3 Tdo 1233/2003
Datum rozhodnutí: 05.11.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1233/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 5 To 19/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 16/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 42 T 16/2001, byl obviněný L. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Česká republika Ministerstvo obrany ČR, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování MO se sídlem v P., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch rovněž státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 5 To 19/03, jímž k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl tak, že se obviněný L. Š. uznává vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že 27. 9. 1994 uzavřel společně se svou manželkou L. Š. jako kupující kupní smlouvu s prodávajícím Českou republikou Ministerstvem obrany ČR, podepsanou kupujícími v Č. B. již 19. 9. 1994, jejímž předmětem byl prodej areálu kasáren ve V., zapsaný na listu vlastnictví pro katastrální území V., obec V., okres P., sestávající z pozemků, budov a jiných staveb a venkovních úprav a porostů v celkové hodnotě nejméně 47, 451.140,- Kč za dohodnutou kupní cenu 51,000.000,- Kč, kterou se zavázal zaplatit do 30 dnů od právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o provedení vkladu vlastnického práva, k němuž došlo 27. 12. 1994, a to na bankovní účet prodávajícího, a až do jejího úplného zaplacení nepřevádět vlastnické právo k těmto nemovitostem na třetí osoby, přičemž v rozporu se skutečností nepravdivě uváděl osobám, s nimiž o koupi jednal, že kupní cenu uhradí z přislíbeného bankovního účtu, ačkoli věděl, že žádný úvěr přislíben nemá a nemá ani jiné zdroje, z nichž by mohl kupní cenu dle smlouvy uhradit a kupní cenu dosud neuhradil, přičemž získané nemovitosti postupně od ledna 1995 po částech rozprodával dalším osobám, když k tomu mohl využít i padělaného tzv. dodatku ke kupní smlouvě z 27. 9. 1994, dle něhož byl hned oprávněn nabytý majetek dále prodávat, čímž pro sebe získal nejméně 21,152.140,- Kč a Českou republiku Ministerstvo obrany ČR tak poškodil o nejméně 47,451.140,- Kč. Za tento trestný čin mu byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 256 tr. ř. pak odvolací soud rozhodl, že se odvolání obviněného zamítá.

Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. Š. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž tento rozsudek napadl ve výrocích o vině i o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Odůvodnění svého dovolání opřel dovolatel především o tvrzení, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku je chybně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ačkoliv jeho jednání ve skutečnosti nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného z trestných činů, event. vykazuje pouze znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Podle názoru dovolatele neobsahuje popis skutku ve výroku napadeného rozhodnutí náležitosti předpokládané ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. V důsledku toho pak nelze dovodit naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. V uvedené souvislosti pak dovolatel namítl, že absence ztotožnění osoby jednající v omylu vylučuje naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu. Obecný odkaz soudu na osoby jednající o koupi totiž nesplňuje požadavek na předpokládanou míru identifikace osoby jednající v omylu. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, není podle přesvědčení dovolatele z rozsudku možno dovodit existenci jeho úmyslného zavinění, zejména v tom směru, zda se zavinění formou úmyslu dotýká i poškozeného, když z výrokové části napadeného rozsudku nevyplývá, zda jednání obviněného (dovolatele) s poškozeným spočívajícím v podpisu kupní smlouvy bylo vedeno přímým či nepřímým úmyslem, nebo pouze zaviněním ve formě vědomé nedbalosti (§ 5 písm. a/ tr. zák.), jestliže dovolatel bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že kupní cenu uhradí v dohodnutém termínu.

Dovolatel dále uplatnil námitky i proti výši škody a způsobu jejího stanovení. Poukázal na to, že výši škody odvolací soud stanovil na základě znaleckého posudku znalce Ing. V. B., který podle dovolatele byl zpracován pravděpodobně v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 393/1991 Sb. V době dokonání činu, tj. nejdříve vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí (27. 12. 1994) však byla platná a účinná nová vyhláška č. 178/1994 Sb. Aplikací nesprávné právní normy při stanovení výše škody tak podle dovolatele došlo k porušení ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku o vině i o trestu a sám ve věci rozhodl tak, že se dovolatel obžaloby zprošťuje. Pro případ, že dovolací soud shledá dovolání důvodným, avšak postup podle § 226 tr. ř. nebude možný, dovolatel alternativně navrhl, aby dovolací soud věc přikázal k projednání a rozhodnutí městskému státnímu zástupci v Praze a současně aby rozhodl, že se dovolatel nebere do vazby. Dovolatel rovněž požádal, aby předseda senátu dovolacího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody.

Do dne konání neveřejného zasedání nebylo dovolacímu soudu doručeno písemné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, zda využívá svých práv uvedených v ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř.



Obviněný L. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněným dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti významné z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Jestliže tedy dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl nesoulad popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku a soudem použitou právní kvalifikací, lze mít za to, že výše uvedený dovolací důvod uplatnil relevantně.

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tímto činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu (tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák. škodu ve výši nejméně 5 000 000,- Kč).

Skutkový stav věci, jež byl stručně formulován (popsán) ve výrokové části napadeného rozsudku a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, jež ve svém souhrnu tvoří zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. V popisu skutku je v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. uvedeno, v čem mělo spočívat konkrétní podvodné jednání dovolatele, vůči jakým subjektům směřovalo, jakým způsobem se dovolatel obohatil, který subjekt poškodil i jaká byla výše škody způsobené na cizím majetku. Z popisu skutku rovněž vyplývá zavinění obviněného (dovolatele) ve formě přímého úmyslu (§ 4 písm. a/ tr. zák.), jakož i příčinný vztah mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Nelze proto přisvědčit námitkám dovolatele, že předmětný skutek postrádá náležitosti vztahující se k některému ze znaků objektivní či subjektivní stránky trestného činu. Je-li dále namítáno, že tzv. skutková věta výroku napadeného rozsudku postrádá úplnou specifikaci subjektů (konkrétních osob) vůči kterým podvodné jednání směřovalo či konkrétní formulace o formě zavinění, je třeba poznamenat, že výrok i odůvodnění rozhodnutí tvoří jediný celek. Pokud v posuzovaném případě výrok rozsudku obsahuje všechny náležitosti předpokládané ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., nelze soudům obou stupňů vytýkat, že učiněná skutková zjištění (jako podklad pro následné právní závěry) podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. V předmětné věci se odvolací soud s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil s výjimkou stanovené výše škody. Proto v daném směru v odvolacím řízení sám doplnil dokazování a na podkladě nově zjištěného skutkového stavu věci posuzoval relevantní hmotně právní otázky vyplývající z ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. a dále § 89 odst. 11 tr. zák. (a to též s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.).

Jestliže dovolatel dále namítl, že odvolací soud při stanovení výše škody vycházel ze znaleckého posudku, v němž znalec Ing. V. B. použil tehdy platnou vyhlášku č. 393/1991 Sb., ačkoliv v době dokonání činu byla již platná a účinná nová vyhláška č. 178/1994 Sb. , je zapotřebí poznamenat, že odvolací soud považoval z hlediska ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. za rozhodnou dobu měsíc září 1994 (tj. provedenými důkazy zjištěnou dobu uzavírání kupní smlouvy), k níž se znalecký posudek i jeho dodatek ze dne 16. 4. 2003 vztahují. Dovolatel tak ve skutečnosti namítl existenci jiného skutkového stavu, než z jakého ve svém rozhodování vycházel odvolací soud. Takovou námitku ovšem pod uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích neshledal Nejvyšší soud podané dovolání v žádném směru opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. Š. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal pouze dovolatel a nikoliv za stanovených podmínek (§ 265h odst. 3 tr. ř.) předseda senátu soudu prvního stupně, nebylo zapotřebí rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem, neboť ve skutečnosti šlo pouze o podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., kterému předseda senátu Nejvyššího soudu nevyhověl.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler