3 Tdo 1227/2013
Datum rozhodnutí: 06.11.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 1227/2013 -41

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. listopadu 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 28. 5. 2013, č. j. 5 Tmo 62/2012-701, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 34/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
V rámci rozsudku Okresního soudu v Teplicích, soudu pro mládež, ze dne 13. 6. 2012, č. j. 7 Tm 34/2009-600, v trestní věci obviněných P. J., M. V. a mladistvého byl obviněný M. V. uznán vinným pokusem trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) k § 155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že společně se shora uvedenými obviněnými dne 26. 1. 2009 v době nejméně od 22,25 hod. do 22,36 hod. v T., v baru Atlantic ve Š. ulici, po předchozích slovních urážkách vulgárními výrazy jako fízlové, mafiáni, VB, policejní svině, policejní zmrdi, tohle není fízlácká hospoda zapříčiněných předešlým oprávněným služebním zákrokem policistů Policie ČR vůči protiprávnímu jednání ml., adresovaných zde přítomným policistům L. V., L. Ř., J. P., V. M., M. H., a Z. T., kteří zde byli v civilním oděvu za zábavou, které se za policisty snažil s obž. P. J. po celou dobu smírně a bezkonfliktně vyřešit jako nejstarší a zkušený z nich poškozený V. M., který byl v průběhu urovnávání sporu opakovaně nucen odrážet náznaky útoku či intenzivní gestikulace rukama ve směru k němu a jeho kolegům ze strany obž. P. J. a obž. M. V., aby tak zabránil fyzickému konfliktu, v čemž mu pomáhali ostatní jeho kolegové, což se jim však poté, kdy obž. P. J. odložil své brýle na barový pult a gestikuloval směrem k poškozenému V. M. ve snaze takový konflikt vyvolat, což doprovázel výraznějšími verbálními projevy, nepodařilo, neboť obž. P. J. narazil přední částí svého těla do před ním stojících policistů ve snaze dostat se blíže k poškozenému V. M., ti jej odstrčili zpět, na což reagoval obž. M. V. nejprve odstrčením před ním vpravo stojícího policisty J. P. a následně jedním úderem otevřenou dlaní do levé tváře poškozeného Z. T., jenž jej spolu s ostatními následoval, zatímco ml., do té doby stojící za svým otcem a pouze přihlížející slovní roztržce, udeřil bezdůvodně rukou sevřenou v pěst do levé tváře před ním vlevo stojícího policistu M. H., jakož i poškozeného V. M., jehož stejným způsobem napadal obž. P. J., načež se celá skupina přesunula do zadní části baru, kde při souboji poškozeného Z. T. s ml. přihlížející obž. M. V. poškozeného udeřil nejprve jednou ranou barovou stoličkou do levého boku a následně prudkým úderem zepředu do horní části těla a hlavy, po němž poškozený upadl na zem, kde do něho okamžitě ml. dvakrát kopl pravou nohou do obličeje s tím, že druhý kop poškozený vykryl a svedl mladistvého k zemi, kde ten pokračoval v kopání poškozeného, který se jej snažil po celou dobu zpacifikovat s tím, že v této situaci opětovně obž. M. V. udeřil opakovaně na zemi se nacházející poškozeného Z. T. barovou stoličkou do zadní části hlavy a následně nohou od židle se jej snažil udeřit do horní části těla a hlavy, což poškozený Z. T. vykryl rukou a od obž. M. V. v zápětí obdržel opakované silné údery, až byl sveden k zemi, načež v tomto prostoru dále došlo po další gestikulaci vůči poškozeným k napadání, k nejméně jednomu úderu vedenému nápřahem, dřevěnou nohou od židle prudce ze shora dolů a ve směru zprava do leva ze strany obž. P. J., který viděl předchozí napadání poškozeného Z. T. svým synem, a obž. M. V. vůči poškozenému V. M., kdy o druhý takový úder se obžalovaný neúspěšně pokusil za stálého napřažení ruky s tímto předmětem vůči poškozenému, jakož i k opětovným úderům dřevěnou nohou prudce ze shora dolů ze strany ml. a obž. M. V. vůči poškozenému V. M., a to i zezadu do hlavy a horní části těla, včetně rukou, jakož i zepředu na hlavu a horní část těla a z boku do lýtka, což se poškozenému podařilo i rukama vykrýt, a to i v případě, kdy se předchozí napadání na chvíli uklidnilo, s tím, že ml. se tímto předmětem snažil zezadu udeřit před ním stojící a přihlížející policistku L. V., což se mu nepodařilo,
přičemž ze strany přítomných policistů po celou dobu průběhu incidentu byla patrná snaha předejít jakémukoliv napadení a naopak ze strany obžalovaných a mladistvého snaha takové napadení jako první vyvolat a udržovat, a to pomocí dřevěných nohou od židlí, což ml. doprovázel nejméně dvěma demonstrativními údery tímto předmětem do stolu,
a v důsledku popsaného jednání obžalovaných a mladistvého utrpěl poškozený Z. T. středně těžké zranění, a to tržnězhmožděnou ránu vrcholu hlavy, pohmoždění obličeje, zavřenou zlomeninu nosních kůstek s posunutím úlomků, zhmoždění obou předloktí, lehké pohmoždění hrudníku, lehké podvrtnutí krční páteře a zavřenou zlomeninu vnitřního kotníku pravé dolní končetiny s malým posunutím úlomků s dobou léčení po dobu téměř devíti týdnů zlomeniny kotníku s ukončením pracovní neschopnosti ke dni 1. 4. 2009 po sundání sádrového obvazu, rozcvičování a zatěžování končetiny,
a poškozený V. M. středně těžké zranění, a to tržnězhmožděnou ránu pravé a levé temenní krajiny, pohmoždění obličeje, pravého ramene, obou předloktí a levé ruky, podélnou zavřenou zlomeninu základny druhé záprstní kosti pravé ruky s dobou léčení pěti měsíců pro zlomeninu záprstní kosti a do tří týdnů pro ostatní poranění,
přičemž z povahy použitých předmětů k napadení obou poškozených, jakož i vzhledem k silným úderům do hlavy a horní části trupu vyplývalo riziko vzniku vážných zranění ve smyslu zlomeniny lebky s pohmožděním mozku, krvácením do mozkových obalů, při zásahu do krku poranění nervových pletení s následným kolapsem srdečně cévního systému, byť bezprostřední ohrožení života nenastalo,
kdy ostatním policistům M. H. a J. P. byla způsobena drobná zranění, která si vyžádala jen základní lékařské ošetření .

Za výše uvedené trestné činy a za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 9. 2009, č. j. 1 T 195/2009-53, doručeným mu dne 23. 5. 2012 a pravomocným dne 1. 6. 2012, byl obviněný podle § 155 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z výše označeného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody jednak společně a nerozdílně s mladistvým poškozené České republice Krajskému ředitelství Policie Ústeckého kraje, se sídlem Lidické nám. č. 899/9, Ústí nad Labem, částku ve výši 18.799,- Kč a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova č. 11, Ostrava-Vítkovice, částku 3.077,- Kč, a jednak společně a nerozdílně s mladistvým a obviněným P. J. poškozené České republice Krajskému ředitelství Policie Ústeckého kraje, částku 34.799,- Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočka Ústí nad Labem, se sídlem Štefánikova č. 992/16, Ústí nad Labem, částku 5.351,- Kč. Podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010) soud rozhodl rovněž o zabrání věci, konkrétně tří kusů části barové židle .

O odvolání, které obviněný M. V. podal proti předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, č. j. 5 Tmo 62/2012-701, jímž ohledně jeho osoby podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, jakož i ve výroku o ochranném opatření - zabrání věci. V rozsahu zrušení pak za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k tomuto obviněnému nově rozhodl tak, že mu při nezměněném výroku o vině uložil podle § 155 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 5. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl ohledně obviněného v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. V. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, rozhodně nevykazuje všechny znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jak jej nesprávně právně posoudily soudy obou stupňů. Z dokazování provedeného v přípravném řízení i v hlavním líčení, zejména pak z výpovědí svědků i obviněných a z pořízeného kamerového záznamu, jednoznačně vyplynulo, že poškození policisté byli na místě činu v civilu. Osobu dovolatele do té doby neznali. Nikdy ho v rámci výkonu povolání nekontrolovali. Svědek S. dokonce uvedl, že se domnívá, že ani dovolatel ani spoluobvinění nemohli vědět, že je policista. Pouze svědek H. u soudu zmínil, že dovolatele sice neznal, ale prý slyšel, že je závadovou osobou. Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by dovolatel věděl, že skupinka osob hrajících bowling je skupinkou policistů. Nepotvrdily se ani údajné předchozí urážky, které měli obvinění na jejich adresu pronášet. Prokázáno nebylo ani způsobení těžké újmy na zdraví některému z napadených policistů jeho osobou. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a cévní chirurgie, vypracovaného MUDr. Jiříčkem, vyplynulo, že policisté utrpěli zranění lehká, méně závažná až banální, bez podstatného omezení v obvyklém způsobu života. V případě poškozeného Z. T. sice doba léčení přesáhla šest týdnů, ale to bylo dáno dobou potřebnou ke zhojení zlomeniny kotníku. Žádnému z policistů tedy nevznikla vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění odpovídající alespoň jednomu ze zákonem taxativně vymezených typů (§ 89 odst. 7 tr. zák.). Následně byl ovšem ve věci zpracován další posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Fialkou. Ten, ačkoli se měl vyjádřit k mechanismu vzniku poranění a případně k tomu, jaký následek poškozeným hrozil, hodnotil rovněž závažnost vzniklých poranění, a to zcela odlišně od znalce MUDr. Jiříčka. Soudy provedené dokazování nevyhodnotily správně, když podle názoru dovolatele měly vycházet z posudku MUDr. Jiříčka a nikoli z posudku MUDr. Fialky, neboť prvně jmenovaný je praktikujícím lékařem, ošetřujícím nemocné pacienty. Na rozdíl od MUDr. Fialky, jehož specializovaným oborem je soudní lékařství, má tedy vyšší odbornou způsobilost k posouzení nezbytné doby léčení poškozených, a to i s ohledem na své praktické zkušenosti.

Dovolatel je přesvědčen, že jeho jednání mohlo být právně posouzeno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., avšak zvážit bylo nutno i možnost, že se jednalo o souběh trestných činů rvačky podle § 225 tr. zák. s trestným činem výtržnictví podle § 202 tr. zák. Z výpovědí svědků, kteří se do incidentu nezapojili, totiž vyplynulo, že první fyzický kontakt přišel ze strany policistů, když bylo strčeno do spoluobviněného P. J. staršího. Ostatně ze záběrů kamery baru Atlantic je podle dovolatele jasně patrné, že fyzicky útočit začal poškozený M. Vyvstává tu tedy konečně i otázka, zda se obvinění pouze nebránili a neměli být z důvodu jednání v nutné obraně obžaloby zproštěni. S ohledem na jejich fyzické schopnosti běžných občanů na straně jedné, a schopnosti k boji vycvičených policistů na straně druhé, by se jednalo o obranu přiměřenou.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný své dovolání uzavřel tím, že jeho jednání mělo být posouzeno podle jiných ustanovení trestního zákona a tudíž by měl být přehodnocen i trest, který mu byl uložen, tak aby odpovídal kritériím uvedeným v § 39 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2013, č. j. 5 Tmo 62/2012-701, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 tr. zák., eventuelně jako trestný čin rvačky podle § 225 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 tr. zák., nebo aby bylo rozhodnuto o zproštění podané obžaloby , případně aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl sám.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který předně uvedl, že veškerá argumentace obviněného je v zásadě opakováním jeho námitek obsažených v řádném opravném prostředku, jimiž se soud druhého stupně náležitě zabýval a odpověděl na ně způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Krom toho se jedná o námitky procesního charakteru a nikoli o výhrady vůči aplikaci norem hmotného práva na soudy zjištěný skutkový stav. Dovolatel toliko odlišně hodnotí provedené důkazy, definuje alternativní skutkové okolnosti odchylně od zjištění soudů a z nich pak vyvozuje možnosti odlišného právního posouzení stíhaného jednání. Takto formulované námitky však uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídají.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a aby tak za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný M. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že námitky obviněného v převážné míře dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil především na výhradě, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině pokusem trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. přijaly po nesprávném hodnocení výsledků provedeného dokazování, zejména výpovědí jak samotných obviněných, tak i poškozených a přihlížejících svědků, kamerových záznamů a znaleckých posudků z oboru zdravotnictví. Tím měly v jeho neprospěch porušit zásadu in dubio pro reo , neboť důkazy vyhodnotily k jeho tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který zcela nemusel odpovídat skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaného pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž ani on ani obviněný P. J. a mladistvý nevěděli o tom, že se dohadují s policisty, slovně je předtím nijak neuráželi a že celý fyzický konflikt vyvolal poškozený V. M., pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání (skutku) a domáhal se aplikace mírnějších ustanovení trestního zákona. Na základě podaného mimořádného opravného prostředku tedy primárně požadoval zásadní přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil v prvé řádě na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě.

Nejvyšší soud respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku, tak jak je popsán ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným (dovolatelem) popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč považoval výše rekapitulovanou konstantní obhajobu obviněného v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy za nepřesvědčivou a účelovou (viz zejména str. 20/21 odsuzujícího rozsudku). Stejně tak v potřebné míře vyložil, proč jednání obviněného kvalifikoval jako pokus trestného činu spáchaný přímým užitím násilí pro výkon pravomoci veřejného činitele (policisty) a se zbraní, v úmyslu směřujícím ke způsobení těžké újmy na zdraví. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz str. 11 až 14 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla toliko projevem nepřípustné libovůle.

Pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku obviněného, že jeho jednání nemohlo naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele i podle odstavce 3) § 155 tr. zák., jestliže žádný z napadených policistů ve skutečnosti neutrpěl těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák.

Je-li odhlédnuto od skutečnosti, že i zde se dovolatel zaměřil na zpochybnění odborných znalostí MUDr. Fialky a své výhrady směřoval vůči důkazní validitě jeho znaleckého posudku, což obecně v rámci uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu relevantně činit nelze (viz shora), pak především v dovolání pomíjí, že byl uznán vinným toliko pokusem (§ 8 odst. 1 tr. zákoníku) trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. To znamená, že mu nebylo kladeno za vinu dokonání činu spočívající v následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví, nýbrž to, že spáchané jednání k jejímu způsobení úmyslně a bezprostředně směřovalo. Užití zvolené právní kvalifikace skutku přitom soud prvního stupně náležitě odůvodnil na str. 21 rozsudku způsobem, jemuž Nejvyšší soud nemá čeho vytknout. Na příslušnou část odůvodnění lze proto plně odkázat.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části mu nelze přiznat opodstatnění. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler