3 Tdo 1244/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1244/2013-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. T. B, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 9 To 167/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 98/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 67 T 98/2012 , byl obviněný Ing. T. B. uznán vinným ze spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c), písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

I. v období od 6. 6. 2011 do 29. 8. 2011 postupně provedl 27 výběrů finanční hotovosti v celkové výši 307.000,- Kč z herního účtu spol. FORTUNA sázková kancelář a. s., tzv. telekonto, jež bylo zaregistrováno na jeho bratra ods. M. B., ačkoliv věděl na základě své osobní účasti u hlavního líčení a znalosti charakteru páchané trestné činnosti, že finanční prostředky na tomto herním účtu pochází z trestné činnosti, páchané ods. M. B., a to zvlášť závažného zločinu zpronevěry dle ust. § 206 odst. 1, 5 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., za který byl tento odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 2 T 8/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 54/2011 ze dne 16. 11. 2011, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří roků a šesti měsíců, se zařazením do věznice s dozorem, a zároveň mu byla uložena povinnost nahradit spol. Raiffeisenbank a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4, IČ: 49240901, škodu v celkové výši 28.589.113,- Kč, přičemž vybrané finanční prostředky v hotovosti předával J. B.,

II. dne 23. 8. 2011 předložil na centrále sídla spol. FORTUNA sázková kancelář a. s., V., P. IČ: 004 18 382 notářsky ověřenou plnou moc ze dne 22. 8. 2011, udělenou mu ods. M. B., jež ho opravňovala jakkoli disponovat s herním účtem spol. FORTUNA sázková kancelář a. s., tzv. telekontem registrovaným na ods. M. B., s žádostí o výběr finančních prostředků z tohoto herního konta, a to o převod částky v celkové výši 3.000.000,- Kč na účet vedený u České spořitelny a. s. na jméno J. B., ačkoliv na základě své osobní účasti u hlavního líčení a znalosti charakteru páchané trestné činnosti věděl, že finanční prostředky na tomto herním účtu rovněž pochází z trestné činnosti, páchané ods. M. B., a to zvlášť závažného zločinu zpronevěry dle ust. § 206 odst. 1, 5 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., za který byl tento odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 2 T 8/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 54/2011 ze dne 16. 11. 2011, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří roků a šesti měsíců, se zařazením do věznice s dozorem, a zároveň mu byla uložena povinnost nahradit spol. Raiffeisenbank a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4, IČ: 49240901, škodu v celkové výši 28.589.113,- Kč .

Za to byl podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 9 To 167/2013 , jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 5. 2013 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. T. B. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že o jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně rozhodoval senát Městského soudu v Praze, a to přesto, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno na základě trestního oznámení Městského soudu v Praze učiněného předsedkyní senátu JUDr. Silvií Slepičkovou. Pokud byl oznamovatelem Městský soud v Praze, který navíc spolupracoval při vyšetřování s orgány Policie ČR, nesměl o konečném, a tudíž pravomocném, vyřízení věci rozhodovat sám oznamovatel. Jelikož se tak stalo, bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Uvedenou námitku přitom uplatnil již v předchozím řízení, když u odvolacího soudu podal návrh na vyloučení soudců Městského soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, avšak jeho návrh byl zamítnut, stejně jako následná stížnost. Obviněný se tak domnívá, že v jeho věci rozhodoval vyloučený orgán. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že ve věci nebylo provedeno žádné dokazování k otázce, zda finanční prostředky, které odčerpal z účtu jeho bratra, byly získány trestnou činností, nýbrž se soudy spokojily s tím, že jeho bratr se dopustil trestné činnosti spočívající ve zpronevěřování finančních prostředků svého zaměstnavatele. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu uvedeným v odůvodnění jeho usnesení, že není podstatné, z jakých zdrojů pocházejí peníze na účtu bratra, které odčerpal, jelikož gamblerství jeho bratra dosáhlo obludných rozměrů a půjčka od rodičů nebyla prokázána. Z provedeného dokazování, zejména z výpovědi jeho bratra a z výpisů z účtu Fortuny , potom podle obviněného jednoznačně vyplývá, že jeho bratr prohrál v pátek před svým zadržením všechny zpronevěřené peníze, a jelikož v sobotu byla banka zavřená a nemohl z ní odcizit další peníze, požádal rodiče o půjčku. Od této chvíle hrál pouze s penězi půjčeným od jeho rodičů. Veškeré peníze vybrané obviněným z účtu jeho bratra tak pocházejí z půjčky od rodičů, nikoliv z trestné činnosti. Jeho jednání tak nemůže být posuzováno jako trestný čin, a proto napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 9 To 167/2013, a dále aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. z důležitých důvodů přikázal věc k projednání a rozhodnutí jinému soudu, než kterým je Městský soud v Praze.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) ve svém vyjádření uvedl, že námitku obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepovažuje za důvodnou, jelikož skutečnost, že trestní stíhání obviněného bylo iniciováno trestním oznámením předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Sylvií Slepičkovou, by mohlo založit důvody vyloučení nanejvýše ve vztahu k této soudkyni, v žádném případě však nemůže být důvodem vyloučení soudců, ze kterých je složen senát 9 To Městského soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, nebo dokonce důvodem vyloučení všech soudců tohoto soudu. U soudců rozhodujících v trestním řízení je nutno předpokládat takovou míru profesionality, aby byli schopni ve věci nestranně a objektivně rozhodnout bez ohledu na to, že trestní stíhání bylo iniciováno trestním oznámením jejich kolegyně. V tomto směru státní zástupce odkázal na závěry rozhodnutí publikovaného pod R 40/1991, které lze vztáhnout i na tento případ. V rámci dalšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce sice obviněný formálně namítá, že souzený skutek není trestným činem, tato jeho argumentace však nevychází ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Tato skutková zjištění obviněný fakticky odmítá a prosazuje vlastní skutkovou verzi. Jde přitom o opakování jeho obhajoby, kterou uplatňoval v původním řízení a které soudy neuvěřily. Námitky obviněného proto neodpovídají deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.

Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněný Ing. T. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučeným orgánem se rozumí soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel.

Z předmětného procesního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný podal dne 20. 5. 2013 k Městskému soudu v Praze návrh na vyloučení soudců Městského soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci (č. l. 339). O návrhu obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 9 To 167/2013, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. a § 30 odst. 1 tr. ř. není senát Městského soudu v Praze 9 To vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného (č. l. 359). O stížnosti obviněného (č. l. 362, č. l. 375) rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 12 To 34/2013, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl (č. l. 381).

Přítomnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný spatřuje pouze ve skutečnosti, že o jeho odvolání rozhodoval senát Městského soudu v Praze 9 To ve složení z předsedkyně JUDr. Evy Burianové a soudců JUDr. Jaroslavy Liškové a JUDr. Jany Lemfeldové, přestože jeho trestní stíhání bylo zahájeno na základě trestního oznámení učiněného předsedkyní senátu Městského soudu v Praze 2 T JUDr. Silvií Slepičkovou. Žádnou jinou argumentací svoji námitku obviněný nepodpořil. Již mimo rámec přípustné dovolací argumentace lze ze stížnosti obviněného proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o návrhu na vyloučení soudců zjistit, že svoji pochybnost o nestrannosti senátu 9 To, resp. jeho členů, vyvozuje z pocitu sounáležitosti těchto soudců ke společnému zaměstnavateli a pracovišti.

Za této situace nelze námitku obviněného hodnotit jinak, než jako námitku zjevně neopodstatněnou, neboť u soudců rozhodujících v trestním řízení je nutno předpokládat takovou míru profesionality, aby byli schopni ve věci nestranně a objektivně rozhodnout bez ohledu na to, že příslušná trestní věc byla původně iniciována jinou soudkyní působící u téhož soudu, a to v souvislosti s plněním povinností plynoucích z § 8 odst. 1 tr. ř. Pouhý profesionální vztah mezi soudci zařazenými na stejném pracovišti nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout. V dané věci tak nejde o žádnou ze situací upravených v § 30 tr. ř., a proto nemohla být shledána ani přítomnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, argumentace je však vystavěna výlučně na jeho tvrzení, že finanční prostředky, které odčerpal z účtu svého bratra, nebyly získány trestnou činností, nýbrž se jedná o peněžní prostředky pocházející z půjčky, kterou bratrovi poskytli rodiče. Taková tvrzení obviněného však nekorespondují se skutkovými závěry učiněnými soudy v předchozím řízení, jak byly zachyceny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a blíže rozvedeny v jeho odůvodnění. Jde o opakování jeho obhajoby uplatněné již v předchozím řízení. Obviněný tím pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.

Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký