3 Tdo 1217/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1217/2003

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2003 dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 5 To 449/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 293/2001, a rozhodl t a k t o :

Dovolání J. K. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 2 T 293/2001, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zákona, za který byl odsouzen podle § 249a odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně podrobně popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal jak obviněný, tak státní zástupce odvolání, kterým se zabýval dne 7. 10. 2002 ve veřejném zasedání Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten svým rozsudkem sp. zn. 5 To 449/2002 podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu sám rozhodl tak, že obviněného J. K. uznal vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zákona, a uložil mu podle § 249a odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona a § 50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 5 let. Současně byl zrušen výrok o trestu vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 1 T 403/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu druhého stupně, že obviněný J. K. v období nejméně od 10. 12. 1997 do 9. 11. 2000 neoprávněně užíval stavební parcelu včetně nemovitosti v katastru obce B., okr. L., které jsou z poloviny majetkem A. N., a D. v. V., okr. L., které je v likvidaci, neboť rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu Okresního úřadu v L. č.j. 366/96-R/138/91 Typ ze dne 28. 2. 1996 bylo rozhodnuto, že není vlastníkem, přičemž na základě opravného prostředku obžalovaného, Krajský soud v Ústí na Labem rozsudkem sp. zn. 15 Ca 186/96 ze dne 2. 9. 1996, výše uvedené rozhodnutí správního orgánu potvrdil, obžalovaný pak proti tomuto rozsudku podal ústavní státnost, která však byla nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 308/96 ze dne 11. 11. 1997 zamítnuta a nález byl obžalovanému doručen dne 10. 12. 1997. Obžalovaný se však odmítl z výše uvedených parcel a nemovitostí vystěhovat.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný J. K. ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti výše uvedenému rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že napadá výrok obou soudů o vině i výrok o trestu odsuzujícího rozsudku, přičemž se odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého dovolání zpochybňuje hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, tvrdí, že není vinen skutky, které mu obžaloba klade za vinu, přičemž vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jeho věku. Dále uvádí, že byl zkrácen na svých právech, neboť neměl obhájce v trestním řízení a neměl se tedy s kým poradit. Konstatuje, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, přičemž ovšem neuvádí, v čem spatřuje toto nesprávné právní posouzení. Výrok o trestu napadá z toho důvodu, že se jednak necítí být vinen, jednak s ohledem na svůj věk.



V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek (již zrušený) soudu prvního stupně a aby jej zprostil obžaloby. Z tohoto poněkud nepřesného návrhu lze usuzovat, že má patrně na mysli zrušení rozsudku odvolacího soudu s tím, že Nejvyšší soud České republiky má ve věci rozhodnout sám, a to naznačeným způsobem.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta konstatuje, že kromě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který se dovolatel výslovně odkazuje, obsahuje dovolání i námitku proti skutečnosti, že obviněný neměl v řízení obhájce, což by mohlo nasvědčovat existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Námitky obviněného v celém rozsahu dovolání však označuje za nedůvodné a proto navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 265j tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, tento důvod dovolatel spatřuje v nedostatečném rozsahu dokazování, v nesprávném hodnocení provedených důkazů, v neobjektivním posouzení skutkových okolností, v nepřihlédnutí k jeho věku i v tom, že sám považoval za zbytečné mít obhájce, resp. neměl na právní zastoupení dost finančních prostředků, v čemž spatřuje zkrácení na svých právech. V dovolání sice tvrdí, že v postupu soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení, ale toto tvrzení nedokládá žádným argumentem. Námitky obviněného tedy směřují výhradně proti skutkovému zjištění soudu, přičemž obviněný nevytýká konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci již stabilizovaného skutkového základu, nebo jinak vadné hmotně právní posouzení věci. Obviněný prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. Domáhá se tedy cestou dovolání nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění, jako by dovolací soud byl soudem třetího stupně.

V této souvislosti je nutno připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.

Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu v dovolání formálně odkázat na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž však na druhé straně také musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům, předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném případě použité námitky dovolatele uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému z jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu neodpovídají a nelze tedy míti za to, že je dovolání podáno z důvodů odpovídajících ustanovení § 265b tr. řádu.

Pokud jde o námitku dovolatele týkající se skutečnosti, že v řízení neměl obhájce, dospěl Nejvyšší soud k názoru, že tato námitka nebyla uplatněna jako důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť jednak se dovolatel na toto ustanovení neodkazuje a tedy tento dovolací důvod neuplatnil, jednak by obsah dovolání nebyl s takovým dovolacím důvodem v souladu, neboť se v posuzovaném případě nejednalo o řízení, ve kterém by se dle zákona jednalo o nutnou obhajobu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. K. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. listopadu 2003

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h