3 Tdo 1205/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 101 odst. 1 tr. zákoník, § 70 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1205/2013-25
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání obviněného Ing. L. Ch. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 6 To 197/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 28/2010, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 6 To 197/2013.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í : I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 16 T 28/2010 , bylo ve věci dovolatele Ing. L. Ch. rozhodnuto, že se podle § 101 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ) a contrario nezabírá elektrický paralyzér TASER X26E, spolu s akumulátorem CDPM KIT (uvedeno CDPM KID). Podle § 80 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se obviněnému Ing. L. Ch. vrací elektrický paralyzér TASER X26E, spolu s akumulátorem CDPM KIT.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 16 T 28/2010, podala stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 s tím, že napadené usnesení je nezákonné.

O stížnosti rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 6 To 197/2013 , a to tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že se podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabírá elektrický paralyzér TASER X26E, včetně akumulátoru CDPM KIT.


II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal Ing. L. Ch. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 288 - 297), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí stížnostního soudu, dovolatel uvedl, že se s jeho závěry neztotožňuje a že stížnostní soud uložil ochranné opatření, aniž by proto byly splněny podmínky stanovené zákonem. Odmítl závěr, podle kterého vůbec nedošlo k nabytí předmětné věci do jeho vlastnictví, resp. společnosti Harpia Praha, s. r. o. Připustil, že podle § 9 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), dále jen zákon o zbraních , je uvedený paralyzér zbraň kategorie A, tedy zbraň, u níž je její nabytí do vlastnictví zakázáno, současně však namítl, že kupní smlouva, na jejímž základě byla věc pořízena, se neřídí českým právem. V této souvislosti odkázal na ustanovení § 6 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen ZMPS ), podle kterého se vznik a zánik věcných práv k věcem movitým řídí právem místa, kde věc byla v době, kdy nastala skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik tohoto práva. Jde-li o věc, která se přepravuje, posuzuje se vznik a zánik těchto práv podle práva místa, odkud byla věc odeslána . Dovolatel se proto domnívá, že předmětná kupní smlouva se řídila právním řádem S. s. a. (dále jen U. ), neboť věc zakoupil od společnosti se sídlem na území U., odkud si ji nechal poslat, a zákaz obsažený v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o zbraních se proto na něho ani na společnost Harpia Praha, s. r. o., nevztahoval. Závěr soudu, podle kterého se společnost Harpia Praha, s. r. o., nikdy nestala vlastníkem věci, je proto nesprávný. Dovolatel sice současně připustil, že společnosti Harpia Praha, s. r. o., nebyla do dnešního dne udělena výjimka ze zákazu dle § 9 odst. 1 zákona o zbraních, současně však uvedl, že dne 9. 1. 2013 uzavřela tato společnost platnou a účinnou kupní smlouvu se společností GuardWings, s. r. o., která tuto výjimku má. Podle dovolatele má tato společnost právo na vydání věci a závěr stížnostního soudu o tom, že věc může být vydána jedině tomu, kdo ji vydal, tj. dovolateli, odporuje ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. Podle dovolatele tím, že stížnostní soud rozhodl o zabrání věci, přestože bylo možno dosáhnout účelu tohoto ochranného opatření jejím vydáním oprávněnému subjektu, tj. společnosti GuardWings, s. r. o., došlo k porušení zásady přiměřenosti platné při ukládání ochranných opatření. V této souvislosti poukazuje na ustanovení § 96 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku s tím, že tato zásada se vztahuje i na rozhodování o zabrání věci. Jestliže účelem uloženého ochranného opatření je ochrana bezpečnosti lidí, majetku a společnosti, případně obava, že věc by mohla být užita ke spáchání zločinu, lze účelu ochranného opatření zcela nepochybně dosáhnout také tím, že věc bude vydána subjektu, který je k nakládání s takovou věcí dle zákonů České republiky oprávněn. Je přesvědčen, že soud mohl uložit omezení dispozic s předmětnou věcí podle § 101 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pokud měl pochybnosti o tom, že věc má být převedena Policejní akademii ČR k výzkumným účelům. Pokud by byl správný závěr stížnostního soudu, podle kterého věc nikdy nepřešla do vlastnictví společnosti Harpia Praha, s. r. o., byla věc nadále vlastnictvím společnosti Taser International, Inc., a této společnosti měla být vydána. Podle dovolatele šlo o absolutní ignoranci zásady přiměřenosti vymezené v ustanovení § 96 tr. zákoníku, pokud stížnostní soud zaměnil ochranné opatření podle § 101 tr. zákoníku, jehož účelem je především ochrana společnosti, s trestem propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 70 tr. zákoníku, a de facto tak sledoval pouze represivní účel, což ochranným opatřením nepřísluší, obzvlášť v případě, kdy se dovolatel žádného trestného činu nedopustil. Dále má dovolatel za to, že kromě porušení zásady přiměřenosti nebyly splněny ani základní podmínky pro uložení zabrání věci uvedené v ustanovení § 101 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti toto zákonné ustanovení cituje, přičemž zdůrazňuje podmínku uvedenou v ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kdy uvedl, že tuto podmínku je nutno posuzovat ad hoc nejen s ohledem na povahu konkrétní věci, ale též vzhledem k osobě a poměrům osoby, které má být věc zabrána. Splnění podmínky uvedené v ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nelze dovozovat jen z toho, že šlo o zakázanou zbraň ve smyslu § 4 písm. a) bod 3. zákona o zbraních. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 778/2012, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku přichází v úvahu jen v případě, že by další ponechání věci nebo jiné majetkové hodnoty v držení osoby rozdílné od pachatele představovalo nebezpečí předpokládané v citovaném ustanovení. Dovolatel v této souvislosti zdůrazňuje skutečnost, že paralyzér s akumulátorem byl dovezen na území Č. r. na základě žádosti Policejní akademie za účelem jeho využití pro výzkumné a pedagogické účely. Znovu poukazuje na nepřiměřenost uloženého ochranného opatření s ohledem na možnost vydání věci společnosti GuardWings, s. r. o., a vytýká stížnostnímu soudu, že neuvedl žádné konkrétní důvody, ze kterých by vyplývala nebezpečnost věci pro relevantní právní statky v rukou dovolatele či uvedené společnosti. V této souvislosti cituje argumentaci nalézacího soudu, který takovouto nebezpečnost neshledal. Dovolatel odmítá závěr, podle kterého předmětná zbraň bude sloužit ke spáchání zločinu, kdy soud nijak blíže tento závěr neodůvodňuje a takovýto zločin nekonkretizuje. Navíc by se dovolatel držením uvedeného paralyzéru mohl dopustit toliko přečinu podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli zločinu, jak vyžaduje ustanovení § 101 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel je toho přesvědčení, že pro uložení ochranného opatření nebyly splněny zákonné podmínky, kdy věc, o jejíž zabrání se jedná, neohrožuje v jeho rukou ani v rukou společnosti GuardWings, s. r. o., společnosti Harpia Praha, s. r. o., společnosti Taser International, Inc nebo dokonce Policejní akademie bezpečnost lidí, majetku či společnosti. Nelze přehlédnout ani to, že předmětný paralyzér není smrtící zbraní a ze samotné skutečnosti, že jde o zbraň zakázanou, nelze dovozovat splnění podmínek ustanovení § 101 tr. zákoníku. Závěrem dovolatel polemizuje se závěrem stížnostního soudu, že zabraný akumulátor je nedílnou součástí paralyzéru, kdy má za to, že samotný akumulátor není sto ohrozit bezpečnost lidí, majetku nebo společnosti.

Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení (nesprávně uvedeno rozsudek) Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 6 To 197/2013, a v souladu s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 265i odst. 1 tr. ř. ruší napadené rozhodnutí a přikazuje se příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky dovolatele, uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn nadbytečně, nicméně dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. uplatněné námitky obsahově odpovídají. Uvedl, že pokud byl dovolatel pravomocně zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že žalovaný skutek není trestným činem, není za takové situace splněna základní podmínka pro vyslovení zabrání věci, tj. že jde o věc uvedenou v ustanovení § 70 odst. 1 tr. zákoníku, které v odst. 1 písm. a) d) vždy předpokládá určitý vztah věci nebo jiné majetkové hodnoty ke spáchání trestného činu. V předmětné trestní věci ovšem podle pravomocného soudního rozhodnutí ke spáchání trestného činu nedošlo a za této situace nebylo již z toho důvodu možno o zabrání věci rozhodovat. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že důvodem zprošťujícího rozhodnutí byl nízký stupeň škodlivosti činu a nikoli absence formálních znaků trestného činu. Na tuto vadu rozhodnutí však dovolatel ve své jinak obsáhlé a místy až rozvláčné dovolací argumentaci nepoukázal. Poukázal však na ustanovení § 96 tr. zákoníku stran porušení zásady přiměřenosti, tedy že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Jestliže uložení ochranného opatření brání i bagatelní závažnost činu, který je trestným činem, pak podle mého názoru tím spíše nelze ochranné opatření uložit za čin, který trestným činem vůbec není. Námitku, podle které vyslovení zabrání věci bránila existence negativní podmínky uvedené v ustanovení § 96 odst. 1 tr. zákoníku, proto státní zástupce shledal důvodnou.

Námitky týkající se vlastnictví předmětné věci shledal státní zástupce nedůvodnými s tím, že se nelze dovolávat předpisů mezinárodního práva soukromého tehdy, kdy český právní řád zakazuje vlastnictví určitého druhu věcí z důvodů bezpečnostních, zdravotnických nebo z jiných důvodů týkajících se ochrany celospolečenských zájmů. Za částečně důvodné shledal námitky týkající se existence podmínek ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Předmětný elektrický paralyzér je dle státního zástupce věcí, která by potenciálně mohla ohrozit bezpečnost lidí. S odkazem na dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 778/2012, byť se toto rozhodnutí týká věci podstatně skutkově odlišné, lze uvedené interpretovat tak, že při zkoumání podmínek ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z hlediska rizika pro bezpečnost osob a společnosti je mimo charakteru věci nutno přihlížet též k vlastnostem a chování osoby, do jejíž dispozice by se v případě nevyslovení zabrání věc dostala. V tomto směru pak dle státního zástupce nelze zcela přehlédnout, že L. Ch. již učinil úkony směřující k tomu, aby se předmětný paralyzér dostal do držení společnosti GuardWings, s. r. o., oprávněné k držení takovéto věci. Je skutečností, že převedení vlastnictví paralyzéru na uvedenou společnost je právně komplikováno skutečností, že dovolatel ani společnost Harpia Praha, s. r. o., vlastníky věci nejsou, tato skutečnost však (též s ohledem na zásadu subsidiarity prostředků trestního práva) není podle jeho názoru dostatečným důvodem pro vyslovení zabrání věci. Přisvědčit lze dovolateli též v tom směru, že nebyla učiněna konkrétní skutková zjištění svědčící o tom, že předmětná věc bude sloužit ke spáchání zločinu, když samotné, byť neoprávněné, držení předmětného paralyzéru by zločinem (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku) nebylo.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a aby podle § 265 l odst. 1 tr. zákoníku Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 6 To 197/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření. Dovolatel je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda dovolatelem Ing. L. Ch. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na obsah podaného dovolání Nejvyšší soud naplnění uvedeného dovolacího důvodu neshledal, resp. neshledal námitky pod tento dovolací důvod podřaditelné, neboť dovolatel neuplatnil žádné hmotně právní námitky, jimiž by namítal nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatel však uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jejich uložení.

Podle § 98 odst. 1 tr. zákoníku jsou ochrannými opatřeními ochranná léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova.

Podle § 97 odst. 1 tr. zákoníku lze ochranné opatření uložit za splnění zákonných podmínek i samostatně .

V projednávané věci byl dovolatel obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Pokud vůbec nedošlo ke spáchání trestného činu, a zde je irelevantní skutečnost, že zprošťující rozsudek byl vydán z důvodu nízkého stupně škodlivosti činu pro společnost, pak nelze uvažovat o aplikaci trestu propadnutí věci ve smyslu ustanovení § 70 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému však bylo uloženo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ochranné opatření spočívající v zabrání věci.

Podle § 101 odst. 1 tr. zákoníku nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové honory uvedené v § 70 odst. 1 tr. zákoníku, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá ,
a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit,
b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo
c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu .

Podle písm. c) § 101 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodný pouze vztah zabírané věci nebo jiné majetkové hodnoty, resp. věci nebo jiné majetkové hodnoty, ohledně níž přichází v úvahu její zabrání k projednávanému trestnému činu. Skutek, který je předmětem trestního řízení a podkladem pro rozhodnutí o zabrání konkrétní věci podle § 101 odst. 1 tr. zákoníku, tak musí být trestným činem i v době rozhodování soudu o zabrání. Není-li určitý skutek podle zákona již trestným činem (např. od 1. 1. 2010 v důsledku přijetí trestního zákoníku), nelze uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, jež byla k jednání dříve trestnému ve vztahu uvedeném v § 70 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 7/1991) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1197 - 1198.

IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání Ing. L. Ch. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 6 To 197/2013. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. pak zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze nařídil, v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia řízení před stížnostním soudem. V novém řízení bude stížnostní soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata