3 Tdo 1217/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 6 tr. ř., § 209 odst. 1, 3 tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1217/2015 -22

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 14. října 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným A. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 To 182/2015-261, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 155/2014, takto:


I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 To 182/2015-261, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1 T 155/2014-217.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kladně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1 T 155/2014-217, byl obviněný A. P. uznán vinným pokusem podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že společně s I. K. a údajně společně s V. K. v době od 29. 1. 2014 do 28. 2. 2014 v K., se společným záměrem se neoprávněně obohatit prodejem napodobenin vstupenek Sportovního gymnázia K., vydávaných za originály, nejprve A. P. dne 29. 1. 2014 zakoupil 20 kusů originálů vstupenek na maturitní ples Sportovního gymnázia K. v hodnotě 200,- Kč za kus, jeden originál vstupenky za účelem vytvoření kopie předal I. K., který podle originálu vytvořil v programu Word její napodobeninu a vydávaje se za zástupce ředitele gymnázia Mgr. R. V. prostřednictvím emailové adresy nejprve na základě vytvořené napodobeniny originálu vstupenky objednal tisk 600 kusů vstupenek a poté 300 kusů vstupenek za účelem jejich prodeje za částku 200,- Kč za kus, obě zásilky napodobenin vstupenek převzal I. K. jménem Mgr. R. V., které I. K. a V. K. vydávajíce napodobeniny vstupenek za originály nabízeli k prodeji, přičemž z prodeje takto vytištěných napodobenin vstupenek předpokládali společný výdělek v hodnotě až 180.000,- Kč, přičemž prodejem 17 kusů napodobenin vstupenek vydávaných za originály utržil V. K. nejméně částku 3.400,- Kč, kterou poté poškozeným vrátil . Za to byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Poškozenou Radu rodičů při sportovním gymnáziu, P., K., soud výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 To 182/2015-261, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 4. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný A. P. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně a z nich vyplývající právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Skutkové závěry považuje za neúplné a nejasné, zejména pokud jde o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jehož pokusem byl uznán vinným, v jeho jednání. Dovolatel trvá na tom, že originální vstupenky neopatřil s úmyslem poskytnout je třetím osobám k vyhotovení jejich napodobenin. Soud prvního stupně se po jeho výtce v tomto směru nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména pak s rozpory mezi výpověďmi spolupachatelů V. K. a I. K. Jeho odsuzující rozsudek je nadto zmatečný a nepřezkoumatelný. Zatímco při jeho ústním vyhlášení soud odůvodnil výrok o vině dovolatele poukazem na jeho údajné doznání, které však nikdy neučinil, v písemném vyhotovení rozsudku se opřel o výpověď již odsouzeného I. K. Takový postup považuje dovolatel za porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká, že uvedenou vadu řízení nenapravil, ač tak učinit měl, a namísto toho jeho důvodně podané odvolání zamítl.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 To 182/2015-261, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 8. 2015. Dne 8. 9. 2015 obdržel dovolací soud přípis, jímž mu pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný A. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v posuzované věci v úvahu, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející bylo zatíženo obviněným namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, která zakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .

Určitý průlom do výše uvedené zásady představuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat zcela formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, případně zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo mohly mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu lze (výjimečně) připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.

S ohledem na výše uvedená teoretická a judikatorní východiska považoval Nejvyšší soud námitku dovolatele, podle níž jeho jednání nevykázalo veškeré znaky pokusu trestného činu (přečinu) podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, za právně relevantní .

Protože současně v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl přitom k závěru, že dovolání obviněného je důvodné .

Předmětná věc je specifická tím, že dovolatel od počátku trestního řízení popírá jakýkoli svůj podíl na projednávané podvodné trestné činnosti. Konstantně se hájil tvrzením, že oslovil I. K. - bývalého studenta Sportovního gymnázia v K. - se svým záměrem prodávat ve svém baru T. v rámci reklamních akcí vstupenky na maturitní ples zmíněné školy. Požádal ho, zda by mu nezprostředkoval kontakt s organizačním výborem plesu, od nějž by vstupenky odkoupil. Tímto způsobem následně získal 20 (originálních) vstupenek v ceně 4.000 Kč, které si před zraky I. K. uložil v podniku do tašky pověšené ve skladu. Ten sloužil současně jako šatna pro tzv. štamgasty, kteří do ní mohli vstupovat prakticky bez dozoru zaměstnanců baru a odkládat si zde své věci. Mezi takové hosty patřil i I. K. V návaznosti na tom předložil dovolatel soudům skutkovou verzi, podle níž to mohl být právě jmenovaný, kdo si bez jeho vědomí ze zmíněné tašky vzal jeden z originálních lístků, aby podle něj nechal vyrobit vstupenky falešné, a následně originál zase nepozorovaně vrátil. Dlužno dodat, že tvrzení dovolatele o neomezeném přístupu některých hostů (včetně I. K.) do zázemí baru potvrdili i slyšení svědci P. P., V. Š. a Z. P.

Soud prvního stupně měl tuto obhajobu dovolatele za zcela účelovou, neodpovídající důkazům (viz str. 9 odůvodnění rozsudku). Tento kategorický závěr založil na konstatování, že do prostor, kde měl mít dovolatel podle svých slov uloženy pravé vstupenky, měl přístup větší počet osob. To mělo vyvrátit jeho tvrzení, že to byl právě I. K., kdo si jeden z lístků bez jeho vědomí vypůjčil pro účely vyhotovení padělků. Dále soud zdůraznil, že pravé vstupenky měl před zahájením jejich oficiální distribuce pouze obviněný (dovolatel) a v době, kdy vyšla trestná činnost najevo, mu žádný ze zakoupených lístků nechyběl. Z toho bez dalšího dovodil, že jeden z těchto lístků tedy dovolatel musel na základě společné domluvy poskytnout I. K. jako předlohu k vyhotovení falzifikátů, které chtěli následně prodávat jako pravé.

Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že dovolatel byl srozuměn i s množstvím falešných lístků , které bude prodávat v baru T. a kterých mělo být 900 kusů v hodnotě nejméně 180.000 Kč. Jeho podvodný úmysl měl tedy směřovat ke způsobení větší škody na cizím majetku ve smyslu ustanovení § 209 odst. 3 tr. zákoníku. Soud sice připustil, že I. K. se s dovolatelem konkrétně nedohodl na počtu falešných lístků, které budou uvedeny do prodeje v jeho podniku, ovšem na straně druhé poznamenal, že dovolatel svědka v tomto směru nikterak neomezoval. Konstatoval výpověď I. K. z hlavního líčení (viz protokol na č. l. 174 spisu), podle níž si s dovolatelem měli prohlížet tzv. první várku falešných vstupenek v počtu 600 kusů. Dovolatel měl být srozuměn i s dalším navýšením počtu falzifikátů o 300 kusů.

Odvolací soud po provedeném přezkumu označil skutkové úvahy soudu prvního stupně za bezchybné. Pouze k nim doplnil vlastní závěr, že není reálné důvodně předpokládat, že by svědek K. nepozorovaně nejenže jeden lístek odcizil, ale nepozorovaně by ho musel obžalovanému také vrátit (viz str. 4 odůvodnění napadeného usnesení). K otázce zjištěného množství falešných vstupenek, s jejichž prodejem měl být dovolatel srozuměn, a na ně navazujícímu právnímu závěru o jeho eventuálním úmyslu způsobit svým jednáním větší škodu, pak zaujal pouze paušální stanovisko, kdy bez dalšího odkázal na správné a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se zcela ztotožňuje .

Nejvyšší soud přesvědčení odvolacího soudu o logičnosti a správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci nesdílí. Naopak je považuje za do té míry se odchylující od soudy prezentovaného obsahu provedeného dokazování, že se jeví jako přinejmenším předčasné.

Na tomto místě je nutno znovu připomenout, že dovolatel nijak nepopíral skutečnost, že od organizačního výboru plesu kladenského sportovního gymnázia zakoupil 20 originálních vstupenek na maturitní ples a že byl tedy ode dne 29. 1. 2014 (tj. v době, než byl zahájen jejich oficiální prodej) zřejmě jedinou mimoškolní osobou , která je měla v držení. To ovšem ještě neznamená, že jeden ze zakoupených lístků musel poskytnout I. K. k tomu, aby podle něj mohl nechat zhotovit lístky falešné, jak kategoricky uzavřel soud prvního stupně. Stejně tak jeho obhajobu nevyvrací soudem akcentovaná skutečnost, že mu později při prodeji pravých lístků žádný nechyběl, neboť prodal 3 a 17 mu jich zbylo. Řečnická otázka, kterou si soud prvního stupně v této souvislosti položil na str. 9 odůvodnění svého rozsudku, je zcela bezpředmětná v situaci, kdy obviněný (dovolatel) tvrdí, že I. K. si jeden lístek mohl zapůjčit na tak krátký časový úsek, že to nikdo ze zaměstnanců baru ani nemusel zaregistrovat. Logiku současně postrádá i úvaha soudu, že pokud mohl do šatny, kde byly lístky uloženy, volně vstupovat širší okruh osob, je tím vyvrácena obhajoba dovolatele, že to mohl být pouze I. K., kdo bez jeho vědomí jeden z lístků odnesl pro účely produkce falešných vstupenek; zvláště pokud dovolatel od počátku tvrdil, že při realizaci svého podnikatelského záměru požádal o pomoc právě jmenovaného svědka (tedy nikoho jiného), který jediný také viděl, kam posléze nakoupené lístky ukládá .

Za stávající důkazní situace nemůže obstát ani závěr soudu prvního stupně, že dovolatel byl minimálně srozuměn s počtem 900 falešných lístků, které bude ve svém podniku nabízet nebo prodávat v rámci reklamních akcí jednotlivým zájemcům o návštěvu maturitního plesu. Soud se zde omezil toliko na konstatování, že dovolatel I. K. nijak nelimitoval v rozhodnutí, kolik falešných lístků nechá vyrobit. Poté mechanicky sečetl objem obou objednávek, které I. K. adresoval firmě Ambrozy Design, s. r. o., počet postupně dodaných falzifikátů následně znásobil cenou jedné vstupenky a dobral se výsledku, který měl představovat škodu na cizím majetku ve výši 180.000 Kč, k jejímuž způsobení mělo směřovat též podvodné jednání dovolatele, ukončené ve stadiu pokusu.

Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je dále zřejmé, že soud prvního stupně vycházel z výpovědi I. K. učiněného v hlavním líčení dne 11. 12. 2014, podle níž nechal vyrobit dalších 300 kusů falešných lístků pouze proto, že mu první várku čítající 600 kusů zadržela jeho matka (která v řízení ovšem vyslechnuta nebyla) a tvrdila mu, že je spálila. Pak ovšem není jasné, jak mohl být dovolatel A. P. srozuměn s tím, že bude prodávat jak původních 600, tak i I. K. při objednaných 300 falzifikátů, tedy celkem 900 kusů falešných vstupenek.

Soudu prvního stupně je však nutno především vytknout, že se nijak nevypořádal s podstatným rozporem ve výpovědích svědka I. K., které učinil v rámci přípravného řízení a poté v hlavním líčení, pokud jde o to, jak naložil s falzifikáty vstupenek. Zatímco do protokolu o výslechu podezřelého ze dne 22. 7. 2014 (č. l. 10 spisu) svědek uvedl, že celou první várku lístků - vyjma 17 kusů, které prodal V. K. - odevzdal policii jakožto důkazní prostředek a dalších 300 kusů vyhodil ve H. do popelnice , v hlavním líčení konaném dne 11. 12. 2014, tj. s odstupem necelých pěti měsíců, si již nebyl schopen vybavit, zda dovolateli předal nějaké falzifikáty k prodeji či nikoli. Zodpovězení otázky, zda se vůbec nějaký falešný lístek dostal do dispozice dovolatele, aby jej mohl začít prodávat jako pravý, má přitom zásadní význam pro zjištění, do jakého vývojového stadia dospěla realizace jeho údajného podvodného záměru, který měl pojmout společně (srov. § 23 tr. zákoníku) s I. K. Z toho hlediska se soudy věcí nezabývaly vůbec.

Nejvyšší soud zde zdůrazňuje, že pokusem trestného činu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, zpravidla pro nějakou překážku nebo jinou okolnost nezávislou na jeho vůli. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku. Tím se pokus odlišuje od jiného vývojového stadia trestné činnosti, a sice přípravy podle § 20 tr. zákoníku, spočívající v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání trestného činu (zvlášť závažného zločinu /§ 14 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku/, o němž to trestní zákoník výslovně stanoví). Dlužno dodat, že posuzovaný trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spadá do kategorie přečinů a nikoli zvlášť závažných zločinů.

S ohledem na výše rekapitulované vady důkazního řízení, mající v předmětné věci přímý dopad na hmotně právní posouzení skutku, nemohou napadená rozhodnutí soudů obou stupňů obstát. Na jejich právní moci a stabilitě tudíž nelze spravedlivě trvat.

Proto Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 To 182/2015-261, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1 T 155/2014-217. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset věcí znovu zabývat. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Jde především o to, aby odstranil a napravil Nejvyšším soudem zjištěné vady a uvedl do souladu obsah ve věci provedených důkazů s právním posouzením jednání (skutku) obviněného A. P. Příslušné závěry ke všem shora naznačeným otázkám soud ve svém novém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a odůvodní. Za předpokladu, že by hodlal setrvat v názoru, že se obviněný v rámci společného jednání s I. K. dopustil pokusu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, musel by skutek (eventuelně po doplnění dokazování v nezbytném rozsahu) znovu popsat způsobem - pokud jde o podvodný úmysl společně (tj. ve spolupachatelství) jednajících osob - odpovídajícím použité právní kvalifikaci a především založeném na pochybnosti nevzbuzujícím skutkovém stavu věci. Tato kritéria jeho první rozsudek ve věci nesplnil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu