3 Tdo 1248/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoník, § 122 odst. 2 tr. zákoník, § 259 odst. 3 tr. ř., § 249 odst. 1, 3 tr. ř.



3 Tdo 1248/2015-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný R. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 244/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 184/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. M. odmítá .

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 81 T 184/2014 , byl obviněný R. M. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 8. 10. 2013 kolem 23:30 hodin ve F.-M., v baru M. na ulici S., po předchozí rozepři udeřil M. C.
tlustostěnnou pivní sklenicí o hmotnosti 412 gramů, kterou držel v levé ruce, do pravé části hlavy v oblasti pravého ucha, čímž mu způsobil zranění spočívající ve dvou tržně zhmožděných ranách ve vlasaté části hlavy vpravo za ušním boltcem délky 2 cm a 3 cm a jedné tržné zhmožděné ráně v oblasti vnějšího kožního valu ušního boltce (helixu) délky 1 cm s dobou léčení 2 týdny, přičemž ze soudně lékařského hlediska útok vedený proti hlavě poškozeného tlustostěnnou pivní sklenicí je způsobilý pro vznik nepoměrně závažnějších poranění jako zlomeniny klenby lební se zakrvácením do dutiny lební, případně při zasažení obličeje a rozbití skleněného předmětu devastačních poranění měkkých tkání obličeje, včetně ztrátového poranění oka, tedy poranění, která by ze soudně lékařského pohledu splňovala kritéria delší dobu trvající poruchy zdraví, respektive poškození důležitého orgánu .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, IČ 47114304, na náhradě škody částku ve výši 1.896,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 81 T 184/2014, podal obviněný R. M. odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, a to v neprospěch obviněného, zaměřené do výroku o trestu, se kterým nesouhlasil a považoval jej za nepřiměřeně mírný, jakož i do výroku o vině.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 244/2015 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. k odvolání státního zástupce napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. M. shledal vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že dne 8. 10. 2013 kolem 23:30 hodin ve F.-M., v baru M. na ulici S., v podnapilém stavu slovně napadal přítomné hosty, a poté co vylil pivo na M. C., tohoto udeřil tlustostěnnou pivní sklenicí o hmotnosti 412 gramů, kterou držel v levé ruce, do pravé části hlavy v oblasti pravého ucha, čímž mu způsobil zranění spočívající ve dvou tržně zhmožděných ranách ve vlasaté části hlavy vpravo za ušním boltcem délky 2 cm a 3 cm a jedné tržné zhmožděné ráně v oblasti vnějšího kožního valu ušního boltce (helixu) délky 1 cm s dobou léčení 2 týdny, přičemž ze soudně lékařského hlediska útok vedený proti hlavě poškozeného tlustostěnnou pivní sklenicí je způsobilý pro vznik nepoměrně závažnějších poranění jako zlomeniny klenby lební se zakrvácením do dutiny lební, případně při zasažení obličeje a rozbití skleněného předmětu devastačních poranění měkkých tkání obličeje, včetně ztrátového poranění oka, tedy poranění, která by ze soudně lékařského pohledu splňovala kritéria delší dobu trvající poruchy zdraví, respektive poškození důležitého orgánu , a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 3 T 181/2001, mj. pro tr. čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně, který vykonal .

Podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, IČ 47114304, na náhradě škody částku ve výši 1.896,- Kč.

Odvolání obviněného R. M. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 244/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 233-235), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) t r. ř ., maje za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Obviněný namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť z učiněných skutkových zjištění nevyvodily patřičné právní závěry. Dále, že jeho jednání bylo nejdříve šetřeno jako přestupek, posléze byla věc s ohledem na jiné probíhající vyšetřování v jeho věci odložena, a teprve v rámci návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě došlo k návrhu, aby jednání ze dne 8. 10. 2013 bylo posouzeno taktéž jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný uvedl, že nalézací soud vycházel především z výpovědi poškozeného M. C., který však v rámci své výpovědi nevyvrátil tvrzení, že byť jej polil zbytky piva, neúmyslně jej přitom levou rukou zasáhl do obličeje. Je si vědom toho, že poškozenému způsobil zranění, tato však nebyla závažná či rozsáhlá, a zejména pak byla způsobena neúmyslně. Další svědci se neshodli na zásadních skutečnostech, zejména v jaké ruce držel sklenici a zda tato byla tenkostěnná, o níž se píše v policejním záznamu, či tlustostěnná, o níž se píše v rozsudku. Navíc sklenice vyfocená ve spise není sklenice, kterou držel v ruce. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů stran toho, že by si musel být vědom, jaká zranění může poškozenému způsobit. Od počátku uvádí, že svého jednání upřímně lituje, aniž by však tato skutečnost byla vyhodnocena v jeho prospěch. Obviněný má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako pokus přečinu ublížení na zdraví, případně podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Navíc odvolací soud jej uznal vinným i přečinem výtržnictví, přestože odvolání státního zástupce směřovalo toliko do výměry o trestu. Odvolací soud se navíc vůbec nezabýval možností upuštění od uložení dalšího trestu odnětí svobody s ohledem na to, že momentálně vykonává pětiletý nepodmíněný trest odnětí svobody.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 81 T 184/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 244/2015, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 10. 2015, sp. zn. 1 NZO 1062/2015.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že po obsahové stránce je dovolání obviněného až na nepatrnou výjimku prakticky identické s předešlým odvoláním. Dovolací řízení však není určeno k všeobecnému komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí, k čemuž dovolatel obsahem svého mimořádného opravného prostředku směřuje. Svou argumentaci obviněný zakládá na zpochybňování skutkových závěrů, k nimž dospěl soud na základě výsledků dokazování, a jejich nahrazování odchylnými skutkovými východisky, jež odpovídají zamýšlenému podlomení právních závěrů soudu prvního stupně. K tvrzením obviněného se vyjádřil již soud druhého stupně, který se důkladně zabýval v odvolání uplatněnými výhradami a vyrovnal se s nimi způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Námitky, které vycházejí z odchylného vymezení skutkového základu oproti závěrům soudu, jsou námitkami skutkovými, nikoli právními, a zřejmě nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkový stav v dané trestní věci byl podle názoru státního zastupitelství zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tedy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Okolnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení provedených důkazů a neztotožňuje se se skutkovými zjištěními, žádný dovolací důvod nezakládá.

S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b trestního řádu.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 244/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného M. C.) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, v jaké ruce držel sklenici piva a zda tato sklenice byla tenkostěnná či tlustostěnná, a dále stran závažnosti způsobených zranění), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že hodnocení důkazů neodpovídá zásadě presumpce neviny) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že poškozeného měl v úmyslu toliko polít pivem, přičemž zcela neúmyslně levou rukou zasáhl poškozeného sklenicí do obličeje, resp. jelikož je pravák a pivní sklenici držel v levé ruce, neodhadl vzdálenost a poškozeného nešťastně zasáhl do oblasti hlavy za ušní boltec, tedy zcela neúmyslně, přičemž se jednalo o sklenici třetinkovou, nikoli půllitrovou, která je vyfocena v trestním spise).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod z větší části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Odvolací soud pak na podkladě návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozšířil právní kvalifikaci jednání obviněné o přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný na podkladě výše uvedených vlastních skutkových závěrů dále namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako pokus ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, namísto pokusu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je pokus trestného činu trestný podle sazby stanovené na dokonaný trestný čin.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Těžká újma na zdraví je definována v § 122 odst. 2 tr. zákoníku , podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:
a) je to jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění,
b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů: zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu , zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, delší dobu trvající porucha zdraví.

Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník § 122 odst. 2 písm. j) vyjadřuje slovy delší dobu trvající porucha zdraví . Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci .

Soud vycházel z vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D., a to včetně jeho doplňků, kdy bylo konstatováno, že každý útok vedený skleněným předmětem proti hlavě či obličeji je dobře způsobilý ke vzniku nepoměrně závažnějších poranění, jako je zlomenina klenby lební se zakrvácením do dutiny lební, případně při zasažení obličeje a rozbití skleněného předmětu devastačních poranění měkkých tkání obličeje, včetně ztrátového poranění oka, tedy poranění, která by ze soudně lékařského pohledu splňovala kritéria delší dobu trvající poruchy zdraví, respektive poškození důležitého orgánu. Znalec dále uvedl, že dospěl k závěru, že k útoku byla použita tlustostěnná sklenice, ale i kdyby tomu tak nebylo, a jednalo by se o sklenici tenkostěnnou, jak se domáhá obviněný, mohly být závěry o rozsahu zranění ještě razantnější, tedy pro obviněného nepříznivější, neboť při rozbití takové sklenice by hrozil zásah do oblasti pod úhel dolní čelisti, kde se nacházejí jak karotidy, tak i jugulární žíly, při jejichž zasažení může zraněný vykrvácet (str. 8 napadeného rozsudku).

K naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 tr. zákoníku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1527 1530).

Na úmysl obviněného je třeba usuzovat z konkrétních zjištěných skutečností, zejména pak z mechanismu vedení útoku, jeho intenzity, délky jeho trvání, toho, do jakých částí těla byl útok směřován, tedy zda se jednalo o údery nahodile vedené či údery směřující na konkrétní části těla. V projednávané věci obviněný zcela jistě způsobil poškozenému zranění, kdy působil zraňující silou, přičemž takto útočil skleněným předmětem (pivní sklenicí), kterýžto se při kontaktu s tělem poškozeného rozbil, proti hlavě, tedy evidentně proti té části těla, u níž lze předpokládat způsobení závažných poranění, a to již z toho důvodu, že hlava člověka je jak obecně známo velmi zranitelná a nachází se zde životně důležitý orgán, kterým je mozek, stejně jako smyslová ústrojí oči, ústa, nos, uši, kdy je současně obecně známou skutečností, že některé kosti lidské lebky jsou velmi křehké. Ve skutkové větě rozsudku je pak rozvedeno, jaká zranění s ohledem na mechaniku útoku poškozenému hrozila, stejně jako, jaký důležitý orgán mohl být poškozen. Jednání obviněného bylo posouzeno jako pokus, tedy skutečnost, že poškozený zranění, která mu takovýmto útokem hrozila, neutrpěl, a proto se mohl následně zapojit zpět do každodenního života, není pro posouzení viny stěžejní.

Vzhledem k použitému mechanismu útoku a jeho intenzitě Nejvyšší soud neshledává na závěrech soudů stran posouzeného jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku žádných nesrovnalostí, neboť zcela reálně hrozilo způsobení vážné poruchy zdraví (s dobou léčby nejméně 6 týdnů), resp. poškození důležitého orgánu (oka).

Ve vztahu k subjektivní stránce uvedených trestných činů lze uvést, že s ohledem na jednání obviněného lze usuzovat na jeho přinejmenším srozumění s hrozícím následkem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění odvolacího soudu (str. 8 napadeného rozsudku), který uvedl, že obžalovaný si musel být vědom toho, že při takovém úderu sklenicí na poškozeného může způsobit zranění, jak se o nich zmiňuje znalec ve svém znaleckém posudku a výpovědi u hlavního líčení , resp. byl si vědom toho, že zranění hlavy je způsobilé přivodit zranění, která mohou mít až fatální následky.

Obviněný dále namítl, že soudy nijak nezohlednily polehčující okolnost spočívající v tom, že svého jednání upřímně litoval. Nejedná se v podstatě o námitku nezohlednění polehčujících okolností ve smyslu ustanovení § 41 tr. zákoníku, kterážto je však námitkou procesního charakteru, tedy pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či jakýkoli jiný dovolací důvod nepodřaditelná. Stejný závěr je třeba aplikovat i na námitku, že se soudy nezabývaly možností upuštění od uložení dalšího trestu odnětí svobody.

Namítal-li pak obviněný, že byl uznán i přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, byť státní zástupce jako důvod odvolání vůbec uvedené nezmínil, pak Nejvyšší soud uvádí, že podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Krajský státní zástupce rozšířil obsah odvolání s tím, že jednání obviněného je třeba taktéž posoudit jako přečin výtržnictví, kdy uvedené učinil až v rámci hlavního líčení, resp. po jeho zahájení. K možnostem dodatečného doplnění odvolání je možno uvést, že zákon výslovně nezakazuje měnit rozsah, v němž je rozsudek soudu prvního stupně napadán, a důvody odvolání i po uplynutí odvolací lhůty (§ 248 tr. ř.), resp. lhůty stanovené k odstraňování vad odvolání (§ 251 odst. 1, 2 tr. ř.). zejména s poukazem na tento argument se proto dovozuje, že není vyloučen výjimečně doplňovat odvolání i po uplynutí lhůty k podání odvolání (R 36/2004, s. 280), jakkoli jde o postup, který komplikuje rozhodování odvolacích soudů. Odvolací řízení je totiž řízením o řádném opravném prostředku podaném proti dosud nepravomocnému rozsudku, v němž lze uplatňovat tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy (§ 249 odst. 3 tr. ř.)

Odvolací soud upravil znění skutkové věty tak, aby odpovídala provedenému dokazování soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že jednání obviněného zároveň naplnilo skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (str. 9 a 10 napadeného rozsudku). Skutkový stav tak byl od počátku zjištěn správně a v dostatečném rozsahu pro právní posouzení skutku i jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. M. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. listopadu 2015 JUDr. Petr Šabata předseda senátu