3 Tdo 1235/2003
Datum rozhodnutí: 13.11.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1235/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 2 To 194/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 8 T 86/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění

V rámci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 8 T 86/2000, v řízení vedeném proti obviněným J. B., D. K. a M. N. byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným J. B. tím, že společně po předchozí dohodě dne 28.7.1997 kolem 09.30 hod. v obci Ú., okr. P. z. před prodejnou potravin pod pohrůžkou použití plynové pistole přinutili řidiče firmy T., a.s. A. L. k vydání klíčů od automobilu Ford Tranzit, této firmy v hodnotě 433.300,- Kč, s počítačem v hodnotě nejméně 35.000,- Kč, s vozidlem odjeli do Z., okr. K., ponechali si z něj cigarety v hodnotě 256.488,90 Kč a finanční částku nejméně 68.170,- Kč, a vozidlo Ford Tranzit posléze rozebrali na náhradní díly. Za to byl obviněný D. K. odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená a. s. P. M. (dříve T., a. s.) odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný D. K. podal, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 2 To 194/01, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o odvoláních obviněných J. B. a M. N.). Rozsudek soudu prvního stupně tak i v části týkající se obviněného D. K. nabyl právní moci dne 14. 3. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (resp. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.6.2001, sp. zn. 8 T 86/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14.3.2002, sp. zn. 2 To 194/2000 ) podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný D. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jímž napadl výrok rozhodnutí soudu druhého stupně a v tomto rozsahu též výrok o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.1, tedy, že napadená rozhodnutí . spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení.

Dovolatel především uvedl, že oba rozsudky vycházely z toho, že se skutek stal, což je z dokazování zřejmé. Dokazování však bylo nedůsledné v části, kdy mělo být najisto postaveno, kdo skutek spáchal. Za pochybení dovolatel označil to, že při úvahách o pachateli loupeže vycházel nalézací i odvolací soud výlučně z výpovědi M. N., který byl v přípravném řízení v postavení obviněného, u hlavního líčení však již k věci vypovídal v postavení svědka, neboť jej obžaloba z tohoto skutku již nevinila. Výslech jmenovaného označil za procesně vadný s tím, že tento nesprávně provedený důkaz byl zásadním podkladem pro rozhodování o jeho vině. Dále uvedl, že nalézací i odvolací soud ponechal zcela bez povšimnutí výpovědi poškozeného A. L. a svědkyně J. H., jež byly provedeny procesně bezchybně. Tito svědci, kteří popsali podle postav oba dva muže, kteří se dopustili útoku v obci Ú., z nichž jeden řídil automobil tov. zn. Škoda 105 či 120, vylučují, že by se právě dovolatel mohl účastnit loupeže jako řidič předmětného automobilu. Kdo byl druhým mužem, nelze podle dovolatele ze známých markantů na místě činu zjistit. V návaznosti na to dovolatel vyslovil přesvědčení, že důkazní situace nemohla vést k jednoznačnému závěru o tom, kdo byli pachatelé loupeže v Ú. dne 28. 7. 1997. Pochybnosti o správnosti závěru soudu o pachatelích podporuje podle něho i správné zjištění soudu o tom, že zajištěné vozidlo Ford Tranzit není totožné s vozidlem, které v rozhodnou dobu řídil poškozený A. L. Zdůraznil pak, že vzhledem k tomu, že se nalézací ani odvolací soud náležitě nevypořádaly s konstatovanými procesními vadami, nepřihlížel k výpovědi řádně slyšených svědků, nezabýval se výsledky v přípravném řízení prováděných rekognicí a závěr o jeho vině vyvodil z nezákonně provedeného úkonu, jsou dány důvody pro dovolání upravené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. 2

V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozsudky v části jeho se týkající a podle § 265l tr. ř. věc v této části přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby v novém řízení vycházel pouze z důkazů řádně provedených, popř. aby řízení doplnil o výslech svědka N. a původně spoluobžalovaného B., a to po náležitém poučení těchto osob podle příslušných ustanovení trestního zákona a trestního řádu o výsleších svědků, popř. sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej ve smyslu ustanovení § 226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby.

V rámci svého dovolání obviněný D. K. rovněž navrhl, aby mu předseda senátu dovolacího soudu odložil trest do doby nového meritorního rozhodnutí.

Po uplynutí dovolací lhůty dovolatel prostřednictvím své obhájkyně svůj mimořádný opravný prostředek doplnil. Uvedl, že z dovolání a zejména ze závěrečného návrhu je zřejmé, že důvod, o který se dovolání opírá, spočívá též v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.3, a navrhl, aby dovolací soud posoudil jeho věc i podle tohoto zákonného ustanovení.

Již na tomto místě bylo nutno připomenout, že podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze měnit rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V posuzovaném případě však je patrné z argumentace dovolání (zejména jeho uvození), že zmíněným doplňkem dovolatel dovolací důvody neměnil, nýbrž pouze upřesnil, a neměnil ani rozsah dovolání.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Podle jejího názoru lze ze základních obecných hledisek považovat dovolání za přípustné s tím, že z jeho obsahu vyplývá, že dovolatel mínil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelem uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestů. Tyto argumenty jsou opakováním skutečností z řádného opravného prostředku, s nimiž se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí jednoznačně vypořádal. Zejména ovšem státní zástupkyně zdůraznila, že důvod, který uvádí dovolatel, není důvodem dovolání, který by bylo možno podřadit pod některý z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., případně pod důvod uvedený v § 265b odst. 2 tr. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a to za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný D. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Pokud jde o obsahové náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba i se zřetelem k ustanovení § 265a tr. ř. připomenout, že dovolání má vždy směřovat proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může případně směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel však zvolil opačný postup. Poněvadž však výslovně napadl rozhodnutí soudů obou stupňů, nejevila se konstatovaná formální vada jako natolik podstatná, aby bylo možno a nutno učinit závěr, že dovolání nesplňuje požadavky stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. a že je třeba odmítnout je podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nedostatek náležitostí jeho obsahu.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr.ř., přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady.

Dovolatelem vymezené dovolací námitky ovšem pod shora citované ustanovení zákona nespadají, byť na ně dovolatel formálně odkazuje. Nutno zdůraznit, že dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. nemohl být naplněn, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně po provedeném odvolacím řízení a přezkumu podle hledisek stanovených zákonem nerozhodl o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání ani o schválení narovnání, nýbrž zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného D. K. proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 8 T 86/2000.

Dovolatelem uplatněnou argumentaci nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).



V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž poukazuje na to, že dokazování bylo zatíženo procesními vadami, že provedené důkazy nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny, a z toho vyvozuje nesprávnost závěru o jeho vině shora popsaným skutkem.

Konečně, i alternativní petit dovolání, v němž se dovolatel domáhá po zrušení napadených rozhodnutí případného zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že tento skutek (rozumí se skutek v žalobním návrhu označený) spáchal obžalovaný, svědčí o tom, že se dovolání opírá o skutkovou a nikoliv hmotně právní argumentaci.

Nutno proto shrnout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) i g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. v porušení zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy de facto v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03).

Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byly citovány zákonné důvody podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Navrhl-li obviněný D. K. v rámci podaného dovolání, aby mu byl odložen výkon trestu, nutno uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Jestliže předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. listopadu 2003

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler



Vypracoval : JUDr. Vladimír Veselý