9 odst. 1 trestního řádu stanovící, že soud není vázán rozhodnutími v občanskoprávním řízení, pokud se vztahují k vině obviněného. Vinu obviněného lze přitom dovozovat pouze a jenom z provedeného dokazování v rámci trestního řízení a nikoli z provedeného dokazování v rámci civilního řízení, kde důkazní břemeno leží na stranách sporu a nikoli na státu. Tvrzení dovolatele, že obviněný se choval nezodpovědně, nehradil výživné na dcery a prohluboval své dluhy, byla před odvolacím soudem svědkyní I. P. jasně vyvrácena. Dále zdůraznil, že složka výživy není dle zákona redukována pouze na složku finanční, ale je tvořena také složkou faktickou, kterou otec poskytuje v době, kdy o děti pečuje. Dále podrobně poukázal na svá vyjádření u odvolacího soudu. Text dovolání i rozsudek soudu prvního stupně podle obviněného vykazuje všechny znaky přepjatého formalismu, před kterým opakovaně brojí ve své judikatuře Ústavní soud. Odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 2343/14, podle nějž neplacení výživného nedosahuje intenzity incidentů, u nichž Evropský soud pro lidská práva vyžaduje trestní postih. Obviněný není žádným běžným neplatičem výživného, má děti společně s matkou v rovnoměrné střídavé péči a v žádném případě nejde o formální rozsudky, které by nebyly z jeho strany dodržovány. Obviněný se rovněž ohradil proti vyjádření dovolatele, že jeho výpověď má jinou váhu než výpověď svědků. Jeho věrohodnost nebyla v řízení nijak zpochybněna. Navíc matka u odvolacího soudu jasně uvedla, že střídavá péče je dodržována a pro případ, že tomu tak není, pak otec uhradí paušální částku 200 Kč za každý den, co o děti pečuje matka, ač mají být v péči otce. Oba rodiče dále mají dohodu o úhradě mimořádných nákladů napůl, které obviněný po urgencích hradí. Obviněný je toho názoru, že se nedopustil žádného společensky škodlivého jednání, o své dcery v rámci střídavé péče řádně pečuje, poskytuje jim jako otec podle svých možností péči a výživu a v jeho případě bylo zcela namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a neaplikovat přepjatý právní formalismus.

Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud postupoval podle § 265j trestního řádu a dovolání jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný zproštěn návrhu na potrestání.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Jelikož konkrétní právní argumentace dovolatele směřuje výlučně do oblasti právního posouzení skutku, lze ji podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Protože Nejvyšší soud v tomto případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§ 265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

S ohledem na dosud uvedené se Nejvyšší soud v rámci přezkumné činnosti zaměřil pouze na dovolatelem vytýkané nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně nesprávnou interpretaci a aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. V řízení před soudy nižších stupňů totiž nezůstal sporným ani zjištěný skutkový stav, ani - odhlédnuto právě od materiálního korektivu - naplnění všech zákonných (formálních) znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku.

Podle skutkových závěrů nalézacího soudu, jež jako úplná a správná plně převzal i odvolací soud (srov. stranu 10 jeho rozhodnutí), je obviněný otcem nezletilých. Rodiče spolu nežijí a podílejí se na jejich výchově formou tzv. střídavé péče. Stanovenou střídavou péči ovšem obviněný nedodržoval a v některých týdnech, kdy odjel pracovat do N., si dcery přebíral až v pátek večer nebo vůbec. Obviněnému současně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012, č. j. 22 Co 418/2012-123, které nabylo právní moci dne 4. 12. 2012, nařízeno předběžným opatřením přispívat na výživu nezletilé 3.000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé 2.000 Kč měsíčně. Následně byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014, č. j. 22 Co 153/2014-292, stanovena obviněnému vyživovací povinnost počínaje dnem 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013 na nezletilou ve výši 2.000 Kč měsíčně a na nezletilou ve výši 1.500 Kč měsíčně, a dále pro období ode dne 1. 1. 2014 ve výši 3.000 Kč na nezletilou a ve výši 2.000 Kč na nezletilou. Při respektování pravidel stanovených v § 9 odst. 1 trestního řádu se nalézací soud zcela ztotožnil s argumentací civilního soudu v posledně citovaném rozhodnutí. Obecná námitka obviněného o nesprávném posouzení předběžných otázek vzhledem k rozdílnému charakteru důkazní povinnosti v trestním a civilním řízení zde nemůže obstát. Bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný dosahoval v rozhodném období vyšších příjmů než matka nezletilých, a to i s ohledem na exekuce vedené na její mzdu, které byly nepochybně zaviněny jednáním obviněného, a relativně velký jednorázový příjem z prodeje svého motorového vozidla. Obviněný tak byl povinen plnit svou vyživovací povinnost vůči svým dvěma dcerám, o této povinnosti věděl, a přesto ji vědomě od prosince 2012 do září 2014 neplnil, ačkoliv to bylo v jeho finančních možnostech, takže za rozhodné období na výživném dluží celkem 67.000 Kč.

Uvedený skutkový stav odpovídá nejen podle názoru obou soudů rozhodujících v předchozím řízení (viz výše), ale i podle názoru Nejvyššího soudu všem zákonným znakům skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Jak dále Nejvyšší soud zjistil, nebylo uplatnění materiálního korektivu z důvodu, že se nejedná o případ společensky škodlivý, který neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, namístě. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu totiž vyplývá, že § 12 odst. 2 trestního zákoníku byl aplikován v podstatě jen s ohledem na stanovenou střídavou péči obou rodičů, tedy s ohledem na poskytování určité výživy nezletilým dcerám ze strany obviněného. Žádné další významné okolnosti k tomu odvolací soud neuvedl. Pouze odkázal na podrobné a precizní odůvodnění řádného opravného prostředku, ve kterém obviněný poukázal na údajně podstatnou prvkovou odlišnost projednávané věci od běžných případů zanedbání povinné výživy. Obviněný tak ovšem učinil vlastním definováním běžného pachatele daného přečinu, u nějž lze jedině uplatnit trestní represi, kdy se podle něj jedná o (zpravidla) otce, který se stýká s dětmi velmi sporadicky nebo o ně nejeví vůbec žádný zájem. Následným srovnáním dospěl k závěru, že jeho případ je odlišný v tom, že obě nezletilé byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů. Nejenže taková definice běžného případu zanedbání povinné výživy neodpovídá v plné šíři předmětu trestněprávní ochrany podle předmětného ustanovení trestního zákoníku, ale nerespektuje ani účel stanovení vyživovací povinnosti. Účelem výživného v daných souvislostech je zabezpečení potřeb dítěte, které není v rozhodné době výdělečně činné a je závislé na plnění vyživovací povinnosti jiného. Jestliže pachatel vyživovací povinnost bezdůvodně neplní, vyjadřuje tím nejen svůj postoj k plnění zákonných povinností, ale i skutečný vztah ke svému dítěti. Dítě závislé na plnění vyživovací povinnosti jiné osoby si nemůže obstarat prostředky pro svou výživu vlastní výdělečnou činností a nemůže ani přizpůsobovat své potřeby představám pachatele o rozsahu vyživovací povinnosti. Jestliže s ohledem na majetkové poměry obou rodičů a s přihlédnutím k potřebám dcer byla i přes tzv. střídavou péči obviněnému stanovena navíc povinnost přispívat matce na výživu dcer dalšími finančními částkami, nemohl si obviněný modifikovat výši výživného, resp. jeho placení vůbec, na základě vlastní úvahy. Tím se totiž dostal do kolize se skutečnými potřebami svých dcer. Navíc takový deficit nekompenzoval například ani zvýšenou osobní péčí, ale naopak byl i v tomto směru nedůsledný a nezodpovědný. Z hlediska spodní hranice trestnosti se proto případ obviněného neodlišuje od běžných případů, které je nezbytné postihovat prostředky trestního práva.

Z těchto důvodů proto nelze uvažovat o tom, že by jednání obviněného nebylo společensky škodlivé a že by postačovalo uplatňovat jeho odpovědnost za neplnění svých povinností podle jiného právního předpisu. Pokud lze přesto shledat jistou nižší závažnost jednání obviněného, bylo by za splnění ostatních podmínek možno hledat řešení v oblasti následků trestní odpovědnosti.

Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 44 To 159/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 trestního řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu