3 Tdo 1207/2015
Datum rozhodnutí: 04.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 205 odst. 2 tr. zákoník, § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoník, § 178 odst. 1, 2 tr. zákoník, § 228 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1207/2015 -19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2015 o dovolání podaném M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 7 To 79/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 124/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 T 124/2013 byl J. B., uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a M. M. byl uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl J. B. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři roky, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Stejným rozsudkem byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil způsobenou škodu. M. M. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podal M. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 7 To 79/2015 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný M. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkl, že skutek, jehož se měl dopustit, není možné (bez dalšího) podřadit pod ustanovení § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a § 228 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dále uvedl, že soud závěr o vině obviněného opírá o existenci jediného, a to nepřímého důkazu, konkrétně zajištění pachové stopy na místě činu. Podle § 89 tr. ř. je sice metoda pachové identifikace důkazem, avšak toliko nepřímým a může sloužit jen podpůrně. K tomuto uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1063/2012, ze kterého vyplývá, že metoda je založena na chování zvířete, které není ověřitelné lidským smyslovým vnímáním. Rovněž upozornil na možnost přenosu pachové stopy, přičemž znalec k této otázce uvedl, že tato možnost zcela jednoznačně vyloučena není, byť se s ní v praxi nesetkal. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 7 To 79/2015, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Plzni, aby tento věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 23. 9. 2015 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů (zejména závěry plynoucí z vyhodnocení pachové stopy z místa činu, případně hodnocení dalších důkazů) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.

Nejvyšší soud v tomto připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.

Soudy prvního a druhého stupně přitom v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný (spolu s J. B.) vnikl do domu poškozené, vypáčil vstupní dveře do bytu a z obývacího pokoje a ložnice odcizil předměty (podrobně popsané ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně), tedy přisvojil si cizí věci tím, že se jich zmocnil, čin spáchal vloupáním, a nadto byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, přičemž tyto závěry jsou dokazovány nejen vyhodnocením pachové stopy sejmuté na místě činu, ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu (správně měl soud uvést zločinu ) krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá.

Obviněnému lze sice přisvědčit v tom, že pachovou stopu nelze při absenci jakéhokoli dalšího usvědčujícího důkazu považovat za stěžejní důkaz pro vyslovení odsuzujícího výroku, jak vyplývá rovněž z judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1063/2012). Ostatně judikatura Nejvyššího soudu i judikatura Ústavního soudu se ustálila na tom, že není přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě pachové identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není podpořen žádným dalším, byť případně jen nepřímým důkazem. Nelze se však ztotožnit s názorem obviněného, že pachová stopa stojí v tomto případě sama o sobě a neexistují žádné další důkazy, které by ji v jakékoli formě podpořily a objektivizovaly. Jak uvedl na základě provedeného dokazování soud prvního stupně, pachový vzorek M. M. byl ztotožněn s otisky všech tří zajištěných pachových stop, tedy pachové stopy látky v ložnici, pachové stopy pouzdra na nářadí a s otiskem pachové stopy podlahy před trezorem. Byť z výpovědi svědka S. K., který byl předákem v zaměstnání obviněného, vyplývá, že se obviněný v předmětné době měl nacházet na stavbě, z výpovědi svědka M. K. vyplynulo, že zaměstnanci mohli opustit pracoviště teoreticky kdykoli chtěli. Soud prvního stupně dále uvedl, že správnost pachové identifikace byla v případě J. B. potvrzována biologickou stopou, zajištěnou na místě činu a ztotožněnou prostřednictvím analýzy DNA. V daném případě by bylo nelogické předpokládat, že výsledek pachové identifikace byl sice spolehlivě potvrzen zajištěnou biologickou stopou, tedy v případě J. B., a zároveň uvažovat o neprůkaznosti pachové identifikace v případě obviněného M. M., když kvalita a spolehlivost provedení tohoto důkazu byla dána naprosto shodnými faktory. Nejvyšší soud se přitom s uvedenými závěry ztotožňuje. Ze svědeckých výpovědí technika J. W., který snímal stopy na místě činu, a psovoda V. C., který pachovou identifikaci prováděl, vzaly soudy za prokázané, že je vyloučeno, aby stopy na místě zanechal kdokoli jiný, než právě pachatelé. Ani obhajoba J. B., že mu pouzdro s nářadím bylo údajně odcizeno, pak nemůže vysvětlit, jak mohla být pachová stopa nalezena nejen na zmíněném pouzdře s nářadím, ale i na podlaze před trezorem, ze kterého byly odcizeny věci poškozené D. H.. Jak vyplývá mj. z výpovědi poškozené, trezor se nacházel v rohu ložnice za skříní a byl zakryt přehozy a zimními peřinami, tudíž je vyloučeno, aby pachové stopy na místě zanechal kdokoli jiný, než pachatelé. K možnosti přenosu pachové stopy se vyjadřoval i znalec, který takovou variantu sice nevyloučil, avšak tento přenos považoval za nepravděpodobný, a to zejména s ohledem na fakt, že pachová stopa byla zajištěna mj. právě na podlaze před trezorem. Nelze opomenout, že obviněný napřed uvedl, že přímo v domě poškozené nikdy nebyl a pohyboval se pouze na zahradě (viz č. l. 39), a až po ztotožnění jeho osoby s nalezenými pachovými stopami připustil, že v domě několikrát byl. Pokud dále uvedl, že se v domě během svých návštěv pohyboval pouze v kuchyňce, předsíni, na schodišti a ve dvou pokojích, ani tato verze nevysvětluje, jak mohly být pachové stopy, se kterými byl ztotožněn, zajištěny na podlaze před trezorem. Z procesního hlediska nic nebrání tomu, aby obviněný v průběhu trestního řízení změnil svoji výpověď, zároveň však nic nebrání soudu, aby přihlédl i k předchozímu vyjádření. Obviněný tedy dům znal, když do něj v minulosti chodil za bývalým manželem poškozené. Závěr o vině obviněného je sice opřen o nepřímé důkazy, avšak nikoli o jediný nepřímý důkaz, nýbrž o uzavřený logický řetězec nepřímých důkazů, které vedou k závěru, že jedním z pachatelů byl právě obviněný M. M. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu