3 Tdo 1222/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 248 odst. 1, 2 tr. zák., § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.



3 Tdo 1222/2015 -64

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání podaném Ing. H. M. , a J. T. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 61 To 146/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 22/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. 44 T 22/2010 byli obviněná Ing. H. M. a obviněný J. T. uznáni vinnými dvojnásobným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byli shodně odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl (ve vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně se uvádí pouze obžalované , avšak vyhlášen byl rozsudek ve vztahu k oběma obžalovaným) podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, stejně jako příslušný státní zástupce. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 61 To 141/2013, tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodná zamítl.

O dovolání Ing. H. M. a J. T. proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 61/2014, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 61 To 141/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. 44 T 22/2010, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 44 T 22/2010 uznal Ing. H. M. vinnou pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a J. T. uznal vinným pomocí k pokračujícímu trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byli oba shodně odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jim takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvoláních proti uvedenému rozsudku, která podali Ing. H. M., J. T. a příslušná státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 61 To 146/2015 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu u obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že Ing. H. M. uznal vinnou dvojnásobným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. [pod bodem 1.) i bodem 2.) výroku o vině] a J. T. uznal vinným pomocí k dvojnásobnému trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, 2 tr. zák. [pod bodem 1.) i bodem 2.) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byla Ing. H. M. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž jí takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně jí byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila škodu, kterou trestnými činy způsobila. J. T. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta jako nedůvodná.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali Ing. H. M. a J. T. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněná Ing. H. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když skutek, pro který byla uznána vinnou, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Dále uvedla, že rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť z rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Rovněž mělo dojít k svévolnému hodnocení důkazů, a to bez přijatelného, racionálního a logického základu. Dále zrekapitulovala dosavadní průběh její trestní věci a rozvedla zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. K tomuto popsala činnost, kterou vykonávala, a to se závěrem, že nelze připustit, aby byla trestána za něco, co jí bylo nařízeno, bylo její povinností a vyplývalo z její pracovní náplně. K přisvojení si cizí věci přitom dochází v okamžiku, kdy s ní pachatel naloží v rozporu s účelem, k němuž byla svěřena do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Obviněné je v tomto kladeno za vinu, že vyhotovila fiktivní objednávky, které však fiktivní nebyly, neboť bylo povinností obviněné objednávky vystavit, což plnila v rámci své pracovní činnosti a na základě pokynů. Dále se zaměřila na otázku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování a právními závěry soudů obou stupňů. Upozornila zejména na to, že závěry soudů nejsou ničím podloženy a nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestného činu. Rovněž podotkla, že jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, resp. že volné hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. nemá znamenat libovůli orgánů činných v trestním řízení. Soudy obou stupňů přitom záměrně deformovaly a zkreslovaly výpovědi obviněného J. T. a dalších svědků, jakož i listinné důkazy. K tomuto upozornila na rozdílné výpovědi svědků a tyto případně rozporovala či nabídla jiný výklad, než ke kterému dospěly soudy. Obviněná dále rozvedla otázku způsobené škody, kdy touto se soudy dostatečně nezabývaly. Mimo jiné uvedla, že zjištění škody má podstatný význam nejen pro správnou kvalifikaci trestného činu, ale i pro řešení otázky adekvátního trestu. Soud prvního stupně stanovil výši škody spolu s DPH ve výši 19 %, nicméně DPH byla odvedena státu, čímž na straně státu vzniká bezdůvodné obohacení ve výši 19 %. Závěrem uvedla, že nelze dovodit závěr o její vině a není jisté, zda na základě provedeného dokazování soudy mohly vyslovit výrok o náhradě škody. Obviněná z výše uvedených důvodů navrhla, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 61 To 146/2015, zrušen.

Obviněný J. T. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když skutek, pro který byl uznán vinným, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Dále uvedl, že rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť z rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, přičemž důkazy byly hodnoceny svévolně a bez přijatelného racionálního logického základu. Následně zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci. Dále podotknul, v čem spočívá skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., popsal jednání obviněné Ing. H. M. a shrnul, že se obviněná trestné činnosti nedopustila a tudíž jí s trestnou činností nemohl pomáhat. V další části dovolání se obviněný zaměřil na provedené dokazování, přičemž nejprve uvedl obecná východiska a zásady, které je v tomto procesu potřeba dodržet, a následně se zaměřil na konkrétní okolnosti projednávané věci. V tomto podrobně rozvedl jednotlivé svědecké výpovědi, upozornil na případné nepřesnosti a rozpory, a namítl jejich jednostranné, pro něj nepříznivé, hodnocení. Soudy obou stupňů přitom měly svým postupem deformovat a zkreslovat jak výpověď obviněného, tak i jednotlivých svědků a s rozdílnými svědeckými výpověďmi se nikterak nevypořádaly. Podle obviněného soud druhého stupně hodnotil důkazy v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., a to zcela účelově v neprospěch obviněných, přičemž nepřihlédl k jejich obraně a vznesené námitky vůbec nebral v potaz. Dále podotkl, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 61/2014, přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, což se však nestalo. Rovněž se vyjádřil k otázce způsobené škody, kdy i v tomto soudům vytkl chybný postup při určení její výše a chybného započítání DPH ve výši 19 %. Závěrem podotkl, že pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k více skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té, která je pro obviněného příznivější, a to s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo . Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 61 To 146/2015, zrušen.

K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve shrnula dovolací námitky obviněných. Následně připomenula možnosti zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. K tomuto rovněž podotkla, že Nejvyšší soud ve svém usnesení přikázal soudu prvního stupně vyhodnotit příslušnou právní kvalifikaci jednání obviněných stran možného spáchání trestného činu zpronevěry, když současně nerozporoval již zjištěný skutkový stav věci. Za námitky skutkové povahy je přitom potřeba považovat všechny výhrady obviněných, orientované na poukazované vady postupu soudů při vyhodnocení provedených důkazů, případně též námitku stran nevyžádání znaleckého posudku ke stanovení výše způsobené škody. Za jedinou kvalifikovanou námitku k výši způsobeného škodlivého následku lze považovat tu, týkající se započítání 19% sazby DPH do vyčíslené škody. Uvedené námitce však nelze přisvědčit, jelikož nelegální platby DPH, uskutečněné na podkladě fiktivních daňových dokladů, jsou platbami bez právního důvodu, které v projednávané věci mohly posloužit toliko k zastření spáchané trestné činnosti a nikoli k zohlednění v rámci řádného plnění daňové povinnosti k odvodu DPH. Stran námitky nesprávného vyčíslení výše solidární platební povinnosti obou obviněných, když poškozenému se dostalo částečného plnění stržením částky 112.332,- Kč na odstupném svědka P. D., státní zástupkyně připomenula, že na svědka P. D. nebyla podána obžaloba a tudíž ani nemohl být uznán vinným majetkovým trestným činem, kterým byla jinému způsobena majetková škoda. Dále pak uvedla, že pokud byly podmínky postupu podle § 228 odst. 1 tr. ř. splněny na straně obou obviněných, pak by případné zohlednění poskytnutého plnění z jiného než tam zakotveného právního důvodu nemohlo představovat v poukazovaném rozsahu poskytnutého plnění poškozenému zákonnou překážku ve smyslu § 228 odst. 1 věty za středníkem tr. ř. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných přitom směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména hodnocení svědeckých výpovědí, případně hodnocení dalších důkazů), dále i neprovedení části důkazů (neprovedení znaleckého posudku stran zkoumání výše způsobené škody), přitom současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.

Nejvyšší soud tedy předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud v tomto dále připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Nejvyšší soud v této souvislosti zároveň zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu (jak ji uvedli oba obvinění ve svých dovoláních) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Dále lze uvést, že mnohé námitky obvinění uplatnili shodně již ve svých dřívějších dovoláních, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 61/2014. Nejvyšší soud však v citovaném usnesení nepřisvědčil všem uvedeným námitkám, nýbrž těm, které se týkaly kvalifikace majetkových dispozic, přičemž Nejvyšší soud zrušil původní rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně s tím, aby se zabýval, zda v předmětné věci nemohlo dojít k spáchání trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 tr. zák. Nejvyšším soudem vysloveného názoru se poté soudy prvního i druhého stupně držely a dospěly k novým rozhodnutím. Nelze tak přisvědčit námitce obviněného J. T., že soudy po zrušení původních rozhodnutí nedostály pokynům Nejvyššího soudu vyjádřeným v citovaném usnesení.

Námitkám obviněných, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., případně, že nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestného činu v případě obviněné Ing. H. M., rovněž nelze přisvědčit. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. ř. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Soud druhého stupně přitom ve svém (napadeném) rozhodnutí, a to na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, přesvědčivě uvedl, že Ing. H. M. ovládala celý proces přisvojení předmětných finančních prostředků. Tedy od objednání prací až po proplacení obviněným J. T. dodaných faktur, a použila tak svěřené peníze k proplacení faktur firmě obviněného, přičemž fakturované práce obviněným provedeny nebyly. Způsobená škoda přitom dosáhla výše nikoli malé. U obviněného J. T. bylo zjištěno, že po dohodě s obviněnou vystavil fiktivní daňové doklady, čímž došlo k vytvoření takových podmínek, aby mohla být páchána trestná činnost.

Pokud obvinění dále namítají chybné zjištění výše škody, a to zejména stran započítání 19% DPH, resp. částky 112.332,- Kč, tedy částky stržené z odstupného P. D., tak Nejvyšší soud podotýká, že dovolací námitka, která zpochybňuje způsob vyčíslení výše škody, nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1100/2014).

Lze uzavřít, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že si obviněná Ing. H. M. ke škodě cizího majetku přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena (a způsobila tímto činem škodu nikoliv malou) a obviněný J. T. poskytl jinému pomoc k tomu, aby si ke škodě cizího majetku přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena (a aby tak způsobil tímto činem škodu nikoliv malou), přičemž tyto závěry jsou dokazovány nejen svědeckými výpověďmi, ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětných skutků jako dvojnásobného trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., resp. pomoci k dvojnásobnému trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, 2 tr. zák., zcela přiléhavá.

Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu