3 Tdo 125/2013
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 125/2013 -24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. února 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. N. nar., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 9 To 553/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 T 8/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 9. 2012, č. j. 27 T 8/2012, byl obviněný P. N. uznán vinným
- pod bodem 1) přečinem krádeže podle § 205 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
- pod bodem 2) 3) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
- pod bodem 4) přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku,

na skutkovém základě, že
- 1) dne 31. 8. 2011 v době okolo 13:00 hod. v P., v prostoru výhybky č. na železnici vlečky Škoda hlavní závod ve vzdálenosti 150 m od železniční zastávky P., J. n. směrem na D., po vzájemné domluvě s dosud neustanoveným mužem o odcizení kabelů, jež jsou příslušenstvím konstrukce žekezničního svršku, s uvedeným mužem pomocí přeneseného kladiva urazili 1 ks měděného kabelu vodivé propojky, čímž došlo k přerušení kabelu propojujícího mezi sebou části výhybky a majícího návaznost na návěstidlo, rozpojením kabelu tak došlo ke změně návěstního znaku stůj a situace se na kolejišti jevila, jako by ze závodu Škoda přijížděla vlečka na hlavní kolej železniční tratě D. Ch., čímž došlo k blokaci hlavní koleje nejméně na 15 minut do zjištění příčiny závady pracovníky zajišťujícími provoz a bezpečnost provozu na vlečce, přičemž k zastavení vlaků či zdržení vlakových souprav na hlavní koleji nedošlo v důsledku okamžité reakce a zásahu pracovníků zajišťujících provoz, dále zde obviněný N. kladivem urazil uzemňovací kabel vedoucí od kolejnice k návěstidlu a ranami kladivem se pokusil urazit celkem 3 ks dalších kabelů, v čemž mu bylo zabráněno zaměstnanci firmy A., a.s., kteří obviněného na místě zadrželi a předali přivolané policejní hlídce, a obviněný N. spolu s další dosud neustanovenou osobou tak uvedeným jednáním způsobili poškozením vodivé propojky kolejnic dané výhybky společnosti A. a.s., IČ:, a poškozením kabelu od návěstidla ke koleji firmě Ž. d. c., s. o., IČ, škodu v celkové výši 13.866,- Kč,
- 2) společně se samostatně stíhaným P. B., nar., v P. dne 6. 9. 2011 kolem 9:00 hod. v K. ulici č. vnikli nezajištěným vstupem do objektu bývalé C. vývařovny jídel v majetku společnosti C. s.r.o., IČ, ve 2. patře budovy vstoupili na střechu, kde v úmyslu zmocnit se měděného oplechování a kovových částí rozvodů vzduchotechniky tyto kovové prvky v hodnotě 560,- Kč odpáčili nebo odmontovali a připravili k odcizení, byli však vyrušeni hlídkou Policie ČR,
- 3) v P. dne 15. 9. 2011 kolem 9:28 hod. v K. ulici č. v úmyslu zde odcizit kovový materiál vylezl po hromosvodu na střechu bývalé C. vývařovny jídel, kde se chtěl za pomoci páčidla zmocnit měděného oplechování o rozměrech 30x30 cm a 30x280 cm v hodnotě 280,- Kč, což se mu nepodařilo, neboť byl přistižen hlídkou Policie ČR,
- 4) v P. dne 25. 11. 2011 v době kolem 15:00 hod. vnikl do nezabezpečeného objektu bývalé C. vývařovny jídel, K. ulice, odkud odcizil dva chladicí panely k lednicím, měděnou trubku a měděnou římsu okna, čímž způsobil majiteli objektu C. s.r.o., IČ:, P., N., škodu ve výši 1.052,- Kč,

a jednání pod body 1 až 4 se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň město sp. zn. 1 T 214/2009 ze dne 15. 6. 2010, který nabyl právní moci dne 2. 7. 2010, mu byl uložen za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou, trest vykonal dne 26. 3. 2011. Za to byl podle § 276 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území města P. na dobu dvou roků a dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu zednického kladiva s černou rukojetí, které obviněný vydal dne 31. 8. 2011.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 9 To 553/2012, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 11. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. N. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku se obviněný (dovolatel) plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu v tom, že dlouhodobě na území města Plzně páchá trestnou činnost, avšak vyslovil nesouhlas s právním posouzením uložení trestu zákazu pobytu. Zpochybnil závěr soudu první instance o tom, že nemá vazby na území města P.. Po skutkové stránce konstatoval, že předmětem dokazování soudu prvního stupně nebylo podrobné zjišťování jeho bydliště, resp. pobývání, a z důkazů nebylo možno učinit závěr, že by nepobýval více v P. než v H. S.. Uvedl, že jeho trvalé bydliště v H. S., D., je pouze oficiální, neboť je zde hlášen u své matky, která nesdílí pochopení pro jeho styl života a pro nedobré vzájemné vztahy zde nepobývá, ani pobývat nemůže. Poznamenal, že s ohledem na své poměry není schopen uspokojovat své bytové potřeby v konkrétním bytě a má tak silné vazby na sociální služby a azylové domy v P.. Z výše uvedených důvodů se obviněný domnívá, že realizace zákazu pobytu na území města P. by pro něj znamenala zpřetrhání jeho dlouhodobých vazeb k tomuto místu a vyjádřil obavy, že zejména v zimních měsících by mohla ohrozit i jeho zdraví nebo život, neboť v obcích v okolí P. není rozvinutá síť sociálních služeb. Dále podotkl, že je občanem Č. r. a nikoliv bezdomovcem v ústavně právním smyslu.

V další části svého dovolání s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 1/1976 Sb. rozh. tr. poukázal na to, že je rozhodující, kde se pachatel fakticky zdržuje a bydlí, a nikoliv, kde je formálně přihlášen k trvalému pobytu. Významné pro ukládání trestu zákazu pobytu je, zda místo, v němž je pachatel k trvalému pobytu přihlášen, má skutečně charakter trvalého pobytu. Na uvedené rozhodnutí je odkazováno i v aktuální judikatuře trestních soudů, např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 pod sp. zn. 8 Tdo 187/2011. Dovolatel shrnul, že pokud Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že je třeba zkoumat bydliště (skutečný pobyt) namísto trvalého pobytu vedeného v registru ve smyslu § 10 zákona o evidenci obyvatel při ukládání trestu zákazu pobytu v neprospěch pachatelů trestného činu, musí být zvolen obdobný přístup i ve prospěch pachatele. Trvalý pobyt vedený v evidenci plní jen evidenční funkci a žádné právní důsledky z ní nevyplývají (nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 4/02-1, posl. právní věta). Pokud by byl zvolen opačný výklad, bylo by tím neoprávněně a nepřiměřeně zasahováno do jeho práva na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že dovolatel částečně žil a žije jako bezdomovec , tedy osoba bez právního titulu k užívání konkrétní nemovitosti na území města P., jej nezbavuje práva označovat jako místo svého pobytu, přesněji řečeno pobývání a pohybu, město P., pokud v tomto místě dlouhodobě žije. Soudy obou stupňů tak nesprávně vyložily § 75 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu zákazu pobytu, neboť zákon v tomto případě nepřipouští uložit obžalovanému tento druh trestu s ohledem na jeho dlouhodobé pobývání na území obce. Ani na námitky dovolatele dostatečně neposoudily, zda obviněný dlouhodobě nepobývá na území P. a jaké sociální vazby má k tomuto místu.
Dále se domnívá, že zákaz pobytu nemá přicházet v úvahu v případech, kdy se jedná o trestnou činnost nahodilou. Obviněný poznamenal, že až na exces týkající se obecně prospěšného zařízení páchal nahodilé drobné krádeže s nízkým stupněm nebezpečnosti a jeho útoky nesměřovaly proti konkrétním osobám nebo věcem.

Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl takto: I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 9 To 553/2012, spolu s výrokem rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 27 T 8/2012, kterým byl uložen obžalovanému trest zákazu pobytu na území města Plzně po dobu dvou roků, se zrušují a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení .

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který v prvé řadě konstatoval, že podstatou námitek obviněného bylo tvrzení, že trest zákazu pobytu mu byl uložen v rozporu se zákonem. Takovou argumentaci lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je mimo jiné dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (resp. dále i pokud mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným). Ustanovení § 75 odst. 1 tr. zákoníku uvádí, že trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt. Ze závěrů soudní praxe (1/1976 Sb. rozh. tr.) potom k poslední ze zmíněných podmínek vyplývá, že okolnost, že pachatel je podle předpisů o hlášení obyvatelstva formálně přihlášen k trvalému pobytu v určitém místě, ještě sama o sobě nevylučuje možnost uložení zákazu pobytu, který by se vztahoval i na toto místo. Rozhodující je, zda místo, v němž je pachatel k trvalému pobytu přihlášen, má skutečně charakter trvalého pobytu. Je-li zvažováno uložení trestu zákazu pobytu, je tedy nutné zjišťovat, kde se pachatel ve skutečnosti trvale zdržuje (srov. i rozh. č. 52/1988 Sb. rozh. tr.). Takový trest lze uložit (mimo jiné) i bezdomovci, avšak ani u takovéto osoby se nesmí vztahovat na místo jejího skutečného pobytu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str 839).

Dále připomněl výslech obviněného ze dne 10. 2. 2012, ve kterém obviněný sdělil, že v P. žije již šest let v podstatě jako bezdomovec, a že se nyní hodlá zdržovat u matky na adrese svého trvalého pobytu D., H. S., kde si také bude přebírat korespondenci. Obdobně obviněný vypověděl i 9. 5. 2012, kdy byl zatčen orgánem policie z důvodu, že se na uvedené adrese nezdržoval a nebylo mu možné doručit předvolání k hlavnímu řízení, a opakovaně i ve dnech 2. 7. 2012, kdy byl opět zatčen. Dovolatel uvedl, že se nacházel u své matky na adrese P., H. S.. Soud prvního stupně tedy ve svém výroku o trestu konstatoval, že obviněný se chce a hodlá zdržovat v H. S., což je dokonce jiný kraj, než ve kterém leží P., když k P. nemá žádné (jiné, další) vazby. Státní zástupce konstatoval, že obviněný páchal na území Plzně opakovaně majetkovou trestnou činnost.

Státní zástupce vyslovil souhlas s uvedenými závěry soudu. Připustil, že i bezdomovec, tedy osoba bez vlastnického, nájemního či obdobného vztahu k nemovitosti nebo obydlí, může mít jinak existující a do jisté míry funkční sociální vazby v rámci určité obce, které by mohly být uložením trestu zákazu pobytu na tomto území zpřetrhány, rovněž může mít vůli v takové obci pobývat. Zde může být naplněna negativní podmínka § 75 odst. 1 tr. zákoníku. Ovšem ve vztahu k obviněnému státní zástupce doplnil, že sám obviněný několikrát během řízení prohlásil, že se nyní zdržuje a zdržovat bude v H. S.. Navíc nebyly zjištěny žádné významnější zejména rodinné, pracovní vazby obviněného k P., přičemž dovolatel uvedl, že zde pouze částečně využíval sociálních služeb, což však nelze považovat za vazbu omezenou toliko na P.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dovodil, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily pochybení tvrzeného v dovolání, když obviněnému uložily trest v souladu zejména s § 75 odst. 1 tr. zákoníku. Současně souhlasil, aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jinými způsoby, než jsou specifikovány v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Dovolatel P. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm h) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srovnej přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 426/2004 či 7 Tdo 720/2010). Výklad opačný /tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného v písmenu g)/ by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Ze shora uvedených důvodů lze uzavřít, že lze podřadit pod zákonem stanovený důvod dovolání námitku obviněného, že mu byl uložen trest zákazu pobytu, ač pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky.

Trest zákazu pobytu lze podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku uložit na dobu jeden rok až deset let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt. Je-li podstatou dovolací námitky tvrzení, že obviněnému byl uložen trest zákazu pobytu bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, jde o situaci srovnatelnou s těmi případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V tomto směru jde tedy o námitku relevantní, nicméně Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou.

V daném případě totiž ze spisového materiálu vyplývá, že všechny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu pobytu obviněnému byly splněny. Obviněný byl odsouzen za úmyslné trestné činy. Předchozí život obviněného rozhodně nelze charakterizovat jako řádný s ohledem na jeho dřívější odsouzení rovněž pro majetkovou trestnou činnost, přičemž nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopouští opakovaně. V minulosti se již dopustil na území, na něž se má zákaz pobytu vztahovat, poměrně rozsáhlé trestné činnosti a je rovněž zřejmé, že trestná činnost, pro niž byl obviněný naposledy odsouzen, souvisí s prostředím v místě, v němž mu má být pobyt zakázán. Jde totiž o poměrně velké město, kde je značná koncentrace lidí spojená s vysokou mírou anonymity. S ohledem na to, že ze strany obviněného důvodně hrozí opakování trestné činnosti majetkového charakteru v konkrétním místě, na území města P., lze uzavřít, že uložení trestu zákazu pobytu je vyžadováno ochranou majetku v tomto místě. V této souvislosti pak je z provedených důkazů zřejmé, že obviněný nemá v místě zakázaného pobytu trvalý pobyt (což by uložení trestu zákazu pobytu bránilo i při splnění všech ostatních podmínek pro uložení tohoto druhu trestu). Místem trvalého pobytu se totiž rozumí adresa pobytu, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Musí jít o místo, kde se fakticky také ve skutečnosti zdržuje, nikoliv o místo přechodného pobytu, za které lze rozumět místo, kde se osoba z různých důvodů zdržuje dočasně (zákaz pobytu se na místo tzv. přechodného pobytu ve smyslu dřívějších právních předpisů vztahovat může).

Obviněný nemá na území města P. vytvořeny žádné pracovní, sociální ani rodinné vazby, naopak sám deklaroval, že se hodlá zdržovat v místě trvalého pobytu, u své matky. Pokud využil či hodlal využít institucí záchranné sociální sítě v P., nic mu nebrání tyto kontaktovat i v místě trvalého bydliště. Tam může mít i rodinné zázemí.

S ohledem na tato zjištění, blíže rozvedená v rozhodnutí okresního i krajského soudu, na něž je možné odkázat, považuje Nejvyšší soud zmíněnou námitku za nedůvodnou, jež nemohla obstát. Pro svou neopodstatněnost proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 13. února 2013




Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký