3 Tdo 1230/2008
Datum rozhodnutí: 18.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1230/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2009 o dovolání podaném obviněným M. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 61 To 459/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 143/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění:



Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 T 143/2004, byl obviněný M. T. uznán vinným v bodě I/ výroku trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že dílem jako jednatel firmy B., s. r. o., dílem jako osoba zmocněná k jednání jménem společnosti v rozsahu pravomocí statutárního zástupce, tedy jako plátce odvodu pojistného na všeobecné zdravotní pojištění za své zaměstnance ve smyslu § 5 odst. 1 zák. č. 592/1992 Sb., § 8 odst. 2 zák. č. 550/1991 Sb., ve znění § 9 odst. 2 zák. č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož i plátce odvodu pojistného na sociální zabezpečení za své zaměstnance ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b), § 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neodvedl za své zaměstnance:

1) v období od února 2001 do července 2003 částku 120.477,- Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně,

2) v období od června 2001 do února 2003 částku 172.599,- Kč Pražské správě sociálního zabezpečení,

ačkoliv tyto částky zaměstnancům ze mzdy srazil, a v bodě II/ výroku o vině trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že v období od dubna 2001 do prosince 2002 jako osoba zmocněná k jednání jménem firmy B., s. r. o., v rozsahu pravomoci statutárního orgánu, tedy jako plátce daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za své zaměstnance ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., § 6 odst. 1, odst. 3, § 38h odst. 1, odst. 10 zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neodvedl Finančnímu úřadu pro Prahu 6, zálohu na daň svých zaměstnanců ve výši 369.634,- Kč, ačkoliv tuto částku zaměstnancům ze mzdy srazil . Za to byl obviněný podle § 147 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu soud současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu tří let.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 61 To 459/2007, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Za podmínek podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 11. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analaogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž současně napadl i odvolacím rozhodnutím nedotčené výroky soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu (§ 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.). Vyslovil přesvědčení, že ve vztahu k celému jednání, jímž byl uznán vinným, chybí úmyslné zavinění jako tzv. subjektivní stránka trestného činu. Závěr o tom založil na skutečnosti, že firma B., s. r. o., byla v inkriminovanou dobu v obtížné hospodářské situaci a že jeho úmyslem nebylo povinné platby neodvést vůbec, nýbrž odvést je po překonání dočasné krize. V uvedené souvislosti poukázal zejména na skutečnost, že společnost měla pohledávky za firmou F. s., a. s., ve výši 5.734.000,- a disponovala nemovitostmi, jejichž hodnota značně převyšovala výši pohledávky státu za neodvedené platby. Přitom se jednalo o objektivní okolnosti, které dovolatele opravňovaly přinejmenším k důvodné domněnce, že z uvedených zdrojů dojde k následné úhradě povinných plateb vůči státu, a s tímto řešením také počítal. To znamená, že nejednal v úmyslu předpokládaném v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák., jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů, a proto bylo jeho jednání neprávně subsumováno pod danou skutkovou podstatu.

Dovolatel dále zpochybnil závěr soudů, že v době po 21. 3. 2001, kdy již nebyl jednatelem výše uvedené společnosti a tedy v postavení jejího statutárního orgánu, stále ještě splňoval podmínku subjektu trestného činu ve smyslu § 90 tr. zák., tj. měl zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, aby mohl být jeho pachatelem. Podle dovolatele soudy nevzaly v úvahu, že dle § 66 odst. 2 Obchodního zákoníku je závazek k výkonu funkce závazkem osobní povahy. Z tohoto důvodu pak na základě plné moci není možné zastoupení při výkonu funkce statutárního orgánu, resp. takové zmocnění je neplatné a neplatností jsou pak ztíženy i veškeré právní úkony na základě takového zmocnění zmocněncem učiněné. Již z takového důvodu, tj. pro neplatnost zmocnění, nelze podle názoru dovolatele dovodit jeho trestní odpovědnost, neboť jeho jednatelství ve společnosti B., s. r. o., zaniklo ke dni 21. 3. 2001 a od té doby neexistoval jakýkoliv právní vztah mezi ním a uvedenou společností, tedy jakýkoliv platný právní titul pro existenci práv a povinností. Jestliže např. podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 972/2003 je plátcem ve smyslu ustanovení § 147 tr. zák. právnická osoba a povinnost odvádět platby za poplatníka nemůže být založena ani prokurou, tím méně podle dovolatele může být založena plnou mocí, která je navíc s ohledem na její rozpor se zákonem neplatná. Z tohoto důvodu bylo proto možno dovolateli přičítat pouze jednání, které společnost uskutečnila v době od února 2001 do 21. 3. 2001. Vzhledem k výši neodvedené částky by však v daném případě podle dovolatele nedošlo k naplnění formální stránky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. Dovolatel však - z důvodů již uvedených - nenaplnil především subjektivní stránku tohoto trestného činu. S poukazem na tyto důvody i na některá další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež podle jeho názoru lze vztáhnout i na nyní projednávaný případ, dospěl k závěru, že rozhodnutí obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že jsou dány podmínky pro jejich zrušení.

Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 61 To 459/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 T 143/2004, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu projednání a rozhodnutí.



K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). K námitce stran absence subjektivní stránky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. uvedl, že jak soud prvního stupně, tak posléze i soud odvolací správně přihlížely k tomu, že finanční potíže firmy B., s. r. o., nebyly přechodné povahy a spor s firmou F. s., a. s., o dlužnou částku se táhl delší dobu bez zjevné naděje na uspokojení požadavků ze strany věřitele. Dovolatel přitom musel vědět, že finanční situace jím řízené společnosti se trvale zhoršovala a nebyly reálné vyhlídky na její zvrat a tedy ani na uhrazení dlužných daňových a dalších povinností, které měl plnit za zaměstnance společnosti. Jestliže strhl (resp. dal strhnout) zaměstnancům příslušnou část z jejich hrubé mzdy a takto získané prostředky místo odvodů na příslušné účty použil k financování dalšího chodu skomírající firmy, musel být srozuměn s tím, že tuto platební povinnost nemůže v dohledné době a nejspíš nikdy splnit a nemůže v tomto ohledu spoléhat na žádný budoucí příznivý obrat v hospodaření společnosti. K argumentaci dovolatele možností uhradit dlužné částky z prodeje pozemků, jež patřily firmě B., s. r. o., státní zástupce poukázal na to, že ze soudy provedeného dokazování nevyplývá žádný pokus obviněného tak učinit, a kromě toho na dotyčných pozemcích vázlo zástavní právo. Z výše uvedeného je pak zřejmě, že obviněný jednal minimálně v eventuálním úmyslu a závěr soudů o naplnění subjektivní stránky výše uvedeného trestného činu je tudíž důvodný. Dovolateli pak podle státního zástupce nelze přisvědčit ani v tom, že jako osobě pověřené jednáním za společnost B., s. r. o., na základě plné moci mu fakticky v tomto ohledu neplynuly žádné povinnosti, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že měl jednoznačnou snahu řídit společnost i poté, co v důsledku prohlášení konkursu na něho jako fyzickou osobu pozbyl formální předpoklady pro výkon funkce jednatele. Do této funkce proto dosadil formálně jinou osobu (svědkyni V.), ale ve skutečnosti nadále rozhodoval o veškeré činnosti firmy a své postavení právně vymezil plnými mocemi. Za této situace ovšem musí nést i odpovědnost spojenou s výkonem funkcí vymezených v těchto plných mocích, které si navíc fakticky ponechal z předešlé doby, kdy působil jako jednatel společnosti.

Své vyjádření k dovolání uzavřel státní zástupce konstatováním, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a v rozsahu výroku o vině ani rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravovat cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Obviněný M. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na obsah výše uvedeného dovolacího důvodu má Nejvyšší soud zato, že jej dovolatel právně relevantně naplnil námitkou absence úmyslného zavinění (tzv. subjektivní stránky) a námitkou, že v době po 21. 3. 2001 zároveň neměl způsobilost být subjektem (pachatelem) trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. l tr. zák. se dopustí pachatel, který jako plátce ve větším rozsahu nesplní za poplatníka zákonnou povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.). Plátcem je výlučně zaměstnavatel, poplatníkem pak jeho zaměstnanec. Nesplněním zákonné povinnosti plátce se rozumí neodvedení uvedených plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků, zaměstnavatelem (plátcem), který mu je srazil ze mzdy. Zaměstnavatel (plátce) je povinen tyto sražené platby odvést správci daně, tj. finančnímu úřadu, zdravotní pojišťovně, popřípadě správě sociálního zabezpečení. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž pachatelem trestného činu podle § 147 tr. zák. může být jen plátce (zaměstnavatel, resp. jeho statutární orgán nebo odpovědný pracovník, který má platby provést), tedy konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu ustanovení § 90 odst. l tr. zák. Pokud je plátcem právnická osoba, uplatní se ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. a trestně odpovědnou bude fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby. Může to být statutární orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale též jiná fyzická osoba (např. vedoucí zaměstnanec), jestliže je důsledkem jejího rozhodnutí neodvedení sražených plateb (k tomu přiměřeně srov. například R 53/2000 SbRt.).

Dále je nutno připomenout, že trestní odpovědnost za trestný čin podle § 147 odst. l tr. zák. lze vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě toliko v případě, že zaměstnavatel svým zaměstnancům skutečně srazil příslušné částky z jejich hrubé mzdy a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil pro jiné účely, nebo je ponechal na účtu apod. Kdyby tomu tak nebylo a zaměstnavatel měl k dispozici toliko peníze postačující na vyplacení čistých mezd, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmu, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. by se nedopustil. Na tomto místě je zároveň třeba dodat, že nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši a je-li pak insolventní nebo předlužen, měl by své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd zaměstnancům a úhrady plateb svým partnerům. To znamená, že by měl přiměřeně snížit i vyplacené mzdy a odvést za své zaměstnance alespoň část uvedených plateb (srov. R 30/2001 SbRt.).

V projednávaném případě soudy při právním posuzování jednání dovolatele uvedené zásady neporušily.

Skutkový stav věci, z něhož soudy vycházely, lze stručně shrnout tak, že dovolatel byl statutárním orgánem (jednatelem) společnosti B., s. r. o., a to do 21. 3. 2001. Poté, co pozbyl zákonné předpoklady pro výkon jednatelství, dále pokračoval ve výkonu činností s ním spojených na základě generálních plných mocí ze dne 27. 3. 2001, 16. 9. 2002, 3. 2. 2003 a 30. 6. 2003, jimiž byl zmocněn k jednání jménem společnosti v rozsahu pravomocí statutárního orgánu, včetně jednání se všemi orgány státní správy ve věcech týkajících se firmy. První tři z výše uvedených zmocnění pro rozhodné období udělila dovolateli svědkyně L. V., která se po dovolateli stala - v podstatě jen formálně - jednatelkou společnosti. K tomu došlo právě na žádost dovolatele (podle zjištění soudů šlo o jakési quasi jednatelství /nastrčenou osobu/). L. V. nebyla za své jednatelství nijak honorována a vyjma udělování plných mocí dovolateli nevykonávala žádnou faktickou činnost ve společnosti, neměla přehled, co se ve firmě děje ani do ní nedocházela. O finančních tocích ve společnosti neměl přehled ani svědek JUDr. K. J., který byl spolu s dovolatelem jednatelem společnosti do 30. 9. 2001. Dovolatel byl pak tou osobou, které účetní M. Š. předávala příslušné příkazy k úhradám plateb (srážek daní a odvodů na zdravotní a sociální pojištění a státní politiku zaměstnanosti z mezd zaměstnanců). Z výpovědi posledně jmenované svědkyně soud zjistil, že firma, která v rozhodné době neměla dostatek peněz, přestala v prvé řadě platit odvody státu, neboť se nejednalo o platby, které by souvisely s jejím bezprostředním chodem, zatímco ostatní platby prováděny byly. Dále bylo zjištěno, že společnost B., s. r. o., se následně dostala do konkursu, přičemž přihlášené pohledávky činily úhrnem 21.388.945,- Kč, zatímco hodnota majetku firmy, včetně pozemků, který by případným zpeněžením mohl sloužit k jejich uspokojení, nedosahovala ani jedné třetiny jejích pasiv.

S dovolatelem lze samozřejmě souhlasit v tom, že ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 Obchodního zákoníku je závazek k výkonu funkce (zde jednatele) závazkem osobní povahy, a proto jej nelze na jiného převést udělenou plnou mocí, která by z tohoto důvodu byla neplatná. V posuzovaném případě je však podstatné, že předmětné generální plné moci byly vystaveny účelově a především z dovolatelova podnětu, neboť na jejich podkladě dosáhl toho, že mu bylo uděleno právo jednat jménem společnosti B., s. r. o., a to v rozsahu pravomocí statutárního zástupce (jednatele). Dovolatel tímto způsobem de facto obešel zákon, jehož se nyní dovolává, neboť v důsledku rozsahu získaného zmocnění dostal výše uvedenou společnost znovu pod kontrolu i v době, kdy již jejím jednatelem nebyl, resp. jím být nesměl. Tímto způsobem si pak podržel vedoucí místo ve společnosti, která byla fakticky i nadále řízena výlučně jeho pokyny. Za těchto okolností pak podle názoru Nejvyššího soudu nelze soudům prvého a druhého stupně vytknout, že nedovodily (ač to podle dovolatele učinit měly), že svoji činnost vykonával v pozici, kdy vlastně žádná práva a povinnosti neměl a tudíž nebyl z hlediska trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. trestně odpovědný. Ve skutečnosti totiž stále jednal - byť jednatelem již nebyl - jako vedoucí činitel předmětné právnické osoby (společnosti B., s. r. o.), jež jako plátce svým zaměstnancům za inkriminované období srazila ze mzdy příslušné částky v soudem zjištěné výši; které však z dovolatelova rozhodnutí nebyly odvedeny státu, ale byly použity k jiným účelům. Z výše uvedených důvodů proto dovolatel nepozbyl zvláštních vlastností subjektu trestného činu ve smyslu ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., jestliže za jím řízenou společnost nesplnil její zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň, přestože tyto prostředky měla společnost reálně k dispozici.

Obstát nemůže ani další námitka dovolatele vztahující se k nedostatku jeho úmyslného zavinění (§ 4 tr. zák.). Podle zjištění soudů totiž dovolatel znal všechny rozhodné skutečnosti, zejména věděl, že částky sražené zaměstnancům ze mzdy musí být odvedeny státu. Zcela vědomě se pak rozhodl, že tyto prostředky použije jiným způsobem. Podle zjištění soudů musel zároveň znát i neutěšený stav jím ovládané společnosti, která se nakonec dostala do konkursu, kdy její pasiva byla nesrovnatelně větší než aktiva. Sotva tedy mohl reálně počítat s tím, že společnost své povinnosti vůči státu bude schopna splnit alespoň později, a zda tak vůbec bude schopna učinit. Na to konečně ve svém vyjádření k podanému dovolání výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích není možno námitkám dovolatele přisvědčit, neboť rozsudky soudů obou stupňů netrpí vytýkanými vadami a z hlediska právního posouzení skutku i jiných hmotně právních skutečností je lze považovat za rozhodnutí věcně správná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného M. T. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler