3 Tdo 1229/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 353 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1229/2015 -21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 7. října 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, č. j. 9 To 221/2015-156, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 150/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .


Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 12 2014, č. j. 1 T 150/2014 - 133, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že dne 18. 3. 2014 v době kolem 8.35 hodin telefonicky kontaktoval z telefonního čísla, které užíval, V. P. na její mobilní telefon a dotázal se jí, zda synovi J. P. předala písemný vzkaz od společnosti Dražební a vymáhací kancelář, s. r. o., za kterou je zplnomocněn jednat ohledně pohledávky za dlužníkem J. P., a poté ji přesně nezjištěnými vulgárními výrazy urážel a vyhrožoval jí, že až dostane do rukou jejího syna J. P., živý z toho nevyjde, a dále jí sdělil, že jí se to stane také, čímž v poškozené vzbudil důvodnou obavu o její život a život jejího syna . Za to byl obviněný podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2015, č. j. 9 To 221/2015-156, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 5. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. S. následně dovoláním , které zároveň směřoval i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že inkriminovaný skutek je ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně formulován tak, že svým jednáním měl v poškozené vzbudit důvodnou obavu o její život a život jejího syna. Podle jeho názoru však v popisu skutku chybí konkrétní vyjádření způsobu, jakým měl poškozené vyhrožovat. Schází zde tedy podstatná náležitost, bez které se nelze obejít při posouzení, zda jednání pachatele (vyhrožování) bylo vůbec způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu. Dovolatel je proto přesvědčen, že z tzv. skutkové věty výroku o vině nelze dovodit naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Současně opakovaně zdůraznil, že skutku, který je mu kladen za vinu, se nikdy nedopustil. V této souvislosti soudům vytkl, že provedené důkazy hodnotily neobjektivně, nevyhověly jeho důkazním návrhům a navíc ignorovaly celou řadu skutečností, které ukazovaly na nevěrohodnost výpovědi poškozené V. P. Bezdůvodně neuvěřily výpovědi svědka A. J. a navíc nepřípustně vyvodily pro dovolatele přitěžující závěry ze skutečnosti, že byl v minulosti opakovaně řešen pro přestupek na úseku občanského soužití, ačkoliv nebyl nikdy uznán vinným.

Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 To 221/2015, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 1 T 150/2014, a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu (zde samosoudcem) soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 31. 8. 2015. Přípisem zaslaným dovolacímu soudu dne 2. 10. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný J. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci se omezil na námitky vůči rozsahu ve věci provedených důkazů a zejména vůči způsobu jejich hodnocení oběma soudy. Obviněný v podstatě setrval na své obhajobě uplatňované po celé trestní řízení, podle níž jednal s poškozenou korektně, nikdy jí vulgárně nenadával a nepronášel vůči ní žádné výhrůžky, které by v ní mohly vzbudit důvodnou obavu o její život nebo zdraví, případně o život nebo zdraví jejího syna J. P. Soudům vytkl, že výsledky dokazování interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Primárně s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž se stal obětí účelového křivého obvinění ze strany poškozené, dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy z valné části nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při právním posouzení inkriminovaného jednání). Takové námitky - jak bylo naznačeno výše - pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně, protože v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané a proč odmítl alternativu skutkového děje předkládanou obviněným, podle níž si poškozená vše vymyslela ve snaze pomoci svému synovi tak, aby docílila oddálení jeho povinnosti splnit dluh vůči věřiteli, jako zcela nepřesvědčivou (viz zejména str. 2 dole až 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz část na str. 4 dole až 6 napadeného usnesení). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Soud prvního stupně ani odvolací soud konkrétní návrhy obviněného na doplnění dokazování neopomenuly. Důvody, pro které k požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil, soud prvního stupně dostatečně rozvedl na str. 5 dole odůvodnění rozsudku. Odvolací soud pak zaujal své stanovisko k dovolatelem tvrzené nutnosti dalšího dokazování na str. 6 odůvodnění svého usnesení.

Pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit pouze právně relevantní námitku obviněného, podle níž skutek v podobě popsané ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje veškeré zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal opodstatnění.

Na tomto místě je třeba v obecné rovině připomenout, že přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Za důvodnou obavu v zákonem předpokládané kvalitě je nutno považovat reálnou možnost vyvolání vyššího stupně tísnivého pocitu ze zla (usmrcení, těžká újma na zdraví), kterým je vyhrožováno. Není přitom nezbytné, aby taková obava na straně toho, komu je vyhrožováno, skutečně vznikla. V každém konkrétním případě je proto třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, kdy se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale jeho výroky je nutno hodnotit ve spojení s jeho dalším konáním. Jinými slovy, závěr o tom, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, lze přijmout pouze po komplexním posouzení dané situace; v tomto směru je třeba se zaměřit zejména na povahu výhrůžky, porovnání fyzických a charakterových vlastností pachatele na straně jedné a fyzických a povahových vlastností poškozeného na straně druhé, přihlédnout k jejich vzájemnému vztahu apod.

Soudy při hmotně právním posouzení jednání obviněného (dovolatele) jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku vycházely ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný, jako osoba zplnomocněná jednat za společnost specializující se na vymáhání dluhů, telefonicky kontaktoval poškozenou V. P., které se dotázal, zda svému synovi J. P. coby dlužníkovi předala jeho písemný vzkaz, poté ji začal urážet nespecifikovanými vulgárními výrazy a především jí sdělil, že až dostane jejího syna do rukou, živý z toho nevyjde a dále, že jí se to stane také .

Z uvedených prohlášení lze zcela jednoznačně dovodit, že dovolatel vůči poškozené vědomě pronesl nejen jasně formulovanou výhrůžku usmrcením jí samé, ale i stejně explicitně vyjádřenou výhrůžku jinou těžkou újmou, spočívající v usmrcení jejího syna. Z hlediska způsobilosti těchto výhrůžek vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění považuje Nejvyšší soud za významné, že dovolatel je pronesl vůči starší, nemocné ženě (nar. 1947), která se s ním v minulosti osobně setkala pouze jednou, a to ještě v podstatě nedobrovolně, blíže ho neznala a nemohla ani tušit, co lze od něho v budoucnu očekávat. Zároveň s ní hovořil arogantním tónem, kdy jí tykal a častoval ji vulgárními výrazy, které se poškozená styděla opakovat i před orgány činnými v trestním řízení. Pokud soudy za takto zjištěných skutkových okolností dospěly k závěru o dovolatelově vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodly věcně správně.

Protože dovolání obviněného J. S. bylo opřeno dílem o námitky, které nebylo možno podřadit pod použitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu