3 Tdo 1212/2010
Datum rozhodnutí: 10.11.2010
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zák., předpisu č. 140/1961Sb., § 3 odst. 2, 4 tr. zák.




3 Tdo 1212/2010 -15 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná K. Č., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 7 To 567/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 32 T 165/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. Č. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. 32 T 165/2008, byla obviněná K. Č. uznána vinnou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jehož se dopustila tím, že v P. dne 13. 6. 2008 kolem 18.45 hod. v ulici K. S. na pěší zóně vedle hypermarketu Albert nejprve K. Č. přistoupila k M. B., který tudy procházel s dětským kočárkem, v němž vezl svoji dceru, a požadovala po něm peníze drobné mince a poté, co jí poškozený odmítl jakýkoli finanční obnos dát, uchopila jej za pravé předloktí, načež mu nastavila nohu, v důsledku čehož M. B. přes její nohu zakopl a upadl obličejem k zemi, kde mu celou událost sledující V. M., zemřelý dne 28. 10. 2008, klekl plnou vahou na záda, čímž mu znemožnil volný pohyb a přitom po něm K. Č. požadovala vydání peněz slovy ty zmrde, dej aspoň 200,- Kč nebo ti odnesu to dítě , načež poškozený veden obavou z realizace této výhrůžky a vědom si fyzické převahy předal K. Č. finanční částku 200,- Kč, kterou vytáhl z peněženky uložené v zadní kapse kalhot a poté K. Č. i V. M. místo opustili, přičemž poškozený utrpěl lehké zranění vyžadující si lékařské ošetření, avšak bez pracovní neschopnosti a omezení v obvyklém způsobu života, a to kontusi v oblasti levého kývače na krku a levého předloktí .

Za to byla obviněná odsouzena podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 27 (dvacet sedm) měsíců, pro jehož výkon byla zařazena podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 7 To 567/2009 , a to tak, že odvolání obviněné K. Č. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná K. Č. prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 177 - 179) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí ve věci je nesprávné, neboť spočívá na nesprávném posouzení skutku.

Obviněná namítla, že soudy obou stupňů pochybily, když se při právním hodnocení skutku popsaného ve výroku rozsudku okresního soudu omezily jen na hodnocení, zda toto jednání vykazuje formální znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a stranou jejich pozornosti zůstalo posouzení, zda takové jednání vykazuje vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti. Má za to, že závěry soudů neodpovídají ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., neboť vzhledem ke všem okolnostem samotného jednání obviněné, toto nedosahuje vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti, a tedy jeho posouzení coby trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zák. není namístě.

Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 7 To 567/2009, a současně i rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. 32 T 165/2008, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265 l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co zopakovala průběh dosavadního řízení a námitky obviněné, uvedla, že ačkoli obviněná uplatnila právně relevantní námitku, nelze jí dát v tomto směru za pravdu, neboť jednání obviněné naplnilo jak po formální, tak i po materiální stránce všechny znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§ 3 odst. 4 trestního zákona), s tím, že všechny tyto okolnosti charakterizují skutek a jeho pachatele, a mají tedy vliv na konkrétní společenskou nebezpečnost. V případě obviněné její úmysl směřoval výlučně ke zmocnění se jakékoliv finanční částky, a to i za cenu užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. V předmětné věci se nastavení nohy obviněné (v jehož důsledku poškozený upadl) a znemožnění volného pohybu poškozeného (v důsledku kleknutí si V. M. plnou vahou na záda poškozeného) stalo prostředkem ke zmocnění se finanční částky 200,- Kč. Slova ty zmrde, dej aspoň 200,- Kč nebo ti odnesu to dítě byla pohrůžkou újmy poškozenému spočívající v únosu jeho dcery a jako taková umocnila bezprostřednost útoku obviněné proti svobodě poškozeného. Následek trestného činu loupeže je již ohrožení nebo porušení osobní svobody člověka, jako společenského vztahu chráněného trestním zákonem . Okolnost, že trestným činem loupeže vznikla poškozenému jen nepatrná majetková škoda, není rozhodujícím kritériem pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné K. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 7 To 567/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou K. Č. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Z daného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, a to z důvodu nedostatku materiální stránky činu.

Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. říká, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu .

Ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. pak upravuje podmínky určení stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, který je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou .

Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .

Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele.

Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. hodnota věci není rozhodná , ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe apod. Z hlediska materiálního znaku trestného činu, tj. z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost, je třeba hodnotit, zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda útok byl namířen vůči osobě fyzicky slabé (např. vůči dítěti, staré osobě apod.) a zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či věci vyšší hodnoty, dále je třeba hodnotit osobu pachatele, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zda jde o ojedinělý exces nebo naopak o jednání opakované, které je projevem agresivní povahy pachatele, apod. (srov. R 1/1980). Jestliže je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost okolnostmi případu sice značně snížený, ale nikoli až na hranici požadovanou v § 3 odst. 2 tr. zák., nedovoluje zákon jiné řešení, než podřadit posuzované jednání pod přesně odpovídající skutkovou podstatu a kvalifikovat ho jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. Skutečnosti, že stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost je v důsledku určitých okolností výrazně snížený, je možné dát odpovídající výraz použitím řádných zákonných prostředků, např. uložením trestu s použitím § 40 tr. zák.

Úmysl pachatele (srov. § 4) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998 1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle § 8 odst. 3, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1374 1377).

Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Jak bylo vyloženo výše, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se řadí k trestným činům, jenž mají dva objekty ochranu osobní svobody člověka a majetku. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Obviněná nijak nepopírá, že by vůči poškozenému užila násilí. Stejně tak nepopírá, že její jednání bylo motivováno získáním jakékoliv finanční částky. Z daného se podává, že užila násilí a pohrůžek násilí (spočívající v únosu jeho dcery), s úmyslem získat od poškozeného finanční hotovost, tedy že úmysl obviněné směřoval výlučně ke zmocnění se jakékoliv finanční částky, a to i za cenu užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná dne 13. 6. 2008 kolem 18.45 hod. v P. na pěší zóně vedle hypermarketu Albert nejprve přistoupila k poškozenému, který tudy procházel s dětským kočárkem, v němž vezl svoji dceru, a požadovala po něm peníze. Poté, co jí poškozený odmítl jakýkoliv finanční obnos dát, uchopila jej za pravé předloktí, nastavila mu nohu, v důsledku čehož poškozený přes její nohu zakopl a upadl obličejem k zemi, kde mu celou událost sledující V. M., klekl plnou vahou na záda, čímž mu znemožnil volný pohyb a při tom po něm K. Č. požadovala vydání peněz slovy ty zmrde, dej aspoň 200,- Kč nebo ti odnesu to dítě , načež poškozený veden obavou z realizace této výhrůžky a vědom si fyzické převahy předal K. Č. částku 200,- Kč, kterou vytáhl z peněženky uložené v zadní kapse kalhot, a poté K. Č. i V. M. místo opustili.

Tím, že obviněná poškozenému nastavila nohu, v důsledku čehož poškozený upadl, a byl mu znemožněn pohyb (v důsledku toho, že si V. M. klekl plnou vahou na záda poškozeného), dopustila se vůči poškozenému násilí. Navíc ve chvíli, kdy poškozený vezl v kočárku svou dceru. Je nepochybné, že za situace, kdy byla jeho dcera v dosahu osoby, která vůči němu užila násilí, měl důvodné obavy z jednání obviněné, navíc umocněné výhrůžkou únosu jeho dcery, kterou představovala věta pronesená obviněnou ty zmrde, dej aspoň 200,- Kč nebo ti odnesu to dítě . Tato slova ve spojení s tím, že v té chvíli ležel na zemi neschopen pohybu v důsledku jednání V. M., a tedy i mimo dosah dětského kočárku, v němž vezl svou dceru, v poškozeném vyvolala důvodnou obavu, že by mohla být ohrožena i bezpečnost jeho dítěte. Námitku, že nebylo možno výhrůžku s ohledem na frekventovanost místa a dobrou viditelnost uskutečnit, kterou obviněná brojila proti závěru soudů o vyšším než nepatrném stupni nebezpečnosti jejího jednání pro společnost, neshledává Nejvyšší soud jakkoli polehčující. Naopak skutečnost, že obviněná se k danému jednání uchýlila za dobré viditelnosti na relativně frekventované pěší zóně, svědčí o tom, že byla sto uchýlit se k užití násilí na veřejném místě bez ohledu na možné svědky. Troufalost takového jednání, stejně jako samotný způsob, dle závěru Nejvyššího soudu svědčí závěru o splnění podmínky vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti jednání obviněné.

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem státní zástupkyně, že právě význam chráněného zájmu, kterým je u trestného činu loupeže vedle majetku také osobní svoboda člověka, je při hodnocení stupně nebezpečnosti důležitým hlediskem, přičemž následek tohoto trestného činu je již ohrožení nebo porušení osobní svobody člověka, jako společenského vztahu chráněného trestním zákonem. V daném případě byla osobní svoboda poškozeného prokazatelně porušena, navíc pak byla výhrůžka směřována nepřímo vůči objektu, kterým bylo bezbranné dítě, resp. vůči osobní svobodě dcery poškozeného.

V daném případě Nejvyšší soud shledal, že obviněná svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné K. Č. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a