3 Tdo 1257/2013
Datum rozhodnutí: 13.11.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 1257/2013 -25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný L. G ., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2013, č. j. 50 To 165/2013-511, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 57/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 3. 2013, č. j. 19 T 57/2012-483, byl obviněný L. G. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že
v přesně nezjištěné dny v období od 13. 6. 2011 do 8. 8. 2011 ve Věznici VS ČR H. S., ul. H., okr. S., na oddílu, pokoji, požádal poškozeného Z. K., o zaslání částky 200,- až 300,- Euro, což poškozený odmítl a odešel z pokoje pryč, následně si jej obžalovaný zavolal zpět na pokoj, sedli si ke stolu, obžalovaný poškozenému řekl, že jeho matka má narozeniny, že potřebuje poslat 300,- Euro, vytáhl list papíru, na kterém byly napsány adresy rodičů poškozeného a jeho přítelkyně, poškozenému hrozil likvidací jeho osoby, rodiny a dětí, přičemž pro umocnění svých pohrůžek vyndal mobilní telefon, zavolal dosud neustanovené osobě, které řekl, že by se měla na tuto adresu podívat, kdy jí sdělil adresu rodičů poškozeného a jeho přítelkyně, dále do telefonu řekl, ať počká deset minut, že zavolá zpět a řekne co a jak, po telefonátu poškozenému popsal způsob, co jeho kamarád udělá, že znásilní přítelkyni poškozeného a dětem rozšlape hlavy, poškozený dostal strach, podvolil se žádosti obžalovaného, aby prostřednictvím mobilního telefonu, který mu obžalovaný předal, zavolal svým rodičům, telefonní hovor přijala matka poškozeného, které řekl, že potřebuje poslat peníze na adresu zadanou obžalovaným, dne 16. 7. 2011 zaslal otec poškozeného částku 5.000,- Kč na adresu matky obžalovaného, která ji dne 18. 7. 2011 přijala, dále poškozeného nejméně v jednom případě pod pohrůžkou, že jej skope, přiměl k nabytí kreditu mobilního telefonu v hodnotě 300,- Kč ,
a pod bodem ad 2/ výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jehož se podle tzv. skutkové věty dopustil tím, že
ve Věznici VS ČR H. S., ul. H., okr. S., nejméně v době od 22.27.06 hod. dne 25. 7. 2011 do 21.42.50 hod. dne 2. 8. 2011 bez jakéhokoliv povolení užíval mobilní telefon nezjištěného typu a IMEI, ze kterého prostřednictvím telefonního čísla, přiděleného k SIM kartě s předplacenou službou GO společnosti Telefónica O2 Czech republic, a. s., bez příslušného povolení navazoval nepovolené telefonní styky tak, že telefonní hovory uskutečňoval, odesílal a přijímal zprávy SMS, a to na:
- telefonní číslo, které užíval jeho otec V. G., kdy uskutečnil ve třech případech odchozí hovory o délce od 93 do 152 sekund, přičemž celková délka všech uskutečněných hovorů je 371 sekund,
- telefonní číslo, které užíval jeho bratranec P. R., kdy uskutečnil v jednom případě odchozí hovor o celkové délce 277 sekund,
- telefonní číslo, které užívala jeho sestřenice V. T., kdy uskutečnil ve dvou případech odchozí hovory o délce od 155 do 421 sekund a v jednom případě odeslal SMS zprávu, přičemž celková délka všech uskutečněných hovorů byla 576 sekund,
- telefonní číslo, které užívala jeho sestřenice R. T., kdy uskutečnil ve dvou případech odchozí hovory o délce od 29 do 176 sekund a v jednom případě přijal SMS zprávu, přičemž celková délka všech uskutečněných hovorů byla 205 sekund,
- telefonní číslo, které užíval P. D., kdy uskutečnil v deseti případech odchozí hovory o délce od 3 do 770 sekund, ve dvou případech odeslal SMS zprávu a ve čtyřech případech přijal SMS zprávu, přičemž celková délka všech uskutečněných hovorů je 1077 sekund,
a tímto jednáním porušil ustanovení § 28 odst. 2 písm. j), § 28 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody .

Za tuto a za sbíhající se trestnou činnost, konkrétně zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, které spáchal jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, a za přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 5 T 38/2012, byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil ohledně obviněného výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku soud dále uložil ochranné opatření zabrání věci, a to mobilního telefonu a SIM karty specifikovaných ve výroku rozsudku. Rozsudek obsahoval rovněž zprošťující výrok podle § 226 písm. c) tr. ř. pro skutek, v němž byl obžalobou Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. ZT 14/2012, spatřován rovněž přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný (obžalovaný).

O odvolání obviněného proti odsuzující části předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 5. 2013, č. j. 50 To 165/2013-511, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v odvoláním napadených výrocích nabyl právní moci dne 15. 5. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soud podal obviněný L. G. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel po úvodní rekapitulaci odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání popsaného v bodě ad 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. ř. Poukázal na změněnou výpověď a chování svědka (poškozeného) Z. K. před soudem. V přípravném řízení poškozený vypovídal podrobně a netajil svůj záměr být přeložen do věznice blíže k místu svého bydliště. Z dalších důkazů vyplynulo, že důvodem přeložení do jiného typu věznice měla být šikana ze strany některých odsouzených. Poškozený Z. K. pak v hlavním líčení před soudem vypovídal již jen krátce a vyhýbavě, což rozhodně nesvědčí o věrohodnosti této svědecké výpovědi, jak ve svých rozhodnutích uzavřely oba soudy. Změna v jeho výpovědích a chování byla podle názoru dovolatele dána tím, že již pravděpodobně rezignoval na své přeložení do věznice blíže k místu bydliště, když i v době konání hlavního líčení nadále vykonával trest odnětí svobody v H. S. Dovolatel nesouhlasí ani s právní kvalifikací skutku popsaného pod bodem ad 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Také zde vycházel soud prvního stupně především z výpovědi svědka K., která však podle dovolatele opět nezapadá do mozaiky dalších důkazů . Svědek D. například vyloučil, že mu dovolatel volal, a ani v dalších případech neměly soudy k dispozici jediný přímý důkaz o tom, že by dovolatel skutečně realizoval nepovolenou telefonní komunikaci. Navíc je nelogické, že by si u sebe schovával SIM kartu, později nalezenou při uskutečněné vězeňské prohlídce (tzv. filcunku ).

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, jímž na podkladě důvodně podaného dovolání zruší usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2013, č. j. 50 To 165/2013, a tomuto soudu přikáže, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 5. 8. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný L. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl mimo jiné uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel o svou konstantní obhajobu, že se trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, nedopustil. V této souvislosti soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména pak na údajně zcela nevěrohodných a účelových výpovědích svědka Z. K. V posuzovaném případě měla být tedy v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby, která podle něj nebyla ničím vyvrácena, měly vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž byl svědkem Z. K. křivě obviněn proto, aby ten tímto způsobem docílil svého přemístění do jiné věznice blíže ke svému bydlišti, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutků jako přečinů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při svém rozhodování zároveň respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání shora uvedených přečinů nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jich nedopustil. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným (dovolatelem) popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti usvědčujících výpovědí svědka Z. K. a jeho případné motivace ke křivému obvinění dovolatele na straně jedné a tvrzením dovolatele v postavení obviněného na straně druhé věnoval patřičnou pozornost. Náležitě také vysvětlil, proč obhajobě obviněného - s ohledem na ve věci provedené důkazy - neuvěřil (v podrobnostech viz str. 4 až 9 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného (skutků), plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil (viz str. 3/4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci nedostatečně a povrchně, či by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného L. G. bylo opřeno výhradně o takové procesní námitky , které nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., Nejvyšší soud o něm rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler