3 Tdo 123/2007
Datum rozhodnutí: 07.03.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 123/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 63/2006 ze dne 11. 10. 2006 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2005, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2005 ze dne 19. 5. 2006 byl dovolatel podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 2. 2003, sp. zn. 1 KZv 10/2002, která mu kladla za vinu, že dne 25. 9. 1996 v K. uzavřel společně s J. M., A. M., a J. M., jako kupující, kupní smlouvu se společností A., a. s., se sídlem P. 8, T., zastoupenou Ing. Z. L. a JUDr. K. L., jako prodávajícím, jejímž předmětem byl prodej domu č. p. na R. n. v K. s pozemkem parc. (zastavěná plocha 490m² včetně jejich součástí a příslušenství, zapsaných na LV katastru nemovitostí obce a k. ú. K. u Katastrálního úřadu v K.), za dohodnutou kupní cenu ve výši 5.500.000,- Kč, kterou byli kupující povinni zaplatit v pěti splátkách, a to částku 500.000,- Kč do 20. 12. 1996, částku 1.300.000,- Kč do 20. 12. 1997, částku 1.300.000,- Kč do 20. 12. 1998, částku 2.000.000,- Kč do 20. 12. 1999 a částku 400.000,- Kč do 20. 6. 2000, přičemž jako jediný faktický zástupce všech kupujících nepravdivě předstíral při jednáních s prodávajícím, že kupující budou schopni kupní cenu uhradit, přestože ve skutečnosti neměli finanční hotovost, jiné jmění, ani potenciální přístup k úvěru, a přestože naopak v okamžiku uzavření kupní smlouvy prokazatelně věděl a jednal s vědomím, že kupní cenu za nemovitosti nebude schopen za kupující uhradit a neuhradí, což ani neučinil, neboť z kupní ceny zaplatil pouze částku ve výši 80.000,- Kč, čímž neoprávněně obohatil kupující osoby ke škodě společnosti A., a. s., vylákáním vlastnického práva k nemovitostem, o skutečnou obvyklou tržní hodnotu nemovitostí v celkové částce ve výši 7.300.000,- Kč, čímž měl ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatit tím, že uvedl někoho v omyl a způsobit tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, a tím spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

V předmětné věci podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 5 To 63/2006 ze dne 11. 10. 2006 tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, a to včas a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) alinea druhá tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. uvedla, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo dle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, nemůže obstát, neboť jím takto bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., a to i přesto, že v řízení předcházejícím uvedenému usnesení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože již zprošťující rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku.

K dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uvedla, že toto nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že výrok rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 43 T 3/2005, se opírá o právní názor prezentovaný např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 8 Tz 164/99 ze dne 10. 11. 1999 a sp. zn. 8 Tz 303/2000 ze dne 7. 2. 2001 a v nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003. V těchto rozhodnutích soudy uvedly, že v případě, kdy byl úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožnila věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, resp. obchodního zákoníku, získání dlužné částky zpět, nemohla být v období do 31. 12. 1997 naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl. V takovém případě nemohla vzniknout v důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty. Takto prezentovaný názor je však v diametrálním rozporu s právním názorem, který zastává i ona, vyjádřeným např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 ze dne 28. 4. 2004. Podle tohoto rozhodnutí trestný čin podvodu dle § 250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v úmyslu ho řádně nesplácet (srov. též rozhodnutí uveřejněná pod č. 54/1967 I. a č. 57/1978 III. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) v době do 31. 12. 1997 byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná (nebo i vyšší, což je třeba v nyní projednávaném případě obviněného P. M. zvlášť zdůraznit) jako výše poskytnutého úvěru. Poskytnutí takové zástavy není rozhodné z toho důvodu, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. byl dokonán již v době, kdy byl úvěr vyplacen a zástavní právo v případě realizace zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem slouží pouze jako náhrada této škody (obdobně tento závěr platí i o jiných zajišťovacích institutech ručení atd.). Její zásadní argumenty vedoucí k závěru, že zástava nemá význam prezentovaný rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 a 8 Tz 303/2000, spočívají v tom, že trestný čin podvodu je dokonán jednáním, kterým vzniká škoda, přičemž na základě existujícího zástavního práva může být poškozený uspokojen až v budoucnosti. V předmětné věci vznikla škoda společnosti A., a. s., již samotným vkladem vlastnického práva k převáděné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 25. 9. 1996. Takto byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky, a to pro případ, že zajišťovaný závazek nebude včas splněn. Uspokojení pak nastává až z výtěžku zpeněžení zástavy. K realizaci zástavního práva nikdy nedochází automaticky, přičemž k jeho realizaci ani dojít nemusí. Zástavní dlužník bez dalšího ani není omezen v nakládání s předmětem zástavy a může vzniknout i otázka platnosti zástavní smlouvy. Protože ze skutkových zjištění v této věci vyplývá, že obviněný P. M. uzavíral kupní smlouvu o převodu nemovitostí v situaci, kdy věděl, že nemůže zaplatit kupní cenu a tuto kupní cenu ani zaplatit nechtěl, je zřejmé, že jednal v podvodném úmyslu a fakticky též s úmyslem způsobit škodu společnosti A., a. s., se sídlem v P., k jejímuž vzniku v důsledku jednání obviněného P. M. také došlo.

Uvedla dále, že Vrchní soud v Olomouci nad rámec rozhodnutí Krajského soudu v Brně a na podporu jeho závěrů argumentoval i nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/2005, v němž je konstatováno, že postupem doby došlo ke změně náhledu Nejvyššího soudu na problematiku existence zástavy jako možného důvodu vylučujícího podvodný úmysl, kdy výše uvedené závěry obsažené v rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 164/1999 a 8 Tz 303/2000, byly zásadním způsobem změněny jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004. K naposledy zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvedl, že bylo vydáno za situace, kdy byl vyjádřen diametrálně odlišný názor od právního názoru obsaženého v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 a 8 Tz 303/2000. V takovém případě však měl příslušný senát Nejvyššího soudu na základě nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 566/2005, věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen zákon č. 6/2002 Sb. či zákon o soudech a soudcích ). Protože tak příslušný senát neučinil, byl podle názoru Ústavního soudu jeho postup vedoucí k vydání rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 51/2004 zatížen závažnou vadou a pokud o ně bylo opřeno rozhodnutí projednávané v dané věci Ústavním soudem, pak tímto rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Vrchní soud v Olomouci v usnesení sp. zn. 5 To 63/2006 dovodil, že se nelze při řešení otázky existence zástavy jako možného důvodu vylučujícího podvodný úmysl, opírat o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 a vyšel z toho, že obecné soudy zavazují rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999 a 8 Tz 303/2000, která nepřesně označil jako judikatorní, přesto, že na rozdíl od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 nebyla publikována v oficiální Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Výše uvedený právní názor pak byl podkladem pro zamítavé rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stran odvolání státního zástupce, a to i přesto, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 věcně neřeší problematiku významu zástavy pro existenci či neexistenci subjektivní stránky trestného činu. Z jeho rozhodnutí totiž vyplývá jen to, z jakých důvodů je neaplikovatelné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 na rozhodovací praxi orgánů činných v trestním řízení. Přitom existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu je třeba posuzovat v každé věci samostatně a individuálně na základě důkazů provedených v trestním řízení v konkrétní trestní věci. Jestliže tyto důkazy lze hodnotit způsobem, který vede k závěru o existenci subjektivní stránky trestného činu, tak ani uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 a 8 Tz 303/2000 nemohou být takovou překážkou, za jakou ji považoval Vrchní soud v Olomouci v předmětné věci, a to ani při existenci nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/2005. Současně je zřejmé, že popisovaný problém rozdílného řešení otázky existence zástavy, jako možného důvodu vylučujícího podvodný úmysl, je zásadní a řešitelný jen Nejvyšším soudem, resp. jeho velkým senátem. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bez jejího souhlasu i souhlasu obviněného, zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 5 To 63/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je ve věci nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním kauzy v neveřejném zasedání.

K takto podanému dovolání se obviněný do této doby nevyjádřil.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Je na místě zdůraznit, že dovolatelka vadu rozhodnutí soudu druhého stupně spatřovala v okolnostech, které podle jejího názoru naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka v rámci argumentace uplatněné dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že soud prvního stupně zprostil dovolatele obžaloby proto, že se při svém rozhodování opíral o právní názor vyjádřený jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999 a 8 Tz 303/2000, tak i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, dle něhož by trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. mohl být spáchán jen tehdy, pokud by poskytnutý úvěr či jiný závazek za předpokladu, že dlužník od počátku neměl v úmyslu jej splácet byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl závazek splacen, a jestliže byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku, jenž je jí zajištěn. V opačném případě pokud by hodnota zástavy byla vyšší než hodnota závazku touto zajištěného by totiž nemohla vzniknout v důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty, protože zástavní věřitel by měl v případě neplnění závazku dlužníkem vždy možnost jeho hodnotu získat zpět prostřednictvím realizace svého zástavního práva. Dovolatelka považuje ovšem za správný právní názor ten, který Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 51/2004, dle kterého se naopak o trestný čin podvodu dle § 250 tr. zák. jedná i v případě, kdy při uzavření smlouvy (okamžik vzniku závazku) je obviněným poskytnuta zástava za účelem jeho zajištění, jejíž hodnota je stejná nebo vyšší než je výše závazku, neboť poskytnutí takové zástavy není rozhodné proto, že trestný čin podvodu dle § 250 tr. zák. byl dokonán již v době, kdy byl úvěr (jiný typ plnění) vyplacen, tedy v době, kdy došlo ke vzniku závazku. Souhlasí tedy s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, že zástavní právo v případě realizace zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem slouží pouze jako náhrada této škody. Je tak evidentní, že pro řešení dané problematiky existují dvě skupiny rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se liší, a má tak zato, že by věc nyní rozhodovaná měla být dle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, který by rozhodování v obdobných případech sjednotil.

Dovolací soud na tomto místě upozorňuje na to, že obdobná věc byla řešena jeho dovolacím senátem č. 8 v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1306/2006, poté, co jeho dřívější rozhodnutí v té samé věci, sp. zn. 8 Tdo 746/2005, které se opíralo o zmíněný právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004, bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 zrušeno. V dané věci potom ve svém novém rozhodnutí (sp. zn. 8 Tdo 1306/2006) dospěl senát Nejvyššího soudu 8 Tdo k závěru, že nadále je nutno vycházet z právního názoru obsaženého v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999 a 8 Tz 303/2000, neboť tento byl potvrzen i nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, resp. sp. zn. II. ÚS 566/05, dle něhož se o trestný čin podvodu nejedná, byl-li závazek, i za splnění podmínky, že dlužník neměl od počátku v úmyslu jej splnit, zajištěn takovou zástavou, jejíž hodnota byla stejná či vyšší než hodnota zajištěného závazku, pokud s tímto byl dlužník od počátku přinejmenším srozuměn. Z důvodu již konstatované vázanosti Nejvyššího soudu vykonatelnými nálezy Ústavního soudu nepředkládal tedy zmíněný senát 8 Tdo věc k rozhodnutí velkému senátu, neboť i ten by byl při svém rozhodování zmíněnými nálezy Ústavního soudu vázán a z těchto by musel vycházet.

Pokud se týče námitky dovolatelky, že by dovolací soud měl nyní projednávanou věc týkající se obviněného P. M. předložit k rozhodnutí velkému senátu, nutno konstatovat, že tento v posuzované situaci předpoklady pro aplikaci ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. taktéž neshledal a věc velkému senátu k rozhodnutí nepředložil. Jak již řečeno, je nepochybné, že pro řešení dané problematiky existují rozdílná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato situace je ovšem zcela odlišná od situací, na něž se citované ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích vztahuje. Jestliže totiž se mezi takto rozpornými rozhodnutími ovšem nacházejí rovněž i ta, k nimž Nejvyšší soud dospěl při vázanosti právním názorem vysloveným v nálezu (nálezech) Ústavního soudu, je nutno tato považovat za správná a závazná, když dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. V dané věci by tak i velký senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování byl předem vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, v konkrétním případě tedy nálezem sp. zn. I. ÚS 558/01, resp. sp. zn. II. ÚS 566/05. Za těchto podmínek v posuzované věci dovolací soud dospěl k závěru (stejně jako v označené věci i senát Nejvyššího soudu 8 Tdo), že v daném případě by předložení projednávané věci k rozhodnutí jeho velkému senátu mělo čistě formální charakter a na právním názoru soudní judikaturou zastávaném by nic nezměnil.

Dovolací soud se takto v nyní projednávané věci týkající se obviněného P. M. shoduje se závěrem o jeho nevině, k němuž soudy v jeho případě dospěly, neboť ze skutkových zjištění soudy učiněných vyšlo nepochybně najevo, že tento již v době uzavření kupní smlouvy se společností A., a. s., závazek ve výši 5.500.000,- Kč (kupní cena nemovitosti) zajistil zřízením zástavního práva ke kupované nemovitosti ve výši její obvyklé tržní hodnoty, stanovené na základě provedených znaleckých posudků z oboru ekonomika ceny a odhady, se specializací nemovitosti a stavebnictví, stavby obytné a průmyslové, v celkové částce 7.300.000,- Kč. Ač bylo prokázáno, že obviněný při jednáních s prodávající společností nepravdivě předstíral, že kupující budou schopni kupní cenu uhradit, přestože ve skutečnosti prokazatelně věděl, že tohoto schopni nebudou, byl od počátku nejméně srozuměn s tím, že daný závazek je zajištěn právě zřízením zástavního práva k zástavě, jejíž hodnota je vyšší, či přinejmenším stejná, jako hodnota závazku. V daném případě tak nebyl naplněn znak skutkové podstaty spočívající v úmyslu obviněného způsobit svým jednáním druhé straně škodu, když společnost A., a. s., jako zástavní věřitel, v případě prodlení se splácením kupní ceny kupujícími, byla oprávněna se domáhat uspokojení ze zastavených nemovitostí, a to jejich prodejem ve veřejné dražbě či jiným vhodným způsobem (viz čl. III. zástavní smlouvy ze dne 25. 9. 1996, č. l. 678). Proto se dovolací soud shoduje se závěrem, že se v případě obviněného nejednalo o spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť svým jednáním nenaplnil všechny, zákonem vyžadované znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.

Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl právně relevantně uplatněn i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř, ovšem je zjevně neopodstatněný.

Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudu prvního i druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec obžaloby zproštěn, byl soudy správně právně kvalifikován, pokud tyto dospěly k závěru, že předmětný (v žalobním návrhu označený) skutek není trestným činem.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka