3 Tdo 1251/2004
Datum rozhodnutí: 25.11.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1251/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2004 o dovolání, které podal obviněný P. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 9 To 331/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 17/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 2 T 17/2004, byl obviněný P. T. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že dne 12. října 2003 v době kolem 03,00 hodin na sídlišti S. v Ch. v podnapilém stavu násilím a pod pohrůžkou násilí donutil nezletilou K. V., aby s ním šla do jím užívaného bytu v poschodí domu v ulici P. v Ch., kde ji povalil na postel, svlékl z ní oděv a přes aktivní odpor jmenované a její výslovný nesouhlas na ní vykonal soulož. Za to byl odsouzen podle § 241 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. T., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud Plzni. Rozsudkem ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 9 To 331/2004, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 241 odst. 2 tr. zák. obviněného P. T. odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.



Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel stručně zrekapituloval dosavadní rozhodnutí ve věci i obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Konstatoval přitom, že nemůže považovat hodnocení provedených důkazů za správné, neboť z nich objektivně nelze dovodit skutečnosti o jeho násilném jednání vůči poškozené. Zdůraznil přitom, že kritického dne žádným násilím ani vyhrožováním násilím nenutil a nedonutil K. V., aby s ním šla do jeho bytu, a pokud tam s ním dobrovolně bez jakéhokoliv odporu šla, musela si být dobře vědoma, proč ji k sobě vede. Jestliže soudy líčí událost tak, že po příchodu poškozenou hned povalil na postel a přes její aktivní odpor a výslovný nesouhlas na ní vykonal soulož, neberou v úvahu jeho pravdivé tvrzení o tom, že se líbali, osahávali, sedli si na postel, rozdělili se o cigaretu, vykouřili ji, vzájemně se svlékli a že poškozená začala klást odpor, teprve když mělo dojít k samotnému tělesnému styku. V souvislosti s tím zdůraznil, že k souloži v pravém slova smyslu mezi nimi vůbec nedošlo, a může snad jen připustit, že mu ve stavu rozrušení trvalo možná o něco déle, než si plně uvědomil, že poškozená myslí svůj nesouhlas po tom, co spolu do té doby prožívali, vážně a pouze ho nepředstírá. Z těchto důvodů vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, který se v otázce viny s rozsudkem soudu prvního stupně zcela ztotožnil.

Dovolatel pak vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení jeho jednání, neboť popis skutku uvedený v obou odsuzujících rozsudcích neobsahuje takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím konkrétně byl naplněn zákonný znak násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí, kterého se měl vůči poškozené dopustit, když skutková zjištění soudu, podle nichž měl s poškozenou vykonat pohlavní styk přes její odpor, sama o sobě jeho jednání jako násilí necharakterizují. Soudy obou stupňů podle jeho slov též nepřihlédly k tomu, že vzhledem ke všem okolnostem případu a menšímu odporu poškozené, měl důvod se domnívat, že odpor poškozené je pouze předstíraný, a tudíž nevěděl a spravedlivě nemohl ani předpokládat, že by svým jednáním mohl naplnit znaky trestného činu znásilnění. Podle jeho názoru tedy jeho trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin není dána.

V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. 9 To 331/2004 (v celém rozsahu) i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 5. 2004 sp. zn. 2 T 17/2004 (ve výroku o vině) a zprostil jej obžaloby.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že pokud obviněný namítá nedostatečný popis skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu, neznamená to, že soud potřebná skutková zjištění ve věci neučinil. V souvislosti s tím zdůraznila, že v odůvodnění rozsudku jsou rozvedena zjištění odpovídající skutkovým okolnostem, které zákonné znaky trestného činu znásilnění naplňují. Obviněný měl poškozenou uchopit kolem ramen a táhnout do paneláku, přičemž jí vyhrožoval, pokud bude křičet. V bytě ji povalil na postel, odkud utíkala, proto s ní měl udeřit o topení, chytat ji a tahat zpět na postel. Poškozená nikdy předtím pohlavní styk neměla, obviněného neznala a i vzhledem k těmto okolnostem musel obviněný odpor poškozené, který dle zjištění soudu překonal silou, a to vlečením, úderem a taháním, považovat za vážně míněný. Státní zástupkyně proto uzavřela, že z napadeného rozhodnutí, jakož i z rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutku, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právní kvalifikací by existoval extrémní nesoulad. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž upozornila na to, že takové rozhodnutí může dovolací soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a), nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný P. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný P. T. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje výhrady též vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně akceptovaným (potvrzeným) soudem druhého stupně, resp. hodnotícím úvahám rozvedeným v rozhodnutích obou soudů. Zpochybňuje totiž skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že soudy nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů správně, když při posuzování viny nezohlednily jím uváděnou verzi celé události, podle které žádným násilím ani vyhrožováním násilím nenutil a nedonutil K. V., aby s ním šla do jeho bytu, a pokud tam s ním dobrovolně bez jakéhokoliv odporu šla, musela si být dobře vědoma, proč ji k sobě vede, a podle níž poškozená začala klást odpor, teprve když mělo dojít k samotnému pohlavnímu styku, přičemž k souloži v pravém slova smyslu mezi nimi vůbec nedošlo. Zdůrazňuje přitom, že se zřetelem na všechny okolnosti případu a menšímu odporu poškozené měl důvod se domnívat, že odpor poškozené je pouze předstíraný. Z toho pak dovozuje, že nevěděl a spravedlivě nemohl ani předpokládat, že by svým jednáním mohl naplnit znaky trestného činu znásilnění.

To znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem v tomto případě ve skutečnosti spatřován zčásti v porušení zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Zbývající část dovolací argumentace však směřuje do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem. Dovolatel totiž namítl, že skutek, tak jak je popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nevykazuje obligatorní znaky trestného činu znásilnění, neboť nevyjadřuje znak násilí, popř. pohrůžky násilí. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní.



Podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se trestného činu znásilnění dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, spáchá-li tento čin na osobě mladší než osmnáct let.

Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného odporu osoby, vůči níž jednání směřuje. Za násilí ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák. se přitom v souladu s konstantní judikaturou považuje použití fyzické síly za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu ze strany znásilňované osoby za účelem dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Znak donutí jiného je pak vykládán jako překonání vážně míněného odporu znásilňované osoby nebo její podlehnutí při seznání beznadějnosti odporu, resp. upuštění od dalšího odporu pro vyčerpanost, beznadějnost či z odůvodněného strachu, že pachatel násilí uskuteční. Naplnění tohoto znaku však nelze dovozovat v případě, kdy odpor není vážně míněný nebo je jen předstíraný, resp. tehdy, jestliže poškozená osoba zpočátku klade určitý odpor, ale později se souloží dobrovolně souhlasí. Při hodnocení naplnění těchto znaků skutkové podstaty je nutno mít na zřeteli, že trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným, tedy uvedené znaky musí být ze strany obviněného pokryty nejméně zaviněním ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (potvrzených soudem odvolacím) vyplývá, že obviněný P. T. násilím a pod pohrůžkou násilí donutil nezletilou K. V., aby s ním šla do jím užívaného bytu v poschodí domu v ulici P. v Ch., kde ji povalil na postel, svlékl z ní oděv a přes aktivní odpor jmenované a její výslovný nesouhlas na ní vykonal soulož.

Z tohoto popisu skutku je především dostatečně zřejmé, že jednání obviněného je třeba chápat jako nedílný celek s tím, že již od počátku použité násilí směřovalo k donucení poškozené k souloži a že poškozená tímto násilím k souloži skutečně donucena byla. Lze sice připustit, že tento popis není zcela perfektní potud, že nevyjadřuje naprosto přesně a v celém rozsahu konkrétní násilné jednání obviněného, nýbrž zčásti používá slova zákona, v tomto případě však nejde o hmotně právní vadu, nýbrž pouze o určitou, nikoliv však podstatnou nepřesnost popisu skutku. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývají okolnosti, jež skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozhodnutí rozvádějí a potvrzují existenci skutkového základu, jemuž odpovídá použitá právní kvalifikace. Soud prvého stupně zjistil, že dotyčná jednala nedobrovolně, že ji obžalovaný násilím (rukou kolem ramen) táhl k sobě do bytu, že došlo k takovému násilí, jehož důsledkem bylo poranění pohlavních orgánů poškozené. Z výpovědi poškozené, kterou soudy obou stupňů považovaly za základní zcela věrohodný usvědčující důkaz (a tento hodnotící závěr náležitě odůvodnily), je zřejmé, že obviněný ji chytil kolem ramen, táhl ji a nakonec dotáhl přes její odpor do bytu, kde ji povalil na postel, a pokud se pohlavnímu styku bránila, uhodil jí o topení a tahal zpět do postele. Podle zjištění nalézacího soudu obviněný musel vědět, že poškozená s pohlavním stykem, k němuž mezi nimi došlo, nesouhlasí (že tedy její odpor je vážně míněný). Odvolací soud pak uvedl, že násilí obviněného za účelem vynucení pohlavního styku bylo zejména intenzivní v jeho bytě, čemuž nasvědčuje i zranění poškozené v oblasti pohlavních orgánů, a opětovně zdůraznil, že nevznikly pochybnosti o tom, že obviněný se dopustil jednání popisovaného poškozenou a že šlo z její strany o pohlavní styk nedobrovolný, který si obviněný na ní vynutil za použití poměrně intenzivního násilí.

Rozvedené skutkové okolnosti tak svědčí o tom, že byly naplněny všechny pojmové znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák.

Pro úplnost je na místě dodat, že z popsaných skutkových zjištění rovněž vyplývá úmyslné zavinění obviněného. Jde totiž o formulace, které vyjadřují úmyslnou povahu jeho jednání, konkrétně jeho zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by bylo možno učinit pouze na podkladě jiných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení provedených důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívají rozhodnutí soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud proto nemohl přiznat formálně právně relevantním dovolacím námitkám žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. T. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. listopadu 2004



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý