3 Tdo 1216/2008
Datum rozhodnutí: 10.12.2008
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 1216/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2008 o dovolání podaném obviněným K. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2008, č. j. 23 To 330/2008-240, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 74/2007, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 4 T 74/2007, byl obviněný K. K. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se dopustil jednáním uvedeným pod body 1) a 2) výroku rozsudku, trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., jehož se dopustil jednáním uvedeným pod bodem 3) výroku rozsudku, pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., jehož se dopustil jednáním popsaným pod body 4), 5), 6) a 7) výroku rozsudku, dílem spáchaným v jednočinném souběhu s pokračujícím trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním uvedeným pod body 5) a 7) výroku rozsudku. Dále byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem popsaným v bodě 8) výroku rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným A., s. r. o., částku 3.500,- Kč, H. T. částku 1.500,- Kč a J. V. částku 2.000,- Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody byli tito poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Zároveň je třeba upřesnit, že jednání pod bodem 5) se obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 3. 2. 2007 v době kolem 15:25 hodin v Č. B., v P. ulici vnikl do bytu bez souhlasu uživatelky bytu H. T., tak, že využil situace, kdy L. T., byt odemkl a pootevřel dveře, tělem natlačil L. T. do bytu a vstoupil do bytu, kde odcizil volně odložený mobilní telefon zn. Philips v hodnotě 1.500,- Kč, čímž H. T. způsobil škodu ve výši 1.500,- Kč, jednání pod 7) tím, že dne 20. 2. 2007 v době od 21:15 hod. do 21:45 hod. v Č. B. v P. ulici vnikl do bytu bez souhlasu uživatelsky bytu H. T. tak, že využil situace, kdy L. T. byt odemknul a pootevřel dveře, tělem natlačil L. T. do bytu a vstoupil do bytu, kde po L. T. požadoval vydání finanční hotovosti ve výši 700,- Kč jako údajného dluhu, přičemž během hádky mu L. T. vydal finanční hotovost ve výši 500,- Kč z důvodu, aby hádku ukončil, poté při odchodu z bytu obviněný odcizil volně odložený mobilní telefon zn. Nokia 6600, poškozenému L. T., způsobil škodu v celkové výši 2.000,- Kč a jednání pod bodem 8) tím, že dne 13. 3. 2007 v době kolem 05:30 hod. v Č. B. v P. ulici na chodbě domu před bytem fyzicky napadl údery pěstí L. T. a požadoval po něm vydání finanční hotovosti, přičemž mu rovněž vyhrožoval, že pokud mu peníze nedá, nechá ho zbít svými lidmi, vyhrožoval mu i zabitím, když v důsledku napadení utrpěl L. T. drobné oděrky na hřbetní straně levé ruky a na kolenou, které si nevyžádaly lékařské ošetření.

Předmětný rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výrokům o vině skutky uvedenými pod body 5), 7) a 8) a proti výroku o trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne 20. 5. 2008, č. j. 23 To 330/2008-240, tak, že podle § 256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 5. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný K. K. následně dovolání, a to v rozsahu, jimž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zrekapituloval způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy ve vztahu k jednotlivým skutkům, jimiž byl posléze shledán vinným, a uvedl, že nadále setrvává na svém přesvědčení, že soudy nesprávně hmotně právně kvalifikovaly jeho jednání popsané pod body 5), 7) a 8) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (body 5/ a 7/) a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (bod 8/). Ve shodě s argumentací obsaženou již v řádném opravném prostředku dovolatel znovu namítl zjevnou nedůvodnost a účelovost svého odsouzení pro tyto trestné činy, když je podle něj více než zřejmé nejen to, že se jej domnělí poškození L. a H. T. křivými výpověďmi snažili zbavit jako nepohodlného věřitele, na němž se sami s největší pravděpodobností dopustili trestného činu podvodu nebo zpronevěry, ale i snaha orgánů činných a rozhodujících v předmětné trestní věci zbavit ho osobní svobody na nepřiměřeně dlouhou dobu .

Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 8) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., dovolatel dále namítl, že jeho fyzická konstituce, sociální inteligence ani tehdejší věk ho nepředurčovaly k páchání tak závažné trestné činnosti. Upozornil rovněž na své doznání za jiné skutky, které mu byly kladeny za vinu, a na spolupráci s orgány činnými v trestním řízení při jejich zjišťování. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 8), dovolatel vyslovil názor, že jím nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť k použití fyzického násilí došlo při vzájemném incidentu s poškozeným a v malé míře (uštědřili si políček). Ze strany dovolatele se přitom nejednalo o násilí, které by se dále stupňovalo, a především, které by směřovalo ke zmocnění se cizí věci. Mělo se totiž jednat o vlastní finanční prostředky dovolatele, poskytnuté předtím poškozenému a tímto k dovolatelově tíži protelefonované a poté již nevrácené. Poškozenému tak vznikl dluh, jehož vrácení se dovolatel bez zištného úmyslu domáhal. Rozhodně nebyl veden snahou se čehokoliv zmocnit, tím méně pak věci větší hodnoty. Při incidentu poškozeného neprohledával, nijak ho nešacoval, nesnažil se mu odebrat peníze z kapes apod. Pokud by měl být za toto jednání přece jen potrestán, mohlo by být posuzováno nejvýše jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Pro skutky popsané pod body 5) a 7), kvalifikované jako trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., měl být dovolatel obžaloby zproštěn, neboť v daném případě za poškozenými docházel výlučně v úmyslu zjistit, jak hodlají vrátit předmětný dluh. Do jejich bytu za použití násilí nikdy nevstoupil ani v něm neoprávněně nesetrvával, neboť se chodil informovat pouze před dveře či na chodbu . V uvedené souvislosti poukázal rovněž na to, že poškozené navštěvoval celkem pravidelně a ti proti tomu začali mít námitky teprve až ve chvíli, kdy poškozenému ve vztahu k němu vznikla výše uvedená pohledávka.

Vzhledem k namítaným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2008, č. j. 23 To 330/2008-204, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce") a uvedl, že převážná část argumentace dovolatele je v rozporu s jednoznačně hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněný důvod dovolání obviněný podle názoru státního zástupce nenaplnil námitkami údajné nevěrohodnosti svědků L. T. a H. T., vlastní interpretací skutkového děje stran incidentu s poškozeným T., včetně důvodů a okolností, za nichž k němu došlo, ani zpochybněním skutkových zjištění soudů stran jeho neoprávněného vniknutí do bytu poškozených, kdy v rozporu se skutkovými zjištěními soudů popíral, že by kdy do prostoru obývaného poškozenými vnikl proti jejich vůli. Pokud by obviněný dovolání podal výlučně z výše uvedených důvodů, nezbylo by než je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pokud jde o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., lze podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podřadit pouze ty námitky dovolatele, v jejichž rámci poukazuje na výklad pojmu násilí a na absenci úmyslu zmocnit se za použití násilí cizí věci. Státní zástupce poté s odkazem na příslušnou judikaturu vyložil jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže a na tomto základě dospěl k závěru, že jednání obviněného v soudy zjištěné podobě tyto znaky naplňovalo. V této souvislosti zdůraznil, že ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. je ustanovení o trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ustanovením speciálním, a že užití ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák. by přicházelo v úvahu pouze tehdy, jestliže by bylo zjištěno, že by dovolatel hodlal poškozeného za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí donutit k tomu, aby mu peníze vydal někdy v budoucnosti. V posuzovaném případě však dovolatel jednal s cílem získat peníze bezprostředně.

Své vyjádření k dovolání obviněného uzavřel státní zástupce tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil pro případ, že by bylo rozhodnuto jiným způsobem než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný K. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.



Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu nalézacího soudu při hodnocení jednotlivých důkazů (zejména výpovědí poškozených L. a H. T., jejichž věrohodnost zpochybňuje) a zjišťování skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se inkriminované jednání odehrálo zcela jiným způsobem a za okolností pro dovolatele podstatně příznivějších, než jak zjistily soudy obou stupňů. Takové námitky se ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Jeho námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru řádně provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 21 až 24 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu). Nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu vyslechl svědky L. a H. T. a ani tento soud, stejně jako soud prvního stupně, neměl o jejich věrohodnosti, které věnoval zvýšenou pozornost, žádnou pochybnost.

Naproti tomu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde namítl menší míru použitého (nestupňovaného) násilí a především absenci tzv. loupežného úmyslu, tj. že pokud by v daný okamžik skutečně uvažoval o zmocnění se věci (peněz) v držení poškozeného L. T., pak by to nemohla být věc cizí, ale věc, která dovolateli patřila. Mělo se totiž jednat o finanční prostředky, které údajný poškozený k jeho tíži protelefonoval a které mu neuhradil.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin je zde dokonán již užitím násilí nebo hrozby bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn.

Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba v obecné rovině poznamenat, že pod pojmem násilí se rozumí použití fyzické síly k překonaní kladeného nebo očekávaného odporu napadeného. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže není intenzita vykonaného násilí rozhodující. Podstatné ovšem je, aby násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli jiného. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Jestliže pachatel odejme jinému násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí věc, která mu patří a kterou před tím pachateli svěřil, jde o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (k těmto otázkám srov. v judikatuře zejména R 1/1980 SbRt.). Naproti tomu vymáháním okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže (v právní nauce srov. např. Trestní zákon, komentář díl II, 6. vydání, C. H. BECK Praha, str. 1375).

V posuzované věci soudy výše uvedené zásady neporušily.

Podle skutkového stavu věci, ze kterého soudy vycházely a jak byl formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný K. K. (dovolatel) jednal tak, že údery pěstí napadl poškozeného L. T. a požadoval po něm vydání finanční hotovosti. Současně mu vyhrožoval, že pokud mu peníze nedá, nechá jej zbít svými lidmi. Podle Nejvyššího soudu přitom není podstatné, že pohrůžka násilím se měla (zřejmě) vztahovat k jednání, které by nastalo teprve v budoucnosti, jestliže již vlastní, dovolatelem bezprostředně vykonané násilí, směřovalo podle zjištění soudů k okamžitému zaplacení dluhu. Za předpokladu, že přitom jednal v úmyslu dosáhnout vrácení peněz za protelefonované hovory , tedy v zájmu své domnělé či skutečné pohledávky, muselo mu být zřejmé, že uvedená pohledávka musí být materializována penězi poškozeného nebo jeho matky H. T., tedy cizí věcí. To znamená, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. o trestném činu loupeže. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvního stupně proto nejsou zatíženy dovolatelem vytýkanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného K. K. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. prosince 2008



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler